Ve svém prvním
okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem
biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými je tísněno a
sužováno lidské pokolení před naším zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm
jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že
většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého
osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského. Jasně jsme
tam dále prohlásili, že nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud
jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele.
Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království
Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil;
pravíme „v království Kristově“, neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme
účinnějšího prostředku než obnovu vlády Kristovy.
Při tom jsme jasně
tušili příchod lepších dob, když jsme pozorovali snahu národů vrátit se — u
některých po prvé, u jiných zvlášť horlivě — ke Kristu a jeho Církvi, která
jedině může uskutečniti spásu. Z toho bylo také patrné, že se u mnohých,
kteří opovrhli královstvím Vykupitele a stali se takřka vyhnanci ve své
rodné zemi, šťastně připravuje a dozrává návrat k povinné poslušnosti.
l. Milostivé léto
je hlasatelem království Kristova.
Zdaž ze všeho, co se
dálo v milostivém létě, hodném opravdu věčné památky, nevzešlo velmi mnoho
cti a slávy Zakladateli Církve, nejvyššímu Pánu a Králi?
Předně, velmi
hlubokými dojmy zapůsobila na lidské mysli a srdce misijní výstava. Ukázala
neochabující práce, které Církev denně podniká pro rozšíření království
svého Snoubence ve všech dílech světa a na všech ostrovech, i
nejvzdálenějších za širým mořem. Ukázala též, kolik zemí získali neohrožení
a nepřemožitelní misionáři pro katolickou Církev svým potem a svou krví.
Ukázala konečně, kolik velkých zemí ještě zbývá, které mají býti teprve
podrobeny sladké a spasné vládě našeho Krále.
Dále: Kolik poutníků
přišlo odevšad v milostivém roce do Říma za vedení svých biskupů a kněží! A
jaké jiné pohnutky je všechny vedly, než očistit náležitě svou duši, a pak u
hrobu apoštolů a před Námi prohlásit, ze jsou a zůstanou pod vládou
Kristovou?
A toto království
našeho Spasitele se zaskvělo jakýmsi novým leskem, když jsme prohlásili za
svaté šest vyznavačů a panen po zjištění jejich vynikajících ctností. Jaká
radost a jaká útěcha naplnila naši duši, když po tomto našem prohlášení
nesmírné množství lidu ve svatopetrském chrámu provolávalo při děkovném
chvalozpěvu: „Ty jsi Král slávy, Kriste!“
A skutečně, v době,
kdy lidé a státy, odcizené Bohu, se řítí planoucí nenávistí a vnitřními
otřesy do své zkázy a záhuby, Církev Boží, neustávajíc podávati lidskému
pokolení potravu pro duchovní život, stále rodí a vyživuje pro Krista nové
potomstvo mužů i žen. Kristus pak neustává volati k věčné blaženosti
nebeského království ty, kteří mu bylí věrně poddáni a poslušni v jeho
pozemském království.
Mimo to, na tento
jubilejní rok připadlo také šestnáctisté výročí nicejského sněmu (325). S
tím větší radostí jsme přikázali oslavu tohoto výročí a sami jsme ji konali
ve vatikánské basilice, protože tento sněm slavnostně prohlásil a jako
článek víry předložil soupodstatnost jednorozeného Syna s jeho Otcem. Tento
sněm také vložil do vyznání víry slova: „A jeho království nebude konce.“
Tím prohlásil královskou důstojnost Kristovu.
Poněvadž tedy tento
svatý rok mnoho přispěl k oslavě království Kristova, domníváme se, že
konáme dílo, které se zcela shoduje s Naším apoštolským úřadem, jestliže
vyhovíme četným prosbám kardinálů, biskupů i věřících, které Nám byly
zaslány jednotlivě i hromadně, a zakončíme tento svatý rok tím, že zavedeme
do církevní liturgie zvláštní svátek Pána našeho Ježíše Krista Krále.
Toto rozhodnutí nás
naplňuje takovou radostí, ze si přejeme k vám, ctihodní bratři, o této věci
něco promluviti. Vaším úkolem pak bude všechno, co Vám povíme o uctívání
Krista Krále, přizpůsobiti chápání a cítění lidu tak, aby zavedení tohoto
svátku přineslo hojné plody nyní i v budoucnosti.
2. Nauka o
království Kristově.
Už dávno je obecným
zvykem nazývati Krista králem v přeneseném slova smyslu, pro onu nejvyšší
dokonalost, kterou vyniká nad všechny tvory. Tímto způsobem je Kristus
králem nad rozumem člověka, a to ne tak pro svoji rozumovou bystrost a
rozsah svého vědění, jako spíše proto, že On je Pravda sama, a že tedy
všichni lidé musejí od něho pravdu čerpat a poslušně přijímat. Kristus je
králem nad vůlí člověka nejen proto, že je v něm lidská vůle dokonale
podrobena jeho nejsvětější božské vůli, nýbrž také proto, že Kristus svým
vnitřním vedením a vnukáním podrobuje naši svobodnou vůli své vůlí, a tím
nám dodává nadšení k nejušlechtilejším úkonům. Kristus je konečně králem
srdcí pro svoji „lásku, která převyšuje veškeré poznání“ (Ef 3, 19), a pro
svoji mírnost a laskavost, kterou k sobě přitahuje srdce. Nikdo totiž z
celého lidstva nebyl dosud a nebude nikdy tak milován jako Ježíš Kristus.
Přikročme však
zevrubněji k věci: Je zřejmé, že královské jméno a královská moc přísluší
Kristu jako člověku i ve vlastním slova smyslu. Neboť jenom pokud je Kristus
člověkem, lze o něm říci, že přijal „moc, slávu a království“ od Otce (Dan
7, 13—14); jako Slovo Boží, soupodstatné s Otcem, má totiž všechno společné
s Otcem, a tedy i nejvyšší a naprosté panství nad veškerým tvorstvem.
3. Království
Kristovo v Písmě svatém.
Což nečteme na mnoha
místech v Písmě sv. že Kristus je Král? Nazývá se tam panovníkem, který
vzejde z Jakuba (Num. 24, 19), který je od Otce ustanoven králem na Sionu,
jeho svaté hoře, a přijme národy jako své dědictví, a jeho panství bude
sahat až do končin země (Ž 2). Ve svatební Písni pak, která v podobenství o
bohatém a mocném králi oslavuje budoucího pravého krále v Izraeli, se praví:
„Trůn tvůj, Bože, je na věky věkův, žezlem práva je žezlo tvé vlády“ (Ž 44,
7). Nechejme stranou mnohé podobné texty. Na jiném místě však je jasněji
vyznačen obraz Kristův; je tam předpověděno, že jeho království nebude míti
žádných hraníc a v něm budou vládnouti spravedlnost a mír: „Kvésti bude v
jeho dnech spravedlnost a hojnost pokoje... Panovat bude od moře k moři, od
řeky až na konec světa“ (Z 71, 7—8).
K tomu přistupují
ještě četnější výroky proroků, především dobře známá slova Izaíášova: „Dítě
narodí se nám a syn bude nám dán, vladařství na ramení bude míti, a nazýván
bude: Zázračný, rádce, Bůh silný, otec budoucího věku, kníže pokoje.
Vladařství jeho vzroste a pokoji nebude konce; na trůně Davidově a v
království jeho vládnouti bude, aby je utvrzoval a upevňoval právem a
spravedlností od tohoto času až na věky“ (Iz 9, 6 7).
Podobně jako Izaiáš se
vyjadřují také ostatní proroci. Tak na př. Jeremiáš předpovídá, že
„spravedlivý potomek“ vzejde z rodu Davidova, a že tento syn Davidův jako
král „bude panovati moudře, a konati bude právo a spravedlnost na zemi“ (Jer
23, 5). Tak Daniel předpovídá, že Bůh nebeský zřídí království, „které nikdy
nezanikne..., které potrvá na věky“ (Dan 2, 44). A o něco dále k tomu
připojuje: „A viděl jsem ve vidění, v noci, a aj — s oblaky nebeskými
přicházel jako syn člověkův, přišel až k starci velikého věku, a postavili
jej před obličej jeho. I dal jemu moc a čest a vládu; všichni národové,
kmeny a jazyky sloužiti budou jemu; moc jeho jest moc věčná, jíž nepozbude,
a vláda jeho nebude zrušena“ (Dan 7, 13—14). A že se splnilo na Kristu i
proroctví Zachariášovo o mírném králi, který „sedí na oslici, na osličím
mláděti“ a vjíždí do Jerusalema „spravedlivý a spasitel“ za jásotu lidu,
zdaž to nedosvědčili a nepotvrdili svatí evangelisté?
Ostatně táž nauka o
Kristu Králi, kterou jsme naznačili podle knih Starého Zákona, nikterak
nemizí na stránkách Nového Zákona, nýbrž naopak, je velkolepě a nádherně
potvrzena.
Zmiňme se tu jen
krátce o poselství archanděla, který oznamuje Panně, že porodí syna, kterému
dá Pán Bůh trůn Davida, jeho otce; ten bude vládnouti nad potomstvem
Jakubovým na věky a jeho království bude bez konce (Lk l, 32, 33). Kristus
sám vydává svědectví o svém království: ať jíž mluví ve své poslední řečí k
lidu o odměnách a trestech, jichž se dostane dobrým a zlým pro celou
věčnost; ať jíž odpovídá římskému místodržiteli, který se veřejně táže, zda
je králem; nebo ať po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům úřad učiti a
křtíti všechny národy; zkrátka, kdykoli se naskytla příležitost, sám sebe
nazýval králem (Mt 25, 31—40), veřejně se vydával za krále (18, 37) a
slavnostně prohlásil, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,
18). Co jiného je vyjádřeno těmito slovy než velikost jeho moci a
nekonečnost jeho království?
Můžeme se tedy divit,
že Jan ho nazývá „vládcem nad pozemskými králi“ (Zjev l, 5), a že se zjevil
apoštolu ve vidění o konci světa, jak má na svém šatě ve výši beder napsáno:
„Král králů a Pán pánů" (Zjev 19, 16)? Vždyť Krista Otec „ustanovil dědicem
všeho“ (Žid l, l); musí pak kralovati, dokud na konci světa nepoloží všechny
nepřátele pod nohy Boha a Otce (l Kor 15, 25).
4. Království
Kristovo v liturgii.
Z této obecné nauky
Písma sv. vyplývá samo sebou, že katolická církev, která je královstvím
Kristovým na zemi, jež se má zajisté rozšířit mezi všemi lidmi a ve všech
zemích, musela v ročním okruhu posvátné liturgie mnohými projevy pocty
pozdraviti svého Původce a Zakladatele jako Krále a Pána a Krále králů. Tato
čestná označení vyjadřují v podivuhodné rozmanitostí jednu a touž pravdu.
Církev jich užívala kdysi ve starých žalmových modlitbách a sakramentářích.
Používá jich ještě i dnes ve veřejných modlitbách, které koná každodenně
k chvále božské velebnosti, a pří podávání neposkvrněné obětí. V této
ustavičné oslavě Krista Krále lze snadno postřehnout podivuhodnou shodu
našich obřadů s obřady východními, takže i zde platí zásada: „Zákon modlitby
je zároveň zákon víry“.
5. Základ královské
důstojnosti Kristovy.
Na jakém základe pak
spočívá tato důstojnost a moc našeho Pána, to vhodně naznačuje už Cyril
Alexandrijský: „Abych to stručně vyjádřil, moc, kterou má Kristus nad
veškerým tvorstvem, neuchvátíl násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji
ze své podstaty a přirozenosti“ (K Luk. 10). To znamená: jeho královská moc
se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým.
Z toho vyplývá, že
andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho
poslouchat také jako člověka a být poddáni jeho moci; neboť již z
hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem.
Co však je blaživější
a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého
zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem? Kéž si
všichni zapomnětliví lidé připomínají, co jsme stáli našeho Vykupitele:
„Byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž
drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny“ (l Petr l,
18-19). Nenáležíme už sobě, poněvadž Kristus nás koupil za velikou cenu (l
Kor 6, 20); ano i naše těla „jsou údy Kristovými“. (Tamtéž, 15.)
6. Povaha
království Kristova.
Chceme nyní krátce
vyložit smysl a podstatu tohoto království.
Sotva je třeba
připomínat, že toto království obsahuje trojí moc, bez níž není žádné
království myslitelno. Uvedená svědectví z Písma sv. o všeobecné vládě
našeho Vykupitele to dokazují více než dosti. Je to ostatně článek katolické
víry, že Ježíš Kristus byl dán lidem jako Vykupitel, kterému jsou povinni
věřit, a zároveň jako zákonodárce, kterého jsou povinni poslouchat (Sněm
trid., sed. 6, can. 21). Evangelia pak nevypravují o tom, že Kristus dal
zákony, nýbrž spíše, jak dává zákony. A o těch, kteří zachová vají jeho
přikázání, praví božsky Mistr při různých příležitostech vždy novými slovy,
že tím dokazují svou lásku k němu a že zůstávají v jeho lásce (Jan 14, 15;
15, 10).
O soudcovské moci pak
Ježíš sám prohlašuje, že ji obdržel od Otce, v odpovědi židům, kteří ho
obviňovali, že porušuje sobotní klid zázračným uzdravením nemocného: „Otec
nesoudí nikoho, nýbrž veškeren soud odevzdal Synu“ (Jan 5, 22). V této moci
je také obsaženo — neboť je od ní neodlučitelné — také právo odměňovat a
trestat lidi i za jejich pozemského života.
Mimo to je třeba
přiznat Kristu i moc výkonnou, neboť všichni lidé jsou povinni poslouchat
jeho zákonů, vzpurným pak hrozí tresty, kterým nikdo nemůže uniknout.
7. Kristovo
království se vztahuje zvláště na duchovní záležitosti.
Avšak toto království
je hlavně duchovní a týká se duchovního řádu: slova bible, která jsme shora
uvedli, to zřejmě dokazují; to potvrzuje také Kristus Pán svým způsobem
jednání.
Když se židé, a
dokonce i sami apoštolé mylně domnívali, že Mesiáš osvobodí národ a obnoví
království izraelské, tu Kristus při nejedné příležitosti vyvrátil tento
mylný názor a potřel onu marnou naději. Když nadšené množství lidu ho chtělo
učiniti králem, vyhnul se královskému jménu i královským poctám útěkem a
skrytostí. Před římským místodržitelem prohlásil, že jeho království „není z
tohoto světa“. Toto království se v evangeliu líčí jako království, do něhož
se lidé připravují vstoupit pokáním. Nemohou však do něho vstoupit než vírou
a křtem, který třebaže je to vnější obřad, přece naznačuje a působí vnitřní
obrození.
Toto království stojí
jedině proti království satanovu a moci temnosti. Od svých stoupenců
vyžaduje nejen, aby odloučili své srdce od bohatství a pozemských věcí, aby
uskutečňovali mírnost a lačněli a žíznili po spravedlností, nýbrž také aby
se zapírali a nesli svůj kříž. Poněvadž však Kristus jako Vykupitel Církev
vykoupil svou krví a jako Kněz sám se vydal jako oběť za hříchy a ustavičně
se obětuje, kdo by neviděl, že jeho království musí míti ráz obojího úřadu
(vykupitelského i kněžského) a musí v obojím míti účast?
Ostatně, velice by se
mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými
záležitostmi. On totiž obdržel od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými
věcmi, takže všechno je podrobeno jeho vůlí.
Přece však, pokud žil
na zemi, úplně se zdržoval od vykonávání tohoto panství, pohrdal držením i
správou lidských věcí, přenechal je jejich majitelům a podnes jím je
přenechává. Překrásně to vyjadřují slova liturgie: „Neodnímá pozemské věci,
který dává nebeské království“ (Hymnus ze svátku Zjev. Páně).
Tak tedy království
našeho Vykupitele zahrnuje v sobě všechny lidi. S radostí o té věci uvádíme
slova našeho předchůdce nesmrtelné pamětí, Lva XIII: „Jeho říše se totiž
nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne jenom na ty, kteří přijali
křest, právně patří k Církvi, ačkoli je bludné názory svedly na scestí, nebo
je od jejího společenství odloučilo schisma, nýbrž zahrnuje bez výjimky také
všechny ty, kteří nejsou účastní křesťanské víry, takže opravdu celé lidské
pokolení je pod mocí Ježíše Krista“ (Enc. „Annum sacrum" z 25. května 1899).
V tomto směru není
rozdílu mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože lidé žijící ve
společnosti nejsou o nic méně podrobeni moci Kristově než jednotlivci. Neboť
je pouze jediný pramen štěstí pro jednotlivce i pro společnost: „A není v
nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž
bychom mohli býti spasení“ (Sk. ap. 4, 12). Je pouze jediný původce
blahobytu a pravého štěstí pro jednotlivé občany i pro stát: „Neboť není
odjinud šťasten stát a odjinud jednotlivec, protože stát není nic jiného než
sjednocené množství jednotlivých lidí" (Sv. Augustin k Macedoniovi, kap. 3).
Proto ti, kdo řídí
národy, sami i se svým lidem ať neodpírají veřejně prokazovati panství
Kristovu povinnou úctu a poslušnost, chtějí-li si zachovat plně svoji
autoritu a povznést blaho a štěstí vlastí. Neboť co jsme napsali na začátku
našeho pontifikátu o velkém úpadku autority a úcty k představeným, to je
neméně vhodné a časové i pro nynější dobu: „Je-li Bůh a Ježíš Kristus — tak
jsme si tehdy stěžovali — vyhoštěn ze zákonodárství a z veřejného života a
neodvozuje-li se už autorita od Boha, nýbrž od lidí, pak se stalo, že byly
vyvráceny i základy autority, neboť byl odstraněn hlavní důvod, proč mají
jedni právo poroučet, a druzí povinnost poslouchat. Pak se musela otřásti
celá lidská společnost, protože již neměla žádné pevné opory a záštity“ (Enc.
„Ubi arcano" z 23. pros. 1922).
8. Požehnání
plynoucí z královské vlády Kristovy.
Jestliže tedy lidé
soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským
životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek,
svornost a mír.
Jako vtiskuje
královská důstojnost našeho Pána autoritě vládců a panovníků jakýsi posvátný
ráz, tak zároveň povznáší povinnosti a poslušnost občanů. Proto ačkoliv
apoštol Pavel přikazoval manželkám a služebníkům, aby ve svém muži a ve svém
pánu ctili Krista, přece je napomenul, aby je neposlouchali jako lidi, nýbrž
jedině proto, že zastupují Krista; neboť se nesluší, aby lidé vykoupení
Kristem otročili lidem: „Za cenu velikou jste vykoupeni; nebuďte otroky
lidí“ (l Kor 7, 23).
Budou-li však
přesvědčeni zákonitě zvolení vladaři a úřady, že nevládnou tak ze svého
práva, jako spíše z příkazu a v zastoupení božského Krále, pak je zřejmé,
jak svatě a moudře budou užívat své moci, a jak při vydávání a provádění
zákonů budou mít na zřeteli obecné blaho a lidskou důstojnost svých
poddaných.
Tak rozkvete a upevní
se pokoj a pořádek, protože bude odstraněna každá příčina neklidu. A vidí-li
občan ve vladaři a v jiných vedoucích osobách státu jen lidi, kteří jsou mu
svou přirozeností rovni, nebo shledá-li, že jsou z nějaké příčiny nehodní
nebo že zasluhují výtky, přece jim proto nevypoví poslušnost, když v nich
bude vidět obraz a autoritu Krista Bohočlověka.
Co se týká darů
svornosti a míru, je zcela zřejmé, že čím více se rozšíří nějaké království
a čím větší část lidstva obsáhne, tím více si lidé uvědomují své
společenství, kterým jsou na vzájem spojeni. Toto vědomí pak zamezí a
zastaví mnoho sporů a jejích tvrdost zmírní a zmenší.
Věru, kdyby říše
Kristova skutečně v sebe pojímala všechny lidí, jako je obsahuje po právu,
jak bychom pak mohli zoufat nad oním mírem, který přinesl na zemi král míru?
On přece přišel „všecko smířit“. On „nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby
sloužil“. A ačkoliv Je „Pánem všeho“, dal nám příklad pokory a stanovil ji
jako zákon spojený s přikázáním lásky. On také pravil: „Mé jho je sladké a
moje břímě je lehké“.
Ó, jaké štěstí by
zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly
řídit Kristem! „Potom konečně — abychom užili slov, která pronesl náš
předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům — bude možno vyhojiti
tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásny mír,
klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu
Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš
Kristus je ve slávě Boha Otce“ (Enc. „Annum sanctum" z 25. května 1899).
9. Důvody pro
zavedení svátku Krista Krále.
Aby však křesťanská
společnost hojněji přijímala tyto vzácné předností a aby si je trvale
uchovala, musí se co nejvíce rozšířiti nauk a o královské důstojností našeho
Spasitele. K tomu se však nezdá nic užitečnější, než ustanovení vlastního a
zvláštního svátku Krista Krále.
Neboť aby lid byl
obeznámen s pravdami víry a aby jimi byl povznesen k radostem vnitřního
života, k tomu jsou daleko účinnější každoroční liturgické svátky, než i ty
nejzávaznější výnosy církevního učitelského úřadu. S církevními výnosy se
totiž obeznámí obyčejně jen několik málo vzdělanějších lidí, svátky však
působí na všechny věřící a všem dávají naučení. Úřední výnosy promluví jen
jednou, svátky však mluví každoročně a takřka stále. Církevní výnosy působí
ponejvíce jenom na rozum, svátky však působí spasitelně na rozum i na srdce,
na celého člověka.
Poněvadž se však
člověk skládá z těla a duše, musí býti zevnějšími svátečními slavnostmi tak
pohnut a povzbuzen, aby si rozmanitostí a krásou svatých obřadu lépe vštípil
božské pravdy, aby mu přešly do těla a do krve a aby mu napomáhaly k pokroku
v duchovním životě.
Ostatně, z církevních
dějin víme, že takové svátky byly během staletí postupně zaváděny tehdy,
když to vyžadovala nutnost nebo užitečnost křesťanského lidu. A to se
stávalo tehdy, když na př. měl býti lid posílen ve společném nebezpečí, nebo
když měl být chráněn před vtírajícími se bludy nebo když měl býti více
pohnut a roznícen, aby s tím větší horlivostí a zbožností uctíval některé
tajemství víry nebo některé dobrodiní božské lásky.
Tak už v prvních
staletích křesťanství, když křesťané byli ještě krutě pronásledováni, začali
připomínat mučedníky posvátnými obřady, aby podle svědectví sv. Augustina
„oslavy mučedníků nadchly k mučednictví“ (Sermo 47, De Sanctís).
Liturgické pocty,
které byly později prokazovány svatým vyznavačům, pannám a vdovám, přispěly
podivuhodně k většímu povzbuzení křesťanů ke ctnostem, nutným i v dobách
míru.
Zvláště však svátky
zavedené k poctě nejblahoslavenější Panny měly ten účinek, že křesťanský lid
nejen zbožněji uctíval Matku Boží a nejmocnější Ochránkyni, nýbrž že ji také
vroucněji miloval jako Matku, kterou mu Vykupitel zanechal takřka ve své
závěti.
Mezi dobrodiní, která
vzešla z veřejného a zákonitého uctívání Bohorodičky a svatých, se musí ne
na posledním místě počítati to, že Církev vždycky vítězně odrazila nákazu
bludů a nesprávných nauk. Musíme tu obdivovat úradek Boží Prozřetelnosti,
která i ze zla dovede vyvoditi dobro, a proto dopustila, aby ochabla víra a
zbožnost lidu, nebo aby se pozvedly klamné nauky proti katolické pravdě, a
to proto, aby pravda zazářila novým leskem, víra a zbožnost věřících pak aby
procitla z ospalosti a směřovala k větší dokonalosti a svatosti.
Svátky nověji zavedené
do liturgie měly zajisté podobný původ a přinesly podobné plody. Na př. když
ochabla úcta a uctívání velebné Svátosti, byl ustanoven svátek Božího Těla,
který se měl tak konat, aby velkolepou nádherou obřadů a modlitbami po celou
oktávu přivedl národy k veřejnému uctívání Pána. Anebo svátek nejsvětějšího
Srdce Ježíšova byl zaveden tehdy, když lidské duše smutnou a ponurou
přísností jansenistů ochably a zmalomyslněly, a téměř úplně ochladly a byly
odstrašeny od lásky k Bohu a od důvěry ve svou spásu.
10. Svátek Krista
Krále je lékem proti nynějšímu laicismu.
Jestliže tedy
nařizujeme, aby Kristus byl uctíván celým katolickým světem jako Král, tím
se chceme právě postarat o potřeby nynější doby a poskytnouti nejúčinnější
lék proti moru, který zachvátil lidskou společnost. Morem nazýváme tak zvaný
laicismus naší doby, jeho nesprávné nauky a jeho zhoubné snahy.
Jak víte, ctihodní
bratři, tento mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt
v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi
národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učiti
všechny národy, dávati zákony, říditi národy, které má Církev přivésti k
věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo
přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela nejapně na
touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka
libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli
nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě
náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou
obejíti bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování
Bohem.
Již v encyklice „Ubi
arcano" jsme si stěžovali na přetrpké věru ovoce, které tento odpad
jednotlivců i států přinášel tak často a již tak dlouho. A dnes si na to
stěžujeme znova: všude je rozseto símě nesvornosti a jsou mezi národy
rozdmýchány plameny nenávistí a sporu, které ještě velice zdržují obnovu
míru: je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou
obecného blaha a lásky k vlasti, a z toho vznikají roztržky mezi občany a
ona slepá a bezměrná sebeláska, která nehledá nic jiného než vlastní
prospěch a zisk, a podle toho hodnotí všechno ostatní: je zcela podvrácen
rodinný mír opomíjením povinností a nedbalostí; jednota a pevnost rodiny je
otřesena; a konečně lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby.
Svátek Krista Krále,
který se má slaviti od nynějška každoročně, vzbuzuje v nás živou naději, že
si lidská společnost pospíší vrátit se šťastně k nejmilejšímu Spasiteli.
Úlohou katolíků by ovšem bylo připravovat a urychliti tento návrat svou
horlivou činností; avšak mnozí z nich, jak se zdá, nezaujímají ve
společenském životě to místo a nemají té autority, kterých nesmějí
postrádati ti, kteří před jiným i nesou pochodeň pravdy. Tuto nevýhodu lze
snad připsat na vrub liknavosti nebo bázlivosti dobrých, kteří se buď úplně
zdržují odporu anebo odporují jen slabě. Proto nepřátelé Církve pak nutně
nabývají větší smělosti a odvahy. Jestliže však věřící pochopí, že pod
praporem Krista Krále jsou povinni bojovati statečně a bez ustání, pak,
budou-li proniknuti ohněm apoštolátu, budou se snažit získat pro svého Pána
odpadlé nebo nevědomé a hájiti jeho práva, aby nebyla nijak porušena.
A mimo to, zdaž není
svátek Krista Krále, opakující se každoročně po celém světě, velmi vhodný k
tomu, aby byl obžalobou světa z jeho veřejného odpadu, jejž zplodil
laicismus k nesmírné škodě společnosti, a zároveň jakousi nápravou? Vskutku,
čím více se přesladké jméno našeho Vykupitele nedůstojně opomíjí na
mezinárodních sjezdech a ve sněmovnách, tím mohutněji musí býti hlásáno, a
tím dále musejí býti vyhlašována práva Kristovy královské důstojnosti a
moci.
11. Zavedení tohoto
svátku bylo jíž dříve připravováno.
Zdaž nebyla už od
konce minulého století šťastně a krásně připravována cesta k zavedení tohoto
svátku?
Každý totiž ví, jak
moudře a skvěle byl hájen tento kult v četných knihách, vydaných po celém
světě v různých jazycích. Kristova vláda a říše byla uznána také oním
zbožným zvykem, že se téměř nesčetné rodiny zasvěcovaly a oddaly
nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. To však učinily nejen rodiny, nýbrž i státy a
království. Ano dokonce celé lidské pokolení se šťastně zasvětilo Božskému
Srdci na popud a za vedení Lva XIII. v milostivém roce 1900.
Také zde nemůžeme
mlčením přejít, že k slavnostnímu hlásání Kristovy královské moci nad celou
lidskou společností přispěly podivuhodným způsobem velmi četné eucharistické
sjezdy, které se konaly v naší době. Jejích účelem jest, aby lidé
jednotlivých diecésí, zemí a národů nebo celého světa, sjednocení k uctívání
a oslavování Krista Krále skrytého pod závojem eucharistickým, společně
pozdravili Krista jako Krále, s nebe daného, řečmi konanými ve shromážděních
a v chrámech, společným uctíváním velebné Svátosti veřejně vystavené, a
velkolepými průvody. Možno právem říci, že křesťanský lid, veden jakýmsi
božím vnuknutím, onoho Ježíše, kterého bezbožní lidé nechtěli přijmout, když
přišel do svého, chtěl vynésti z tichého úkrytu posvátných chrámů a nésti ho
ulicemi měst jako vítěze, a uvésti ho do všech jeho královských práv.
12. Jubilejní rok
je vhodnou příležitostí k zavedení svátku Krista Krále.
K uskutečnění našeho
záměru, o kterém jsme se zmínili, skýtá svatý rok, který se chýlí ke konci,
vhodnou příležitost jako jistě žádný jiný. Neboť dobrotivý Bůh obrátil mysl
i srdce věřících k nebeským statkům, které převyšují všechno pomyšlení, opět
je naplnil darem své milosti, zvětšil jejich horlivost, aby hledali vyšší
věcí, a posilnil je -na dobré cestě. Ať tedy sledujeme četné prosby, které
nám byly zaslány, nebo ať přihlížíme k událostem svatého roku, máme zajisté
mnoho důvodů k přesvědčení, že nyní konečně přišel den všemi očekávaný,
abychom prohlásili, že Kristus má býti uctíván zvláštním a vlastním svátkem
jako Král celého lidského pokolení.
V tomto roce totiž,
jak jsme řekli už na začátku, tento božský Král, opravdu „podivuhodný ve
svých svatých“ „byl velkolepě oslaven“ svatořečením nového zástupu svých
bojovníků. V tomto roce také při jedinečné misijní výstavě věcí a jaksi i
prací, směli všichni obdivovat vítězství, kterých dobyli Kristu hlasatelé
jeho evangelia pro rozšíření jeho království. Konečně v tomto roce při
oslavě jubilea nicejského sněmu jsme připomenuli soupodstatnost vtěleného
Slova s Otcem, která je základem panství Kristova nade všemi národy.
13. Úřední zavedení
svátku Krista Krále.
A proto, naší
apoštolskou mocí ustanovujeme svátek našeho Pána Ježíše Krista Krále, který
se má slavit každoročně po celém světě poslední nedělí v říjnu,
bezprostředně před svátkem Všech svatých. Nařizujeme též, aby se toho dne
každoročně obnovilo zasvěcení lidského pokolení nejsvětějšímu Srdci
Ježíšovu, což přikázal každoročně opakovat náš předchůdce svaté paměti Pius
X. Chceme však, aby se jen v tomto roce konalo toto zasvěcení dne 31.
prosince. V ten den my sami budeme sloužit pontifikální mši svatou ke cti
Krista Krále a dáme toto zasvěcení vykonati v naší přítomností. Domníváme
se, že nemůžeme lépe a vhodněji ukončit svatý rok a že nedovedeme lépe
vyjádřit svůj dík Kristu, „nesmrtelnému Králi věků“ — čímž vyjadřujeme také
dík celého křesťanského světa — za dobrodiní, udělená v tomto svatém roce
nám, Církvi a celému katolickému světu.
Nemusíme vám, ctihodní
bratři, dlouze vysvětlovat, proč jsme ustanovili zvláštní svátek Krista
Krále, odlišný od jiných, v nichž je také jakýsi náznak a jakási oslava jeho
královské důstojnosti. Stačí totiž poukázat jenom na to, že ačkoli ve všech
svátcích našeho Pána je tak zvaným materiálním předmětem Kristus, přece
jejich formální předmět je zcela odlišný od královské moci Kristovy a od
jeho královského jména.
Na neděli pak jsme
tento svátek položili proto, aby nejen duchovenstvo vzdávalo poctu božskému
Králi sloužením mše svaté a modlitbou církevních hodinek, nýbrž aby také
věřící lid, uvolněný od svého denního zaměstnání, a naplněný svatou radostí,
vydal Kristu skvělé svědectví o své poslušnosti a poddanosti. Poslední
neděle měsíce října se nám však zdála k této slavnosti daleko vhodnější než
jiné dny, neboť touto nedělí se téměř zakončuje celý církevní rok. Tímto
způsobem pak tajemství života Kristova, která se slavila během roku, budou
slavným svátkem Krista Krále takřka zakončena a korunována, a dříve než
přikročíme k oslavě všech svatých, bude hlásána a vyzvednuta sláva Toho,
který vítězí ve všech svatých a vyvolených.
Bude tedy, ctihodní
bratři, vaším úkolem a vaší povinností, postarati se o to, aby každoroční
oslavu tohoto svátku předcházela ve všech farnostech o určitých dnech
kázání, v nichž by byl lid poučen o povaze, smyslu a důležitosti tohoto
svátku, aby pak zařídil svůj život tak, aby byl hodný těch, kteří jsou věrně
a horlivě oddáni vládě božského Krále.
14. Požehnání
plynoucí z ustanovení svátku Krista Krále.
Ke konci tohoto listu
chceme vám, ctihodní bratři, krátce vysvětlit, jaký užitek očekáváme a si
slibujeme pro Církev, pro stát i pro jednotlivé věřící z tohoto uctívání
Krista Krále.
Tyto pocty, které se
mají prokazovat našemu svrchovanému Pánu, mají lidem připomínat, že Církev,
která byla Kristem založena jako samostatná společnost, musí z přirozeného
práva, kterého se nemůže vzdáti, vyžadovat plnou svobodu a nezávislost na
státní mocí. Církev nemůže záviset na cizí vůli pří vykonávání úkolu, který
jí byl Bohem svěřen, a tím úkolem je: učiti, říditi a vésti k věčné
blaženosti všechny ty, kteří patří k říši Kristově.
Podobnou svobodu musí
stát dáti také řeholním řádům a společnostem obojího pohlaví. Ty jsou totiž
nejúčinnějšími pomocníky církevních pastýřů a pracují s nimi horlivě o
rozšířeni a upevnění království Kristova, neboť zachováváním svatých slibů
potírají trojí žádostivost světa, a svou snahou o dokonalejší život působí,
že všem před očima září a svítí trvalým a vždy krásnějším leskem ona
svatost, kterou božský Zakladatel chtěl míti jako význačnou známku své
Církve.
Státům pak tato oslava
svátku, obnovovaná každoročně po celém světě, bude připomínat, že jako
soukromé osoby tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností
veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud,
při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl
nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn
stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje,
aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských
zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže
podle zdravé nauky a neporušené mravnosti.
Mimo to, je
podivuhodné, kolik síly a ctností budou moci věřící křesťané načerpat z
vysvětlení této pravdy, aby svůj život zařídili podle pravých křesťanských
zásad. Neboť, jestliže Kristu Pánu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi,
jestliže lidé, vykoupení jeho předrahou krví, jsou poddáni jeho vládě z
jakéhosi nového právního důvodu, jestliže konečně tato moc se vztahuje na
celou lidskou přirozenost, pak je nám jasné, že v nás není žádná schopnost,
která by byla vyňata z Kristovy vlády.
15. Souhrn
dosavadních závěrů a výzva k horlivé oslavě Krista Krále.
Musí tedy Kristus
vládnout v rozumu člověka, jehož povinností jest, v úplné pokoře pevně a
neochvějně souhlasiti se zjevenými pravdami a s naukou Kristovou. Kristus
musí vládnout ve vůli, jejíž povinností je poslouchat Božích zákonů a
přikázání, Kristus musí vládnout v srdci, jehož povinností je, bez ohledu na
přirozené touhy. Boha nade všechno milovat a jedině k němu přilnout. Kristus
musí vládnout v těle a v jeho údech, které jako nástroje nebo, abychom užili
slov apoštola Pavla (Řím 6, 13), jako „nástroje spravedlnosti Bohu“, musejí
sloužiti vnitřní svatosti duše.
Předloží-li se toto
všechno věřícím, aby si to důkladně prohlédli a uvážili, snáze je to
povzbudí k vyšší dokonalosti.
Kéž, ctihodní bratři,
ti, kteří jsou mimo Církev, zatouží po sladkém jhu Kristově a kéž je přijmou
ke své spáse! Kéž také my všichni, kteří podle milosrdného úradku Božího
jsme v jeho říši, neseme toto jho Kristovo nikoli neochotně, nýbrž oddaně,
láskyplně a svědomitě! Bude-li náš život uspořádán podle zákonů božského
království, obdržíme s radostí hojnost, dobrých plodů; a když nás Kristus
hledá jako služebníky dobré a věrné, staneme se v jeho nebeském království s
ním účastnými věčné blažeností a slávy.
Toto naše přání budiž
vám, ctihodní bratři, k nastávajícím vánočním svátkům svědectvím naší
otcovské lásky k vám. Jako záruku božských darů přijměte apoštolské
požehnání, které vám, ctihodní bratři, vašemu duchovenstvu a vašemu lidu
srdečně udělujeme.
Dáno v Římě u sv.
Petra, dne 11. prosince v milostivém roce 1925, ve čtvrtém roce našeho
pontifikátu.
PIUS XI.
Přeložil Dr. Antonín Čala O.P.
Nákladem Matice Cyrilometodějské v Olomouci.
|
Quas primas - O Kristu Kráľovi (Pius XI.)
Prihlásiť na odber:
Príspevky (Atom)