Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

5. 1. 2022

Mění nám naše náboženství 
Marcel Lefebvre


Zcela na počátku chci vyjasnit jedno nedorozumění a to tak důrazně, abych se k němu již nemusel víckrát vracet: Nejsem žádným vůdcem nějakého hnutí a už vůbec ne hlava nějaké vlastní církve. Nejsem, jak se nepřetržitě píše „vůdce tradicionalistů“. Došlo to tak daleko, že se jistí lidé začali označovat jako „lefébvristé“, jako by šlo o nějakou politickou stranu nebo teologické učení, či systém. To je nepřípustný způsob řeči.

V náboženské oblasti nezastupuji žádné osobní učení. Po celý svůj život jsem se držel toho, čemu jsem se naučil ve školních lavicích francouzského semináře v Římě, totiž katolického učení, tak, jak jej učitelský úřad vyučuje a nepřetržitě po celá staletí předává dál od doby smrti posledního apoštola, která znamená konec Božího zjevení.

V tom nemůže být obsaženo nic takového, co by mohlo ukojit hlad žurnalistů toužících po senzacích a čím by potom chtěli krmit dnešní veřejné mínění. Přesto se ocitla celá Francie ve stavu vzrušení, když bylo oznámeno, že budu 29. srpna 1976 v Lille sloužit Mši svatou. Co na tom bylo tak mimořádného, že biskup celebruje svatou mešní oběť? Musel jsem kázat před celým lesem mikrofonů a každá z mých vět, byla chápána jako nějaké senzační prohlášení. Co jiného jsem řekl, než to, co by mohl říci kterýkoliv jiný biskup?

A to je právě rozřešení této hádanky: Jiní biskupové již řadu let totéž neřekli. Slyšeli jste například často o vládě našeho Pána Ježíše Krista nad lidskou společností?

Nemohu se dosti vynadivit nad tím, co jsem sám musel prožít. Vždyť tito biskupové byli z větší části mými kolegy na studiích v Římě a mají totéž vzdělání jako já. A najednou jsem zůstal zcela sám. Neboť oni jsou to, kdo se změnili, oni se odchýlili od toho, co se kdysi naučili. Já sám jsem nic nového nevymyslel, já zůstávám při starém. Kardinál Garrone (1) mi totiž jednou řekl: „Ve francouzském semináři nás zavedli do omylů.“ V čem nás zavedli do omylů? Cožpak nedal před koncilem své děti, které navštěvovali jeho vyučování katechismu, tisíckrát opakovat vyznání jejich víry: „Můj Bože, věřím pevně všechny pravdy, které jsi nám zjevil a které nás skrze Církev svatou učíš, protože ty jsi neomylný a ty nás klamat ani vést do omylů nemůžeš?“

Čím to, že všichni tito biskupové prodělali takovou změnu? Mám nato toto vysvětlení: Oni zůstali ve Francii a nechali se pomalu infikovat. Já v Africe jsem toho byl uchráněn. Přišel jsem zpět právě v roce zahájení koncilu. To už spadla na Církev pohroma. Druhý vatikánský koncil pouze otevřel stavidla, která dosud zadržovala příval.

A velice brzy, dokonce ještě před koncem čtvrtého sezení bylo zhroucení zde. Téměř všechno mělo být odplaveno, především ale modlitba.

Křesťan je pobouřen modlitbami, které se po něm požadují. Modlitby, které se kdysi učily nazpaměť byly odstraněny a zesměšněny jako nesmyslné drmolení a již se neučí, nedostanou se už ani do katechismů s vyjímkou Otčenáše v jeho protestantské verzi.......

Testovaly se na katolických školách dvanácti a třináctileté děti: Jen několik znalo zpaměti Otčenáš, francouzsky samozřejmě, několik Ave Maria. S jednou nebo dvěma vyjímkami neznaly tyto děti ani apoštolské vyznání víry, ani Confiteor, vzbuzení víry, naděje a lásky, lítosti, ani Anděl Páně, Memorare atd. ... Jak to mají také všechno znát, když většina z nich o tom nikdy neslyšela? Modlitba musí být „spontánní“, musí být odříkávána Bohu z celého srdce, říká se dnes a pohrdá se tak podivuhodnou pedagogikou Církve, která všechny tyto modlitby, v nichž hledali své útočiště ti největší svatí, tak skvěle vypracovala.

Kdo ještě dnes povzbuzuje křesťany modlit se ranní a večerní modlitbu s celou rodinou před jídlem a po jídle. Slyšel jsem, že v početných katolických školách se nechtějí před začátkem vyučování modlit z důvodů, že se nesmí zraňovat svědomí nevěřících školáků nebo jiných konfesí a také se nesmí projevovat navenek triumfalistické pocity. V těchto školách se připouští, aby byla přijímána velká většina nekatolíků a dokonce nekřesťanů a nedělá se nic proto, aby byli vedeni k Bohu. Malí katolíci musí pod těmito záminkami respektovat názory svých kamarádů a svou víru skrývat.

Poklekání je již praktikováno jen malým počtem věřících. Bylo nahrazeno úklonou hlavy nebo mnohem častěji, naprosto ničím. Přijde se do kostela a sedí se. Mobiliář kostelů byl vyměněn, lavice s klekátky hozeny do ohně, na mnoha místech byla zavedena pohodlná sedadla, podobná těm ve veřejných budovách, což ostatně umožňuje nabídnout publiku pohodlné sezení, neboť kostely se často využívají ke koncertům. Byla mi přinesena zpráva z jedné adorační kaple velké pařížské farnosti, kterou navštěvovali četní pracovníci ve chvílích své polední přestávky, aby se poklonily Nejsvětější Svátosti. Jednoho dne byla kaple kvůli adaptaci zavřena. Když byla znovu otevřena, kostelní lavice s klekátky zmizely. Na silném nataženém koberci byly postaveny hluboké čalouněné lavice, jistě velice drahé, podobné těm, jež bývají v budovách velkých firem a leteckých společností. Postoj věřících se ihned změnil. Někteří si klekli na koberec, ale většina se usadila pohodlně s nohou přes nohu před tabernákl. Klérus této farnosti měl zcela zřejmý úmysl, neboť nepořídil tak drahé zařízení bez toho, aby neuvážil, co dělá. Ukazuje se zde, že existuje snaha změnit vztah člověka k Bohu ve smyslu důvěrnosti a nenucenosti jako by se stýkali dva sobě rovní. Jak máme být přesvědčeni o tom, že se nalézáme v přítomnosti Stvořitele a Pána, který je Vládcem všech věcí, když byla odstraněna gesta a postoje, které byly ztělesněním „ctnosti bázně Boží“? Není zde také nebezpečí, že bude umenšen cit pro Jeho skutečnou přítomnost v tabernáklu?

Katolíci bývají také mateni úmyslnou banalitou a dokonce vulgaritou kultovních míst, která jsou jim vnucována. Všechno, co přispívalo ke kráse budov a k lesku bohoslužebných ceremonií bylo podezíráno z triumfalismu. Vybavení chrámů se muselo přizpůsobit všednímu zařízení, aby bylo „blíže našemu životu“. Ve staletích silné víry se přinášelo Bohu to nejdrahocennější, co tehdy bylo. Právě ve venkovských chrámech můžeme vidět to, co nepatřilo k běžnému lidskému životu: Pozlacené umělecké práce, umělecká díla, jemná plátna, krajky, vyšívání, sochy Matky Boží korunované drahokamy. Křesťané přinášeli peněžní dary, aby Nejvyššího ze všech sil co nejvíce uctili. Všechno to podněcovalo modlitbu a pomáhalo duším pozvednout se. To jsou přirozené lidské postoje. Tři svatí králové předložili zlato, kadidlo a myrhu, aby se mohli přiblížit k chudičkým jesličkám v Betlémě. Na katolících se páchá násilí, pokud jsou nuceni se modlit v jednoduchém prostředí, ve „víceúčelových prostorách“, které se neliší od jiných veřejně přístupných prostor, dokonce se jim někdy ani nevyrovnají. Tu a tam se vzdáváme krásného gotického nebo románského kostela, aby se místo toho stavěly kůlny jistého druhu prázdné a fádní. Nebo se pořádají „domácí mše“ v bytech, v jídelnách a dokonce v kuchyni. Byl jsem zpraven o jedné takové mši, která se konala v bytě zemřelého za přítomnosti jeho rodiny a jeho přátel. Po slavnostní ceremonii se odnesl kalich pryč a servírovaly se zákusky na stejném stole a se stejným ubrusem. A zatím asi sto metrů odtud kolem krásného kostela ze 13. století poletovali a zpívali Pánu pouze ptáci.......

Čtenáři, kteří ještě zažili předválečnou dobu, si jistě vzpomínají na vroucí slavnosti procesí Božího Těla s nejrůznějšími oltáři, písněmi, okuřováním, zářící monstrancí, která byla knězem nesena na slunci mezi zlatem vyšívanými baldachýny, na chrámové korouhve, květy, zvony. To vše vštěpovalo do duší dětí cit pro modlitbu a zůstávalo v nich hluboce vtištěno po celý život.

Tento prvotní aspekt modlitby se dnes zdá velice zanedbávaným. Bude se i zde znovu mluvit o nezbytném vývoji a novém životním stylu? Nikdo se nenechá odradit od příprav pouliční demonstrace jen proto, že se tím ohrozí pouliční doprava. Ti, kdož se jich účastní nepociťují ani nejmenší strach, že by mohlo být zneužito jejich politických názorů nebo jejich oprávněných či neoprávněných požadavků. Proč má být pouze Bůh stále odsouván stranou a proč se mají jen křesťané zříkat vyznání veřejné úcty, která Mu přísluší?

Důvod téměř úplného zmizení procesí ve Francii nespočívá ve vychladnutí citů věřících, je způsobeno spíše novými předpisy duchovních pastýřů, kteří ale na druhé straně neustálé zdůrazňují potřebu „aktivního zapojení Božího lidu“.

V r.1969 byl v departmentu Oise sesazen biskupem jeden farář, protože, ačkoliv to bylo zakázáno, uspořádal tradiční slavnost Božího Těla. Přitáhl na ní desetkrát více lidí, než měla celá jeho vesnice. Můžeme říci, že se nová duchovní správa, která v tomto ohledu protiřečí i koncilnímu dokumentu o svaté liturgii, řídí hlubokou touhou křesťanů, kteří zůstávají s takovou formou zbožnosti spojeni?

Co se jim nabízí jako náhrada? Málo, neboť péče o bohoslužby rapidně upadla. Protože kněží už denně neslouží mši svatou a většinou koncelebrují, počet mší se značně snížil. Na venkově je prakticky nemožné během týdne navštívit mši svatou. V neděli se musí zajet autem na místo, které je na řadě, aby ho kněz ve svém sektoru navštívil. Početné chrámy ve Francii jsou trvale uzavřeny, jiné se otevírají jen někdy v roce. K tomu se ještě připojuje krize povolání, či spíše malé chápání toho, k čemu se tím člověk připravuje. Plnění náboženských povinností bude rok od roku těžší. Větší města jsou všeobecně lépe zaopatřena, ale většinou je nemožné přijímat, například v první pátky nebo neděle v měsíci. Na denní mši není přirozeně ani pomyšlení. Ve většině městských farností je mše jen na objednávku, pro určité skupiny, v jistou, s nimi dohodnutou hodinu a ve formě, která je zkrášlena poznámkami týkající se aktivity a života skupiny, takže náhodný příchozí se na takové mši cítí cize. Dosavadní tzv. soukromé mše se kladou do protikladu k těmto společným mším a ztrácejí svůj kredit. Těmito bohoslužbami se však ve skutečnosti společenství věřících štěpí do malých skupin. Nezřídka celebruje kněz v bytě za účasti křesťanů, kteří jsou zapojeni v katolické akci nebo v nějakém jiném spolku. Nebo najdete rozpis bohoslužeb na nedělní ráno podle různých jazykových společenství: portugalská mše, francouzská mše, španělská mše... V době, kdy se cestuje stále více do zahraničí, budou katolíci nuceni se zúčastňovat mší, při nichž nebudou rozumět ani jediné slovo, ačkoliv musí poslouchat, že je nemožné se modlit bez „spoluúčasti“. Jak to mají udělat?

Žádné mše nebo jen málo, žádná procesí, žádné modlitební pobožnosti, žádné nešpory.

Společná modlitba je zredukována do nejjednodušších formulí. Když ale věřící překoná těžkosti hodinových rozvrhů a místních změn, co nalezne aby utišil svou duchovní žízeň? O liturgii a o závažných znetvořeních která utrpěla budu hovořit ještě později. Zůstaňme prozatím více při vnějším jevu věci, při formě těchto společných modliteb. 

Velice často zraňuje náboženské cítění katolíků atmosféra „slavení“, především zaváděním profánních hudebních rytmů se všemi možnými druhy bicích nástrojů, kytar a saxofonů. Hudební pracovník, který je zodpovědný za sakrální hudbu v jedné diecézi severní Francie napsal, opírajíce se o četné známé osobnosti hudebního světa: „Bez ohledu na to, že je tak běžně označována, není hudba těchto písní moderní. Tento hudební styl není nový, nýbrž byl již běžně používán na velice profánních místech a ve stejných společnostech (kabarety, varieté, často jako doprovod pro více nebo méně lascivní tance okrášlené cizokrajnými názvy).......... Pokud vás svádí k pohybu swing, všichni se cítí být vedeni k tomu, aby se pohupovali v kyčlích. To je ale ´řeč těla´, která je naší západní civilizaci jistě cizí, soustředění prospívá málo a její původ je spíše podezřelý.

Většinu času nedodržují naše ansámbly přesně rytmus a bicí selhávají, neboť je to stojí již tak mnoho námahy při 6/8 taktu osázeném ne čtvrtkovými, nýbrž osminkovými notami... Není to už potom tak veselé a nemáte sice chuť se pohupovat v bocích, ale beztvarý rytmus vám umožní lépe poznávat ubohost melodie.“

Co zbude při tom všem z modlitby? Naštěstí, jak se zdá na mnoho míst se nevrací podobné barbarské zvyky. Když chce někdo zpívat, je podroben produktům oficiálních institutů na církevní hudbu, neboť nepřichází v úvahu aby se využívalo podivuhodného dědictví minulých staletí. Ty obvykle používané melodie – to jsou vždy ty stejné - jsou produktem nadmíru průměrné inspirace. U těch lépe vypracovaných kusů provozovaných chórem je pozorován profánní vliv, vyvolávají spíše smyslovost, než povznášejícího vlivu na duši jako je tomu například u gregoriánského chorálu. Tyto nové texty jsou složeny v novém slovníku, jako by před dvaceti lety nějaká potopa odnesla všechny ty antifonáře z nichž by se noví skladatelé mohli inspirovat; vyšel ale rychle z módy a za krátkou dobu byl nesrozumitelný. Nesčetné gramofonové desky k animaci, které připravily faráři s parafrázemi žalmů, které byly vydávány za žalmy a které vytlačily posvátné texty inspirované Bohem. Proč nebyly zpívány samotné žalmy?

Nedávno vznikla následující novota: Na kostelních dveřích byla přibita následující výzva: „Chvalme Boha tleskáním!“ Během mše pozvednou všichni přítomní na pokyn „animátora“ ruce nad hlavu a tleskají nadšeně do taktu a činí tak na svatém místě nezvyklý pohanský hluk. Takový druh novinek, který na nic nenavazuje a který se zkouší transplantovat do liturgie umělecká gesta nemá jistě žádnou budoucnost. Přispívá však k zastrašování katolíků a činí je ještě bezradnějšími. Nemusíme jít nezbytně na „Gospel nights“(2), ale co máme dělat, když tak zřídka najdeme nedělní mši bez těchto neutěšených praktik?

Skupinová duchovní správa, jak zní nyní odborný název, nutí věřící k novým druhům gest, jejichž užitečnost oni nevidí a která jsou jim odporná. Především se musí vše dělat kolektivním způsobem s diskusí a výměnou názorů na evangelium a potřásáním rukou.........
Lid při tom rozmrzele sleduje kolik ukazují ručičky na hodinkách. Poslední statistiky ukazují v době mezi lety 1977 a 1983 obnovený zřetelný úbytek návštěvy mší, zatímco lehce přibylo osobních modliteb. Podle zveřejněných dotazů v Sofres (3) v Madame Figaro ze září 1983 zněla první otázka: „Chodíte k přijímání jedenkrát v týdnu nebo častěji - nebo sotva jednou za měsíc?“ To v něčem odpovídá také návštěvě mše, neboť dnes téměř všichni přijímají. Kladné odpovědi klesly o 16 až 9 %. Skupinová duchovní správa tedy věřící nezískala.  Jak je to jen těžké být dnes katolíkem! I beze mší s „výměnou názorů“ ohlušuje francouzská liturgie přítomné proudy slov. Mnozí si stěžují, že se během mše již nemohou modlit. Kdy se potom mají modlit?

Zmatení křesťané tu stojí tváří tvář náboženským receptům, které jsou samozřejmě vždy schváleny hierarchií, za předpokladu, že se vzdalují od katolické spirituality. 

Ty nejcizejší a nejvzdálenější recepty jsou Jóga a Zen. Neblahý orientalismus, který vede zbožnost pod záminkou „duševní hygieny“ na falešnou cestu. A jak strašnou škodu způsobuje „řeč těla“, která je ponížením důstojnosti člověka a s tímto velebením těla je současně v rozporu povznesením duše k Bohu! Tyto nové módní trendy, které společně s mnoha jinými zavádějí dokonce v klášterech kontemplativní řády jsou mimořádně nebezpečné a dávají za pravdu těm, kteří říkají: „Mění se nám naše náboženství!“





Z Listu zmäteným katolíkom, mierne skrátené 



1 Kardinál Gabriel-Marie Garrone † byl prefektem Posvátné kongregace pro katolickou výchovu a předsedou kardinálské komise jmenované Pavlem VI., která měla zrušit Kněžské bratrstvo sv. Pia X. 


2 organizovány oratoriánem P.Guy de Fatto večery modliteb, přímluv, moderních náboženských modliteb a písňových doprovodů podle způsobu amerických Gospel - Songs.

3 „Madame Figaro“: Týdenní příloha „Le Figaro“; „Sofres“: soukromý statistický institut pro dotazování ve Francii, většinou o politických nebo vědeckých názorech.