Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

19. 10. 2014

Do Církve vtrhla sexuální revoluce

Roberto de Mattei

Pojem hříchu odstraněn. Pojem dobra a zla neexistuje. Přírodní zákon zrušen. Všechny pozitivní hodnoty jako panenství a čistota odloženy do archivu.

13 října 2014 předložil kardinál Petr Erdö na synodu o rodině zprávu, která oficiálně zavádí sexuální revoluci se strašlivými následky pro duše a společnost.
Relatio post disceptationem, kterou redigoval kardinál Erdö, je shrnující zpráva o prvním týdnu synodálních prací a o tom, k čemu se orientují závěry. První část dokumentu se pokouší v nejhorším žargonu z roku 68 vyjádřit „antropologicko-kulturní změnu společnosti a z toho plynoucí „ výzvy“ pro církev. Shrnutí, které sahá od africké polygamie a „stupňovitého manželství“ až k „praxi soužití“ v západní společnosti, má podle zprávy představovat existenci „široké touhy po rodině“. Neobjevuje se vůbec žádný prvek morálního hodnocení. Proti hrozbě individualismu a individualistického egoismu staví text pozitivní aspekt „vztahu“ , který je pokládán z něco dobrého, především pokud tíhne k tomu stát se trvalým vztahem ( 9-10). Církev se vzdává vyjadřování předsudků a omezuje se na to „říct slovo naděje a smyslu“(11). Potvrzuje se tím nový úžasný morální princip „zákon graduality“ , který umožňuje vnímat pozitivní prvky ve všech situacích, které dosud církev definovala jako hříšné. Zlo a hřích vůbec neexistují. Existují jen „nedokonalé formy dobra“ ( 18) podle doktríny „Stupně společnosti“ , který je připisován 2. vatikánskému koncilu. Protože je nezbytné duchovní rozlišování mezi soužitím a trvalým manželstvím a nově sezdanými, připadá církvi úkol rozpoznávat viditelné a svátostné hranice v široce pojatém smyslu toho slova.

Znovuoddaní rozvedení jako záminka, abychom 2000 let morálky a víry vyvrátili ze stěžejí

Problém znovuoddaných rozvedených je předvoj, abychom prosadili princip, který vysazuje z veřejí dvoutisíciletou morálku katolické víry, S poukazem na Gaudium et spes „ obrací se církev s úctou k těm , kteří mají na jejím životě nehotový a nedokonalý podíl, přičemž hodnotí více pozitivní hodnoty, které s sebou nesou, než slabosti a nedostatky (20) To znamená,, že padá jakákoliv forma morálního odsuzování, protože každý hřích je nedokonalá forma dobra a představuje tak nedokonalý způsob účasti na životě církve. „V tomto smyslu existuje nová dimenze dnešní pastorace rodin v pojmech reality civilně uznaného manželství s nezbytným rozlišováním způsobu soužití“. (22) A to především, když spojení dosáhlo civilním svazkem významné stability, která se vyznačuje hlubokou náklonností, odpovědností za dorost a schopností obstát ve zkouškách. (22) Tím se převrací nauka církve, podle které stvrzení spojení civilním sňatkem představuje větší hřích, než přechodné sexuální soužití, protože v druhém případě je snazší opět nastoupit správnou cestu.

Odvážné pastorační rozhodnutí neznamená odvahu postavit se proti zlu

Nová senzibilita dnešní pastorační péče spočívá v tom, že má chápat realitu civilních sňatků, a to s nezbytným rozlišením druhů spolužití. (36) Nová pastorace tedy ukládá mlčet o zlu, vzdát se úsilí o obrácení hříšníka a přijmout status quo. To všechno nazývá zpráva „odvážným pastoračním rozhodnutím“. (40) Odvaha, jak se zdá, nespočívá v tom postavit se zlu na odpor, nýbrž přizpůsobit se mu. Místa, která jsou věnována homosexuálním osobám, jsou ta nejskandálnější, ale jsou jen důsledkem stanovených zásad. Tomu rozumí i lidé z ulice: jestliže je znovuoddanému rozvedenému povolena účast na svátostech, je povoleno všechno včetně homosexuálních pseudomanželství.

Homosexuální osoby mají „křesťanským společenstvím nabízet dary“?

Ještě nikdy, skutečně nikdy, zdůrazňuje Marco Politti v listě Il Fatto 14. října, jsem nečetl nikdy v oficiálním dokumentu vydaném církevní hierarchií takovou větu: „ Homosexuální osoby mají dary, které mohou nabízet církevním sdružením a společenstvím.“ Následuje otázka všem biskupům celého světa: „Jsme schopni tyto lidi přijímat a zajistit jim prostor bratrství v našich společenstvích?“ (50) I když svazek mezi osobami stejného pohlaví není postaven naroveň manželství mezi mužem a ženou, nabízí se církev, že bude rozvíjet „realistické cesty afektivního růstu a lidské a evangelijní zralosti včetně sexuální dimenze“. (51) „Aniž bychom popírali morální problémy spojené s homosexuálními svazky, bereme na vědomí, že existují případy, ve kterých jde vzájemná podpora až k oběti drahocenné pomoci pro život partnera“. (52) Neexistuje zde žádný zásadní rozpor ve věci adopce dětí u homosexuálních párů. Text se omezuje na to, že církev věnuje zvláštní pozornost dětem, které žijí v homosexuálních partnerstvích, a zdůrazňuje, že potřeby a práva maličkých jsou vždy na prvním místě. (52) Na tiskové konferenci, na které byla zpráva představena, šel Mons. Bruno Forte tak daleko, že vyjádřil přání po kodifikování práv, která by byla zajištěna lidem, žijícím v homosexuálním svazku.

Hesla ´68 místo slov apoštola Pavla

Zničující slova svatého Pavla, že ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zhýralci, ani lidé zvrácení, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači ani lupiči nebudou mít místo v Božím království (1 Kor 6, 9-10) ztrácejí pro šejdíře nové pansexuální morálky svůj význam. Podle nich je třeba sáhnout k pozitivní realitě toho, co bylo vždy hříchem, volajícím do nebe o pomstu (Katechismus Pia X.). Morálku zákazů je třeba nahradit dialogem milosrdenství a slogan revoluce ‘68 „zakázat zakazování“ je aktualizován v pastorační formuli „nic se nesmí odsuzovat“. Padají nejen dvě přikázání, šesté a deváté, zakazující nečisté myšlenky a skutky a soulož mimo manželství, zmizely i ideje objektivního přirozeného a Božího zákona, který je obsažen v Desateru. Neexistují žádná sama v sobě nedovolená jednání, žádné pravdy a morální hodnoty, pro které musí být člověk ochoten položit i vlastní život ( 51 a 94), jak to definuje encyklika Veritatis splendor. Na lavici obžalovaných sedí nejen Veritatis splendor a nejnovější stanoviska Kongregace pro nauku víry k sexuální morálce, ale také tridentský koncil, který dogmaticky definoval povahu sedmi svátostí počínaje Eucharistií a manželstvím.

Dotazník“ biskupům a sociologická manipulace

Všechno začalo v říjnu 2013, když papež František po svolání obou synodů o rodině, řádného a mimořádného, rozeslal biskupům celého světa dotazník. Použití zavádějících otázek při výzkumu mínění a v dotaznících je obecně známé. Veřejné mínění věří, že věc musí být správná, když tak soudí většina lidí. A při výzkumech předepisují většině manipulátoři konsensus s předem připravenými názory. Františkem zvolený dotazník jednal o nejpalčivějších tématech od antikoncepce až k přijímání u znovuoddaných rozvedených, od divokých manželství až po ta homosexuální, aby mínění spíše řídil než zjišťoval.

První odpovědi, které byly zveřejněny, byly nikoliv náhodou ony z německé biskupské konference s jasným záměrem ovlivnit přípravu synodu a především posloužit k tomu, aby sociologický podklad byl poslán kardinálu Kasperovi, který ho potřeboval ke své zprávě pro kardinálské kolegium, jak ho tím papež František pověřil. Co z toho vzešlo, bylo výslovné odmítání „církevních výroků k předmanželskému pohlavnímu styku, k homosexualitě, k znovuoddaným rozvedeným a ke kontrole porodnosti německými katolíky (DBK odp. s. 2) A dále: Odpovědi z biskupství zřetelně ukazují, jak velký je rozdíl mezi názory věřících a oficiální naukou, především pokud jde o předmanželské soužití, o znovusezdané rozvedené , o regulaci početí a homosexualitu (DBK s. 19) Tato diskrepance nebyla představena jako vzdalování katolíků od nauky církve, ale jako neschopnost církve pochopit běh času a podpořit ho. Kardinál Kasper označil ve své zprávě pro konzistoř 20. února tuto diferenci jako „propast“, kterou musí církev vyplnit tím, že se přizpůsobí praxi nemravnosti.

Papež chce „transparentní diskuzi“ za zavřenými dveřmi?

Podle jednoho Kasperova přívržence, janovského kněze Giovanni Cerettiho, známého z tendenční studie o rozvodu v prvotní církvi, byl dotazník použit, aby se zabránilo konání debaty za zavřený´mi dveřmi ( Il Regno-Attualità 6/2014 s. 158). Pokud je to pravda, že papež chtěl transparentní diskuzi, pak nechápeme, proč se mimořádná konzistoř v únoru i synod v říjnu koná za zavřenými dveřmi. Jediný text, který jsme získali díky Il Foglio, byla řeč kardinála Kaspera. O samotné práci panuje mlčení.

Kdo kontroluje průběh, kontroluje mínění

Ve svém Koncilním deníku zaznamenal Pater Chenu 10. listopadu 1962 tuto větu Giuseppe Dossettiho, jednoho z hlavních představitelů progresivní fronty: „Nejúčinnější bitva se odehrává skrze zákulisní jednání. Touto cestou jsem vždy vyhrál“ .Ve shromáždění neleží rozhodovací proces v rukou většiny, nýbrž menšiny, která způsob jednání kontroluje. V politické společnosti neexistuje demokracie a v náboženské ještě méně. Demokracie v církvi je nejhorší ze všech režimů. Potvrdilo se, že na probíhajícím synodu bylo použito tísnivého klimatu skrze cenzuru.

I sekulární media jsou překvapena explozivní sílou zprávy

Pozorní vatikanisté jako Sandro Magister a Marco Tosatti poukazují na to, že na rozdíl od dosavadních synodů vystoupení synodálních otců nesmí být zveřejňována. Nyní to nejsou média, která vytvářejí „paralelní synod“, ale samotný text synodu si razí cestu svou výbušností, jak to ukázalo vystoupení kardinála Erdö.
Tento dokument samozřejmě nemá naukový charakter, ale je to předehra závěrečného dokumentu tohoto biskupského shromáždění.

Odpor dnes představuje největší drama svědomí: kdysi to byl odpor proti Jindřichu VIII., dnes odpor proti papeži, který je zástupce Krista na zemi a první služebník pravdy

Skutečný problém, který nyní vyvstává, je odpor, o kterém hovoří kniha Zůstat v pravdě Kristově, kterou napsali kardinálové Brandmüller, Burke, Caffara, De Paolis a Müller. V knize prohlašují, že eventuální změny nauky a praxe církve skrze papeže by byly nepřijatelné. Protože znám Kristovu nauku, nevidím, jak by bylo se neodchýlit od pravdy při signalizovaných změnách v nauce a v praxi.

Biskupové a kardinálové mnohem více než věřící se ocitají před strašným dramatem svědomí, které je mnohem těžší než v 16. století, kdy se v něm ocitli angličtí mučedníci. Tehdy šlo o to být neposlušný vůči nejvyšší světské autoritě, králi Jindřichu VIII., který kvůli rozvodu odpadl od církve a vytvořil schizma. Dnes se musí odpor postavit proti nejvyšší církevní autoritě, pokud se odchýlí od vždy platné nauky církve. A ti, kteří jsou povoláni k odporu, nejsou nějací neposlušní katolíci jako takoví, nýbrž právě ti, kteří nejvíce ctí papežskou instituci. Tehdy byli ti, kteří se postavili na odpor, předáni světskému rameni, aby byli sťati nebo rozčtvrceni. Dnešní světské rameno používá morální lynč a psychologický tlak, který je přenesen na veřejné mínění. Výsledkem je často psychické a fyzické zhroucení oběti, krize identity, ztráta povolání a víry, ale s pomocí milosti je možno osvědčit i hrdinskou ctnost vytrvalosti. Odporovat znamená v poslední analýze potvrdit naprostý souhlas vlastního života s nezměnitelnou pravdou Ježíše Krista, a tím zbourat téze těch, kteří by chtěli věčnost pravdy rozpustit v pomíjejícnosti prožitku.

Prevzaté z //www.lumendelumine.cz/