Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

24. 3. 2013

Kdo tě učinil králem?

Robert Vallery-Radot

„Všechna moc pochází od Boha,“ praví svatý Pavel.

Nikdy toto základní pravidlo států nebylo nikým popíráno. Nejen všechny tradice náboženské, nýbrž i rozum člověka a povaha věcí hlásaly jeho samozřejmost. Na autoritu náčelníka se dívaly jako na emanaci Moci božské; a aby se více ozřejmil tento její charakter, byla nejvyšší vrchnost a její ministři zahrnováni poctami a přívlastky.

Takto byla uctívána hodnost, a ne člověk, kterého povznášela nad jeho bližní. Nikomu by bylo jaktěživ nepřišlo na mysl, že by člověk mohl veleti druhému člověku bez tajemné investitury, která mu přinášela říši a kterou mu ostatně mohla štěstěna odejmout. Tu pak upadl nazpět do řad ubožáků. Aťsi byl zvolen sborem občanů nebo ať dobyl nejvyššího vůdcovství svou hodnotou, svou lstí či svou silou, nebo ať se k němu dostal dědictvím, nechť byl králem egyptským či assyrským, členem Areopagu v Athénách, konsulem či imperátorem v Římě, dožetem v Benátkách, králem španělským či francouzským, autorita, kterou měla tato knížata národů, jak je nazývá Písmo, byť to byli třeba neschopní lidé nebo obludy, autorita jejich byla uctívána jako největší dobro pocházející z Nebes, bez něhož by bylo všechno znova upadlo v chaos.

Toť tento pocit majestátu moci, co ponoukalo skoro všechny starověké národy ke zbožnění jejich panovníků. Když křesťanství rozšířilo pojetí pravého Boha, pobořilo toto modloslužebnictví. Ale obřadem a pomazáním ozřejmovalo i nadále sestoupení Ducha božského na koruny a žezla. Zástupce Nejvyššího, člověk, který rozkazoval svým bratřím, činil tak z milosti Boží, a jako byl papež duchovním správcem Kristovým, byl král jeho správcem časným. Soudilo se skrze Boha; zákony se udílely skrze Boha; používalo se jich skrze Boha. Zajisté, udaly se na trůnech strašné zločiny, zpronevěry, zneužití moci, neboť člověk zůstane vždy člověkem; moc, jíž je přioděn, ho často opojí a on, domnívaje se, že mu vlastnicky patří, obrací ji v ukojování svých vášní. Avšak princip zůstával neporušen. Spiknutí svrhovala panovníka; vzbouření nebo povstání ho sesazovala nebo ho vraždila, dosazujíce na jeho místo člena soupeřící rodiny, dobrodruha, případně cizince. Byl to však člověk, jenž byl takto zbaven žezla, a ne žezlo, jež by bylo zlomeno. Usurpátor se ujal následnictví po padlém vládci. Král je mrtev, ať žije král!

Takové byly pevné základy autority před příchodem toho, čemu se říká moderní myšlenky.

+ + +

Podle moderních názorů nevychází již svrchovaná moc z Boha, nýbrž z národa; vůdcem, jejž si lidé vyvolují, se stává kterýkoli člověk z jejich středu, jemuž se staví na roveň a který je pouhým vykonavatelem jejich zájmů, jejich rozmarů a jejich pošetilostí.

Prohlášení lidských práv ze čtvrtého srpna 1789 slavnostně potvrzuje tuto neslýchanou zvrácenost s určitostí, která nepřipouští žádných pochyb.

„Princip veškeré svrchovanosti,“ praví článek třetí, „jest podstatně obsažen v národě; žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže užívati moci, která by z něho výslovně nevycházela.“

A jako by to nebylo dosti jasné, článek šestý stanoví: „Zákon jest výrazem obecné vůle.“

Takto tedy již není zákon výrazem Spravedlnosti a Pravdy, jež jsou obsaženy v Bohu samém, nýbrž výrazem většiny, projevujícím se v záštiplném třeštění shromáždění stavů. Tento nečistý výraz je uznán za svrchovaný, nedotknutelný, řekne se později. Není již majestátu, který připomíná božské posvěcení; vládce již nemá ani koruny ani žezla, neboť nadále již není než dohlížitelem nad našimi zájmy, obstaravatelem našeho záští nebo našich radostí. Nadále již nepředstavuje věčnou Všemohoucnost, nýbrž Lid, který ho zvolil. Ježto se z něho zrodil a jen skrze něho má svou moc, nemůže již býti jeho úřadem, aby mu vládl, nýbrž aby mu vyhovoval, ať už si jeho pán přeje cokoli. Lid zlomil své okovy, je jeho naprostým pánem: v tom jest jeho sláva. Všechny dějepisné příručky nás o tom poučují; a jak to v té své napsal p. Larisse, „největším nebezpečím pro lid jest míti pána.“

Nemyslete si, že tento člověk, jehož práva mají nadále nahraditi práva Boží, je tak abstraktní, jak vypadá. Víme, odkud přichází, co chce, co dělal a co bude dělat. Jean Jacques ho vytáhl z bahniště svého srdce; prohlašuje své svědomí za neomylně spravedlivé a dobré; jsa jím veden, nepotřebuje k osvědčování ctnosti žádného zjeveného náboženství. Voltaire se s počátku dívá na tohoto Jean Jacquesova člověka s odporem, ale pak mu přece i on lichotí v Huronovi a Prostáčkovi; tento přírodní člověk pohoršuje salony. Představen sobě rovnými, La Fayettem a Meunierem, v tajném výboru lóže „Spojených přátel“, za předsednictví abbého Sieyèsa a pod protektorátem zednářské nejvyšší rady, sjednocuje srdce všech, dokonce i srdce duchovenstva. Jeho vláda jest utvrzena. On to jest, kdo má sesaditi Krista s trůnu.

Naše starobylá listina zákona salického má v úvodě vepsány tyto nadšené výzvy: „Živ buď Kristus, který miluje Franky! Nechť ostříhá jejich království a naplňuje jejich vladaře světlem své milosti! Nechť náš Pán Ježíš Kristus vede po cestě zbožnosti ty, kteří vládnou!“ Národní shromáždění neuvádí v „ Prohlášení práv“ ani jednou Kristovo jméno; nechce přijmouti investituru leč od sebe sama: „Zástupci francouzského lidu,“ tak začíná, „kteří se ustavili v Národní shromáždění, uváživše, že neznalost, zapomenutí nebo opovrhování lidskými Právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a vládní korupce, rozhodli se vyložiti v slavnostním prohlášení přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka, aby toto prohlášení svou trvalou známostí připomínalo neustále všem členům společenského celku jejich práva a jejich povinnosti.“ To je všechno. Jsa netvorem pýchy a nevědomosti, odhalí tento člověk, zbavený Krista, za necelá čtyři léta své krvavé pokrytectví v podobách Robespierra, Couthona a Marata.

A přece bylo v tomto shromáždění 290 duchovních – biskupů, kněží, řeholníků. Všichni příslušníci tří stavů se narodili jako křesťané. Ježto byla výchova zcela v rukou duchovenstva, byli všichni poučeni o pravdě víry. A přece nebylo ani mezi duchovními ani mezi laiky nikoho, kdo by s tribuny protestoval proti tomuto zamyšlenému vynechání jména Kristova. Toto zapření je tím nápadnější, že v té době je katolicismus přes všechnu bezbožnost a přes všechnu mravní nevázanost dosud oficielním státním vyznáním, že činnost Shromáždění bývá zahajována slavnostní mší v Notre-Dame a kázáním biskupa z Nancy a že ve všech svých výnosech prohlašuje král, že vládne jen „z Boží milosti“.

Již po dlouhou dobu však duchovenstvo, stejně jako šlechta a třetí stav, přikládalo více víry Společenské smlouvě než Evangeliu; savojsky vikář byl obdivován více než svaty Pavel a na kazatelnách již nebyl Kristus Beránkem, který snímá hříchy světa, nýbrž jen Zákonodárcem křesťanů, nebo jak se také s oblibou říkalo, Lykurgem. Shromáždění prohlašuje, že zapomínání práv je jedinou příčinou veřejných pohrom a vládní korupce. V ranním zasedání dne čtvrtého dubna 1789 se sice jeden zástupce odvážil navrhnouti, aby se také trochu mluvilo o povinnostech, jichž opominutí by mohlo v novém obrozeném světě způsobiti vážné nesnáze, a biskup chartreský se ihned ujal tohoto svrchovaně rozumného návrhu slovy, jichž naivní bojácnost bolestně překvapuje u církevního knížete. „Je-li prohlášení práv nutné,“ pravil tento vážný prelát, „je třeba se vyhnouti jednomu úskalí. Vzniká při tom nebezpečí, že tím bude podnícena pýcha a sobectví. Prohlášení práv by se mělo vhodně upraviti; mělo by býti provázeno prohlášením povinností, které by jim bylo náležitým korektivem.“ Přes svou umírněnost rozpoutaly tyto poznámky zuřivou bouři odporu. Dali hlasovat o tomto návrhu. Připomenutí povinností bylo zamítnuto 570 hlasy proti 433. Obecná vůle, jediný zdroj Zákona, prohlásila, že povinnosti jsou v nové společnosti zbytečné.

+ + +

Chápeme velmi dobře, že podle tohoto Člověka z Prohlášení byla Revoluce vynášena jako posvátná jitřenka nové mystické říše. Od té chvíle se podle tohoto člověka dostane každému, kdo se vzbouří proti vládnoucímu řádu, posvěcení hrdinského mučedníka civilisace; každý, kdo bude hájiti tento řád, bude vyhlášen za fanatického tyrana.

Společenský a politický pokrok záleží v tom, že se jde stále kupředu ve smyslu tohoto člověka Prohlášení práv – porušeném smyslu přirozenosti podrobené hříchu, která nás zavádí stále hlouběji v zapomínání našeho křesťanského určení. Právě ve jménu práv tohoto člověka Revoluce vyplení a rozmetá kláštery, strhne kříže, nastolí v chrámech kult bohyně Rozumu, pobije kněží a dopustí se královraždy.

Je řečeno v Apokalypse, že „v čase panování šesté a poslední Šelmy bude dáno všem, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům, na pravou ruku a na čelo znamení, a že nikdo nebude moci kupovati ani prodávati, nebude-li míti znamení a jméno té Šelmy nebo počet jména jejího.“

Obecný a závazný kult Demokracie, jak se silně podobá, je právě tímto znamením Šelmy, vepsaným na čelo a na ruku, to jest do nauky a do díla.

Přišla hodina, kdy je třeba míti na čele a na ruce toto znamení Šelmy, aby člověk měl právo žíti v obci.

Tajemství Milosti již nemá vcházeti ani do srdce, ani do mysli lidu; hygiena, sport, konsumní družstva a biografy mají vésti ke štěstí spolehlivěji než výchova Kříže.

+ + +

Nevyhneme se dilematu: bud si dílo Kristovo vyžaduje celého člověka, nebo je jen ušlechtilou ilusí; buď je jeho království skutečné, nebo je to jen orientální hyperbola. Ale není-li to vše nic než ideologie, pak jsme, jak praví svatý Pavel, těmi nejnešťastnějšími lidmi na světě...


Převzato z revue Řád 6/1933.