Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

12. 10. 2011

Nicolás Gómez Dávila

(narozen 18. května 1913 v Cajicá, zemřel 17. května 1994 v Bogotě) byl kolumbijský spisovatel a myslitel, mnohými považovaný za jednoho z nejpodnětnějších politických teologů 20. století.

Život

Narodil se jako syn bohatého podnikatele v hlavním městě Kolumbie Bogotě. Rodina byla přísně katolická. Ještě jako dítě si zamiloval benediktinskou řeholi. Rodiče ho tedy vyslali do Paříže, kde vstoupil do benediktinského konventu se záměrem stát se řeholním knězem. Na řádovém učilišti složil maturitu a začal studovat teologii. Vážná plicní choroba však překazila jeho plány. Mladý Gómez se musel vrátit do Bogoty, kde dva roky ležel na lůžku a nevycházel z domu. Během své nemoci hodně četl a studoval, navštěvovali ho také profesoři univerzity, kteří se starali o jeho intelektuální rozvoj, a kněží, již s ním vedli duchovní rozhovory. Gómez se naučil perfektně latinsky a řecky, z živých jazyků kromě francouzštiny, kterou ovládal od dětství, k tomu přibyla angličtina a němčina, a to v takovém rozsahu, že mohl číst v originále filosofická a teologická díla.

I když nakonec vstal z lůžka a mohl se pohybovat, jeho onemocnění bylo natolik závažné, že na kněžské či řeholní povolání nebylo ani pomyšlení. Sebemenší tělesná námaha ho okamžitě vyčerpala, takže musel ulehnout. Proto nemohl ani nastoupit do civilního zaměstnání. Poněvadž jeho rodina byla bohatá, neměl nárok na invalidní důchod. Žil tedy až do své smrti roku 1994 z apanáže, kterou mu rodiče a po jejich smrti sourozenci poskytovali podle zákona o podílnictví na majetku.

Roku 1945 se Gómez oženil. Z manželství vzešly tři děti: dva synové a dcera. Gómezův zdravotní stav se po sňatku natolik zlepšil, že byl schopen i cestovat. S manželkou v roce 1949 projezdil křížem krážem celou západní Evropu. Po návratu domů ho však postihla další rána. Při jízdě na koni se zvíře splašilo a shodilo ho tak nešťastně, že si zlomil nohu, která mu už nikdy nesrostla. Gómez se až do své smrti nemohl téměř pohybovat, jen s obtížemi ho auto odvezlo každou neděli do kostela. To ho vedlo k definitivnímu uzavření se před světem. Nazýval sám sebe „samotář Boží“. Četl, studoval a psal – to byl celý jeho život. K tomu shromažďoval literaturu, takže po něm zůstala bohatá knihovna, kterou dnes spravuje jeho dcera.

Dílo

Gómezova autorská práce spočívala v tom, že si dělal krátké poznámky, aforismy, které nakonec vydal roku 1977. Bylo to úctyhodných 800 stran ve dvou dílech. Nazval tuto svoji knihu Escolios, což lze ze španělštiny přeložit jako „poznámky“ nebo „noticky“. V Evropě se vžil latinský název Scholia. První, kdo si Gómeze jako originálního a bystrého myslitele všiml a upozornil na něho, byl známý německý katolický filosof a kritik II. vatikánského koncilu Dietrich von Hildebrand, žijící v USA, kam emigroval za války před nacisty. Krátce po Hildebrandovi se nechal fascinovat Gómezovým dílem profesor dějin filosofie na univerzitě v italské Padově Franco Volpi, jenž přeložil Scholia do italštiny. Poté následovaly rychle za sebou překlady do jiných evropských jazyků. Kromě Scholií napsal Gómez ještě knihu esejů De iure, filosofický spis Pravdivý reakcionář a menší spis Texty.

Reakcionismus

Gómez je nesmlouvavým odpůrcem moderní filosofie i moderní politiky ve všech jejich aspektech. Odmítá nejen radikální levicový „progresismus“, filosofický i politický, ale i veškeré formy konzervatismu a pravičáctví, které se snaží uhájit nějaké pozitivní hodnoty, ohrožené dalším předpokládaným vývojem. Každá tzv. konzervativní a pravicová pozice musí totiž ve větší nebo menší míře akceptovat předchozí vývoj směrem pryč od Boha a Církve, jinak by neměla šanci na úspěch. Konkrétní příklad: Katoličtí poslanci v parlamentě, chtějí-li prosadit zákony odpovídající katolické morálce, musí akceptovat parlamentarismus ve formě demoliberalismu v duchu americké a francouzské revoluce, což už je samo o sobě chybou a současně zradou. Demoliberalismus a jím dirigovaný parlamentarismus jsou přece neslučitelné s katolickou naukou! Legitimním postojem proti současnému zlu není podle Gómeze konzervatismus a pravičáctví, nýbrž něco úplně jiného – totiž reakcionářství, reakcionismus.

Reakcionismus nepočítá na rozdíl od konzervatismu a pravičáctví se zadržením zhoubného vývoje nebo s uhájením alespoň některých pozitivních hodnot, ale s násilným zvratem. Gómez volá po likvidaci demoliberalismu a komunismu všeobecným lidovým povstáním katolíků, nevylučuje ani myšlenku ozbrojených převratů, na něž je Latinská Amerika zvyklá. Je-li tento cíl neproveditelný, tak navrhuje radikální nenásilný odpor a totální bojkot systému, jenž pokládá za ďábelský. Dojde-li ke krvavému pronásledování, tak je dobře, neboť tím Církev roste a upevňuje se, z toho může v budoucnu vzejít nová Christianitas. Za optimální považuje středověké feudální zřízení, které staví do protikladu k moderní demokracii. Gómez je disgustován moderními čistě užitkovými stavbami a jejich srovnáním se středověkými a barokními katedrálami, kláštery a paláci dokazuje úpadek a bahno novověké civilizace, špínu soudobé lidské duše, pachtící se jen po požitcích a prospěchu.

text prevzatý z http.cs. metapedia.org

Citáty:

Vo vnútri svojej duše si demokrat želá slúžit tomu, kto si nezaslúži
panovať. Ako inak by sme mohli vysvetliť omyly všetkých všeobecných
volieb ?


Nie je iný liek na "prevládajúci nazor" danej doby, ako čas.

Podľa demokrata mať pravdu znamená kričať v najhlasnejšej skupine.

Slovo "moderny" je automaticky spájane s prestížou len medzi bláznami.

Ľudia nedomietajú omyl, ale omyl či pravdu, ktoré práve nie sú v móde.

Kto požaduje rovnosť príležitostí skončí s trestaním talentovaných.

Naboženstvo nie je ani výsledkom uvažovania ani etickou požiadavkou
či podmienkou vnímavosti, ani inštinktom ani spoločenským produktom.
Náboženstvo nemá pôvod v človeku.


Moderní konzervatívci, to sú liberáli odkopnutí demokraciou.

Intelektuálna vulgárnosť priťahuje voličov ako muchy.

Politici sú v demokracii akumulátormi hlúposti.

Aténska demokracia uchvacuje len tých, čo nepoznajú diela gréckych historikov.

Sloboda je snom otroka. Slobodný človek vie, že potrebuje ochranu, starostlivosť a pomoc.

Je nemožné presvedčiť hlupáka, že sú vyššie rozkoše ako tie, ktoré zdielame so zvieratami.

Keď zvolení vo všeobecnom hlasovaní nepredstavujú najnižšiu intelektuálnu, morálnu a spoločenskú vrstvu národa, tak môžeme mať istotu, že pokútne antidemokratické mechanizmy narušili normálny priebeh volieb.

Už niet vyšších tried a ľudu, už sú len bohaté a chudobné luzy.

Opustenie Boha v prospech blížneho bolo cieľom protestantizmu 19. storočia a katolíckeho progresivizmu v dobe po II. vatikánskom koncile.

Preklad J.Duháček a BM