Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

23. 3. 2011


Revoluční doktrína (4. část)

Pierre Gaxotte

Nepochopili bychom průběh vzniku a utváření revoluční mystiky, tím více její evoluci, poněkud mechanickou a v konečné fázi zhoubnou, kdybychom přehlíželi osobité rysy prostředí, které tuto mystiku přijalo, podněcovalo a šířilo. Bádání zmíněného prostředí neprobíhalo dle vědeckých metod a nebylo uzavřeno. Auguste Cochin, jenž se tohoto úkolu ujal, zemřel ještě před jeho dokončením. Avšak četné podklady, které po sobě zanechal, nám dovolují se po dané oblasti rozhlédnout, aniž by nám hrozilo, že sejdeme s cesty.

Stoupenci nových teorií 18. století nechodili sami, nýbrž vytvářeli sdružení, aby se podělili o své vědomosti a tříbili si názory. Organizace, jejíž stíny nacházíme již v roce 1720, vzniká náhle v roce 1750. Se smrtí Ludvíka XV. je již završena. Ve všech městech se rodí sdružení krasoduchů a volnomyšlenkářů, literární salóny, akademie, čítárny, vlastenecké a rolnické spolky, lycea, muzea, zednářské lóže. Konají se pravidelné schůze a jsou hojně navštěvovány. Přednášky, a po nich široká diskuse. Četní myslitelé se zde cvičí ve vedení sporů a debatují o problémech doby: o obchodu obilím, nových daních, o činnosti městských shromáždění, nebo se věnují vědeckým otázkám, např. úloze civilizace, přirozeným právům, základům společností.

Stačí připomenout, že Rousseau napsal svoji první rozpravu na soutěžní téma vyhlášené akademií v Dijonu, aby poznal úroveň, způsob a rozsah činnosti oné vědecké instituce, která se v tomto ohledu nelišila od ostatních. Všechna zmíněná sdružení spojuje buďto společný původ (jako zednářské lóže), nebo neustálá korespondence, jejímž prostřednictvím se vzdálenějším či méně činným organizacím dostává pokynů od zasvěcenějších a smělejších bratří. Mezi jedním koncem království a druhým probíhá čilá a neúnavná výměna blahopřání, peticí a návrhů, což stmeluje ideovou jednotu, tlumí poryvy samostatnosti a nutí všechny ku svornému pochodu vpřed.


Republika literátů, která v roce 1720 žila v představách jako alegorie, se v roce 1775 stala skutečností. Je to vlastně jediné státní zřízení, na něž lze vztáhnout doktríny „Společenské smlouvy“ (Contrat social), jediný stát, kde se občané těší rovným právům, kde se „vůle většiny“ může kdykoli vylíhnout v diskusi mezi „vyvolenými“. Tyto rozpravy a po nich následující hlasování svědčí o pokroku revoluční doktríny, kterou malý národek zasvěcených zanedlouho předá velkým zástupům neosvícených. A tam bude růst až do roku 1794. Republika zasvěcenců je rozhodná, pevná a kráčí kupředu navzdory skutečnosti. Čím více rozvijí svou ideologii, tím více se vzdaluje životu. Čím více touží vládnout, tím méně je toho schopna.

V každodenním životě se sdružují lidé podobného přesvědčení. V pojednávané republice lidi nespojují společné názory, ani zájmy, nýbrž touha objevit a jasně vymezit doktrínu, která by se později stala vlastnictvím skupiny. Společný postup je zde prostředkem, nikoli známkou nebo výsledkem shodných názorů. V životě mají hodnotu činy, zde - pouze slova. V životě člověk obvykle hledá hmatatelné, skutečné výsledky; zde vše závisí na hlasování. V životě „vládnout“ znamená bojovat s protivenstvími, předvídat, připravovat, organizovat, konat; zde vládne názor: podstatné je to, s čím posluchači projevili souhlas, pravdou - co je spojuje. V životě není člověk osamoceným jedincem; je součástí společnosti, členem rodiny, cechu; řídí se mnoha věcmi, které přesahují oblast verbální logiky, jako jsou: náboženství, víra, morálka, tradice, city, politická loajalita, povinnosti povolání. Oproti tomu ve sdružení holdujícím „myšlenkám“ se zasvěcený vzdává všeho, co není abstrakcí a rozumováním; odhazuje vlastní osobnost a svoje „já“ omezuje na pouhé umění dedukce, tedy na činnost, která je ve světě nejrozšířenější.

Pokud člen takového sdružení, jsa veden instinktem, tíhne k pravdě a dokonalosti, jestliže více dbá o podstatu věci než o názory, zavádí-li do diskuse jiné prvky namísto ironie a puntičkářství, pak si záhy uvědomí, že se nezavděčí posluchačům, kteří ho budou považovat za nudného, odporného a směšného. Najednou se mezi nimi pocítí cizí, a pokud neustoupí dobrovolně, bude při první příležitosti odstraněn. A poté co se kněží ideje zbaví kverulantů, pustí se v úzkém kruhu, daleko od neosvícenců, do dalšího bádání, a to tím zapáleněji, čím více se prostředí pročistilo.

Tak se vzájemným působením literatury na spolky a spolků na literaturu cítí neuvědomělá hromada bratří stále více a dravěji unášena proudem zvěstujícím „příchod nového myšlenkového a morálního druhu, jehož by nikdo nebyl schopen předpovědět a každý by ho odsoudil, byť jej všichni připravovali“, jmenovitě jakobína-socialisty roku 1793.

Americké povstání běh událostí jen urychlilo.

Třináct kolonií odedávna přitahovalo pozornost sentimentální a humanistické literatury. Mnozí v nich spatřovali nový národ, blízký přírodě, tolerantní, zbožný, vedoucí patriarchální život, prostý všech náruživostí krom touhy po dobru a veškerého fanatismu krom fanatismu ctností. Kapitoly, které koloniím věnuje Raynal ve své knize „Dějiny dvou Indií“ [Histoire des deux Indes], jsou skvělé a patří k vrcholům tohoto jinak poměrně nudného, plytkého a pochybeného díla. Ruku v ruce s rozhodnutím kolonií odtrhnout se od Anglie rostlo zanícení pro myšlenku vytvořit konfederaci, které by náležela nejvyšší čest poučovat svět a ukázat mu cestu ke svobodě. Deklarace práv, kterou Jefferson složil na způsob morálního kodexu, krasoduchy omámila. Jedni se stali kvakery, další, ti nejušlechtilejší, vstoupili po La Fayettovu vzoru do řad republikánských armád. Nejméně odvážní pomáhali koloniím na poli propagandy, přičemž hlasitým křikem oznamovali, že začala éra obrození. Filozofické kruhy už půl století prahnuly po změnách, a nyní se jejich sny na jiném světadílu plnily. Jejich prázdné fráze a papírové myšlenky se tam stávaly tělem a krví; hle, za oceánem byla slova kována v činy a svítal nový zlatý věk! Při četbě o těchto zprávách se filozofové chvěli závistí. Všechny ony velké události povznášely a naplňovaly až po okraj. Obdiv, horečka činu, touhy, naděje rozpalovaly Francouze…

V té době přijel do Paříže v roli posla Benjamin Franklin. „Vše svědčilo“, píše jeden novinář, „ o jeho prostotě a dětinskosti starých obyčejů… Odložil vypůjčené ovlasení hlavy.“ Což znamenalo, že nenosil paruku. S o to větším obdivem byl přijímán. Ale nebyl tak naivní, jak by se mohlo dle zevnějšku zdát.

Onen prohnaný tlouštík byl jedním z hlavních představitelů amerického zednářstva. Ihned co se v Paříži ubytoval, navázal styk s francouzskými bratry a začal se činně podílet na díle očištění a sjednocení zednářstva, což po řadě potíží zajistilo pokrokovým silám vítězství v lóžích a vedlo k tomu, že Velký Východ, založený roku 1773, získal v roce 1780 převahu a právo dozoru. Franklinův dům v Passy se od první chvíle stal hlavním stanem agitátorů, a on sám arciknězem filozofů, mesiášem nespokojenců, patronem tvůrců ideologie. Franklin ve své náprsní tašce uchovával řadu dopisů, které svědčí o tom, jaké úctě se ve francouzské společnosti těšil, a o jeho vlivu na veřejné mínění. Odevšad mu chodily dopisy. Lidé ho prosili o radu. Jeden školní učitel mu poslal návrh federativního a zednářského paktu, jenž měl být vnucen všem evropským panovníkům. Kardinál-ateista Louis de Rohan, proslavený aférou kolem náhrdelníku královny, pořádá na Franklinovu počest oslavy. Jistý lékař, a byl ním Marat, se Franklinovi chlubí výsledky svých výzkumů na půdě fyziky. Jistý právník, byl ním Brissot, se ho vyptává na poměry v Novém světě, kam by rád odjel, aby se přiučil revoluci. Další mu zas věnuje svou obhajovací řeč, a je to Robespierre.

Když Franklin opouštěl Fancii, sláva Spojených států byla už neochvějná. Jeho nástupce Jefferson jí dodal nového lesku, přičemž na tomto pozadí vzniká celá romantická literatura, plná přepjatého obdivu, která až do omrzení opakuje chvalozpěvy na počest vyvoleného národa a vzorné republiky. Několik Američanů, kteří už byli těmito tlachy unavení, se snažilo protestovat, ale bezvýsledně; jejich dějiny se staly článkem víry.

Spojené státy daly revoluční doktríně to, co jí dosud chybělo - daly jí příklad.

Preklad Edmund Kříž