Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

3. 2. 2011

Revoluční doktrína (3. část)

Pierre Gaxotte

Pokrok, jehož bylo dosaženo v oblasti vědy i v životní úrovni společnosti, nahrával tomuto všeobecnému poblouznění. Ne z toho důvodu, že by věda dávala pohádce o blažené přirozenosti pokřivené lidskými zákony nějaký pevný základ, ani ne proto, že by tehdejší vědci a vynálezci, s výjimkou d'Alemberta, byli vyznavači filozofických sekt. Ani v nejmenším. Nicméně, pohled na tolik dosud neznámých strojů a nových vědeckých objevů dostatečně omámil ignoranty a literáty. Oslepeni tímto obrazem došli k závěru, že žijí v neobyčejné době, že vše, čeho bylo dosaženo nebo co bylo řečeno před nimi, nemá žádnou hodnotu, a proto je projevem osvícenosti pohrdat minulostí.

Škoda námahy Tainovy, který se snažil dokázat, že Voltaire, Diderot, Rousseau a jejich přátelé byli skutečnými lidmi vědy. Voltair se honosil přetvářející myslí, ale jeho pracovna v Cirey byla výtvorem představivosti paní du Chatelet, která by na jejích troskách mohla stejně dobře vystavět železnou huť nebo kapli, podle toho, zda by bylo v módě hutnictví či zbožnost. Montesquieovy pokusy vyvolávají shovívavý úsměv, neboť nejdůležitější z nich spočíval v potápění hlavy kačeny do vody a sledování, kolik času zabere, než pojde z nedostatku vzduchu. Co se týče Diderota a Rousseaua, tak první byl pomateným samoukem a vědecké vědomosti druhého byly nanejvýš skromné.

Myšlení vskutku osvícené, nezávislé, rozumné, prosté nadutosti se téměř míjí s filozofickým směrem roku 1750. Pro takové myšlení jsou hypotézy toliko dočasnou konstrukcí, která na základě zkušenosti umožňuje shrnout do daného schématu skupinu jevů vykazující společné rysy. Zkušenost pro něj zůstává nejvyšším arbitrem. Žádná, i ta nejpřitažlivější teorie, nemůže obstát před přísným soudem experimentu. Tehdejší filozofové však nikdy nepoužívali metodu závislosti podmětu na předmětu. Kdyby tak činili, odsoudili by sami sebe. Leč díky krasořečnickému sentimentalismu, v němž se utápěli, se filozofové oné doby stali neschopnými pozorovat jevy a otupěli vůči výsledkům zkušenosti. Proti moudrým a významným Buffonovým tvrzením o vzniku usazenin postavil Volatire nesmírně hloupé argumenty, a pokud si pohrával s rekonstrukcí Spallanzaniho pokusů s hlemýždi, tak to dělal jenom proto, aby napsal pamflet proti mnichům a náboženství pod názvem „Hlemýždi důstojného otce L'Escarbotiera“.

Údajný otec L'Escarbotier, kazatel a kuchař velkého kláštera v Clermont, píše smyšlenému otci Eliášovi , bosému karmelitánovi a doktoru teologie, tato slova: „Byly doby, kdy se mluvilo jenom o jezuitech, dnes se mluví jenom o hlemýždích. Na vše přijde řada, avšak hlemýždi bezesporu přetrvají déle než jakýkoli z řádů. Neboť je zřejmé, že kdyby se uřízly hlavy všem kapucínům a karmelitánům, pak by nemohli přijímat novice, zatímco hlemýžď, jemuž byla oddělena hlava, obdrží od přírody po měsíci novou… 27. května, v poklidný den o 9. hodině ranní jsem uřízl hlavy, včetně čtyř tykadel, dvaceti nahým hlemýžďům barvy zlatohnědé, jakož i dvanácti v ulitách. Osmi hlemýžďům jsem rovněž uřízl hlavy, avšak mezi tykadly. Po patnácti dnech začaly dvěma mým hlemýžďům hlavy dorůstat, už jedli, a čtyři jejich tykadla započala klíčit… Často jsem to zmiňoval ve svých kázáních, kde jsem ony hlemýždě mohl přirovnat snad jen ke sv. Dionýsiovi, který nesl svou uťatou hlavu v rukou celé dvě míle, cituplně ji líbaje. I když pověst o sv. Dionýsiovi obsahuje teologickou pravdu, tak událost s hlemýždi představuje pravdu vědeckou, pravdu hmatatelnou, již můžeme potvrdit na vlastní oči. Příběh sv. Dionýsia je zázrakem pouze jediného dne, zatímco přirozenost hlemýžďů je zázrakem stále se opakujícím…“

Toto bezesporu vtipné vyprávění má podle všeho jen málo společného s bádáním „skutečného vědce“, jak Voltaira nazývá Taine, když tento žert zmiňuje.

Filozofové ve skutečnosti vědu, neseznámivše se pořádně s jejím tehdejšími výdobytky, přehnaně vychvalovali, aby z ní čerpali důkazy proti tradici, katolickému náboženství, dějinám a moci. Místo toho se vášnivě a vytrvale věnovali vzdáleným vědám, jmenovitě čisté matematice a nebeské mechanice, jejichž dedukční metodu přenesli na politickou a společenskou půdu a snažili se jí lopotně dokázat nedokazatelnou teorii o vrozené lidské dobrotě.

V letech 1751 až 1772 „Encyklopedie“ všechny tyto názory a snahy sjednotila proti společnému nepříteli: kritiku monarchie a jejích intelektuálních opor, ateismus, smyslnost, hymny na počest 18. století jakožto éry osvícení [lumière] a pokroku, hospodářský liberalismus, odsouzení civilizace a obranu vybájených vztahů na zemi, které všem lidem zajistí rovnost práv a majetku, a nakonec podrobný a obšírný popis strojů a řemesel. K této nejpečlivěji zpracované a nejpřínosnější části „Encyklopedie“ bylo připojeno jedenáct svazků rytin. Měla sloužit jako paraván zastiňující zbytek.

Rousseau neměl encyklopedisty rád. Zranili jeho sebelásku a k některým jejich naukám pociťoval odpor. Rozcházel se s nimi také v zásadním pohledu na věc, neboť to byl přeci jeho génius, kdo oděl revoluční mystiku do lesku a dal jí sílu dobývat mysl lidí.

Od narození nešťastný Rousseau, bez rodiny a přátel, zkažený do morku kostí svými prvními milostnými pletkami, soužený vnitřním nepokojem, který se nakonec zvrhne v šílenství, přijel do Ženevy, jedné z bašt reformace, kde „po dvě století vířily rozličné spisy šířící rozklad“. Aby pro své výbuchy nenávisti, vzpoury, nepokoje a zkázonosný chtíč získal věhlas, zvolí tóny plné bohatství a půvabu. Může být snad něco odpornějšího, než zneužít nádhernou sílu jazyka a poesie kvůli posvěcení tak špinavé duše?!

Rousseau se však neomezil pouze na kletby, urážky a bědování. Položil základy budoucího společenského zřízení, které lidem zajistí užívat si jejich „přirozených práv“. Materiál těchto základů tvoří: neomezená rovnost, zřeknutí se práv jedince ve prospěch skupiny, podřízení smluvních stran vůli lidu. Zamysleme se na skutečným významem uvedeného pojmu. Vůle lidu totiž není vůlí početní většiny, nýbrž hlasem hlubin lidského svědomí, hlasem, jenž by měl zaznívat v každém z nás a promlouvá ústy nejctnostnějších a nejosvícenějších občanů.

Vůli lidu lze díky její shodě s filozofickým systémem v posledku označit za individualismus. Republika se ztotožňuje s doktrínou, a společnost se podřizuje dogmatům. Přejít od dogmat k činům, přeložit je na jazyk pozemské skutečnosti, uspořádat svět podle jejich zásad, toť revoluční politika.

Pravý, a vlastně jediný úkol této politiky spočívá v tom, zničit a navždy vykořenit veškeré přirozené společenské instituce, které dosud pojily jednotlivé občany a poskytovaly jim oporou; od této chvíle mají být považovány za ujařmující a nemorální. Vlastnictví, rodina, spolky, obec, kraj, vlast, Církev, to jsou překážky, které nutno zbourat. Někdo snad namítne, že se jedná o instituce, které se u většiny občanů těší úctě, že jim prospívají, že v nich občané nacházejí štěstí a duchovní pokoj. Ale kdepak! V boji o Svobodu není svobody. Nezaznívá-li v jejich svědomí vůle lidu, pak jsou licoměrní a nízcí, a „uvědomělí“ občané jsou proto nuceni vysvobodit je navzdory jim samým.

Do hodnosti náboženství povýšená Republika má svoje kánony pravověrnosti, své vyvolené i zatracené. Většina, volby, hlasování, lidové plebiscity, toť pozlátko, hra, do níž se nechají zatáhnout naivní, divíce se, že její pravidla jsou vždy namířena pouze proti nim. Za kulisami tohoto revolučního hnutí se skrývá hrstka věřících a fanatiků. Oni jediní mají monopol na pravdu. To oni se zapřísahali, že této pravdě svěří vládu nad světem. Oni také představují vůli lidu. A co se nepřátel týče, tak bez ohledu na jejich počet, na jejich oddanost zásadě všeobecného hlasování, na jejich naprostou podřízenost republikánského zřízení, budou vždy považováni za aristokraty, zpátečníky, odštěpence a někdy za uzurpátory, neboť existuje-li „legitimní“ král, musí být také „legitimní“ lid. V boji proti nepřátelům jsou všechny prostředky dovoleny, ať už je to překrucování volebních výsledků, nebo gilotina.

Tak končí idylka a úspěšně prolévané slzy. Člověk se rodí dobrým. Jelikož však existují lidé zlí a podlí, tak vinu za jejich zkažení nese civilizace. Aby se člověk obrodil, musí odhodit její údajná dobrodiní, která ho ve skutečnosti svazují a pokřivují. Pokud se váhá toto učinit, je nutné jej k onomu kroku přinutit silou, neboť jeho zlá vůle je zločinem proti ctnosti. Podezřelými budou všichni ti občané, kteří, třebaže proti revoluci nevystupovali, pro ni také nic neučinili.


Úryvek z knihy La Révolution française.
Přeložil Edmund Kříž.