Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

5. 1. 2011


Revoluční doktrína

Pierre Gaxotte

(2. část)

Avšak Fénelon se zjevil příliš brzy. Rozvážný, zdravý úsudek Ludvíka XIV., jakož i skvělá, moudrá a výmluvná politika Bossuetova stačily, aby ztlumily požár, který se začal šířit. Několik zbylých plamínků, tu i onde skomírajících, nedokázalo požár roznítit. Až teprve Montesquieovy a Voltairovy výpravy do Londýna rozpálí plamen revolučních hesel, tentokrát již doopravdy.

Udivuje nás obraz Anglie, který zmínění dva spisovatelé odtamtud přivezli. Vůbec neviděli „temný a nepokojný ostrov královrahů“, nenašli tam národ netolerantní, chtivý, ctižádostivý, který rozpoutal náboženská pronásledování v podobě nejvíce bezduché a nelítostné administrativní akce, místo toho objevili antické Salentum [řecká kolonie v Itálii], liberální, osvícené, obývané vědci a mysliteli, hodné obdařit svět vzory občanských ctností.

To se stalo výchozím bodem zevrubné kritiky, zábavné s ohledem na líbezná peříčka, do nichž se odívala, a zároveň udivující svou naivitou a plytkostí. Některé poklesky a zjištěné nepravosti byly v této kritice odsuzovány se stejnou přísností jako zásady a veřejné instituce, na kterých stojí a budou stát všechny společnosti. Všechno bylo šmahem a neodvolatelně, za použití kalambúrů, posměchu nebo epigramů, odsouzeno. K uskutečnění této kolektivní popravy byla stvořena smyšlená postava divocha, který má zosobňovat prostou přírodu, vyšňořenou všemi půvaby a jemnými odstíny tisíciletých civilizací. Povinností zmíněného divocha je bezustání se všemu divit a vůči veškerým projevům života a společenských zřízení používat měřítko, jaké je vlastní toliko člověku osvícenému, dobře vychovanému a jemnému, a jen proto, aby tak vynikla hloupost, směšnost a škodlivost kultury, dobrého společenského vystupování a vybraných mravů.


Více než čtyřicet let je Francie zaplavována oněmi příliš pařížskými Irokézy, nadmíru civilizovanými Peršany, těmi prosťáčky prostoty zbavených. Jejich obratné úvahy kořeněné ironií, jejich pohrdlivá přirovnání a projevy předstíraného překvapení zdolaly zasít pochybnosti a nepokoj, pošpinit nejzákladnější práva jako násilí a svévoli a věkovité instituce, které národ do té doby dařil úctou a službu jim si považoval za čest, ukázat v křivém zrcadle jako nové, nebezpečné a nezákonné.

Tohoto zmatku využila literatura germánských krajů, jejíž vliv od dob reformace zanikl, a začala si, samozřejmě, nyní klestit cestu do Francie.

Lidé sedmnáctého století měli podle Louise Reynauda uznání pro německé filozofy a vědce, ale s jistým odstupem hleděli na básníky a spisovatele, kterých bylo v té době Německo plno. V germánské poesii, umění a literatuře bylo cosi, co podle názorů Francouzů neodpovídalo zprávám, jaké měli o této zemi. Otec Bouhours, spisovatel vytříbený a moudrý, ve svých Rozhovorech Arista s Evženem [Les Entretiens d'Ariste et d'Eugène] tvrdí ústy jedné z postav, že pro Němce je téměř nemožné dosáhnout vrcholků duchovní krásy. Německý duch je v oblasti myšlení skrz naskrz individualistický. „Kvůli složení jazyka lze složité myšlenky vyjádřit jen na úkor rozumových prvků. Oplývá výrazy, jimiž se projevují city a vzrušení, avšak zcela mu scházejí slova k prostému vyjádření myšlenek. Věta zní pateticky díky po sobě jdoucím vysokým a nízkým tónům o proměnlivé intenzitě seskupených kolem několika s vervou vyslovených slov. Pokud má Němec tu čest s člověkem uvážlivým, který vidí věci jasně a s volností se pohybuje ve společnosti, je vyveden z duševní rovnováhy. Jestliže však týž Němec potká člověka rozumu mdlého a neotesaného, blázna, maniaka nebo smyslu zbaveného, pak takové lidi dokonale pochopí a trefně je vylíčí, neboť jeho duševní uspořádání sdílí řadu společných rysů s podobnými typy. Jeho inteligence je svázána pouty pomatených tělesných emocí a veskrze těmito pocity nasáklá.“ Francouzské myšlení, odmítajíc sílu rozumu, pak přijímalo za svou mentalitu germánských národů.

Němci to okamžitě vycítili. Zatímco anglická díla pronikala do Francie pouze prostřednictvím Francouzů: abbého Prévosta a Voltaira, tak Němci sami řídili svou propagandu, a jeden z nich, Grimm, se jal poddaným Ludvíka XV. vysvětlovat, v čem spočívají zásluhy jeho vlasti na poli literatury. V říjnu roku 1750 uveřejnil „Francouzský Merkur“ [Mercure de France] jeho první článek, a v únoru 1751 se ukázal druhý. Podlézaje, pochlebuje, má Grimm tu drzost tvrdit, že si německá literatura v ničem nezadá s francouzskou, a pokud nedosáhla podobného věhlasu jako její sousedka, pak je to jen kvůli tomu, že Němci nemají ani takového města jako Paříž, ani takového krále jako Ludvík XIV. Leč přijde řada i na Německo. Ba! Již je zde.

Byl to první průlom, jímž ihned do Francie pronikly články, mluvnice a překlady. Další Němec, Michael Huber, zas převzal nad touto invazí velení. Obratný, smířlivý, laskavý, používající tu styl filozofů, tu jazyk člověka věřícího, věčně s rukou na srdci, plný vznešených zásad řídil pevnou rukou osudy teutonské literatury. Huber jakožto majitel „Zahraničního časopisu“ [Journal étranger] a autor výboru německé poesie ve čtyřech svazcích francouzské společnosti šikovně podsouval pouze to, co vyhovovalo tehdejšímu gustu: selanková, sentimentální a umravňující témata. Zjednal si přízeň Frérona a pobožnůstkářů, uchvácených hojností jeho chvalozpěvů na počest ctností. Získal nadšenou podporu nejodbojnější sekty filozofů, seskupených kolem Rousseaua a Diderota. Sám Rousseau byl bezpochyby příliš nevázaný, aby se nechal zatáhnout pod Huberův prapor, ale přemluvil k tomu své přátele. Ostatně, mohl snad zůstat lhostejným? Byl to přeci naturalistický mysticismus vracející se do Francie jinou cestou.

Při četbě oněch tištěných škvárů nás dnes přemáhá nuda. Avšak v dané době vzbuzovaly nadšení. Více než průměrný německý spisovatel Gessner, mezi svými krajany téměř neznámý, se v Paříži těšil velkému úspěchu, který po deset let nezeslábl. Jeho první knihu, „Smrt Ábelovu“ [Der Tod Abels], která byla do francouzštiny přeložena v roce 1765 Hubertem a Turgotem, si lidé přímo rvali z rukou. Další spisy téhož autora byly vychvalovány do nebes a vynášeny do hodnosti arciděl literatury. Lidé v nich obdivovali původní přírodu, k člověku přátelskou a neposkvrněnou, kterou tak dlouho stínila ohyzdná civilizace. Nuže: žírná pole, nikým neobdělávaná a přesto rodící bohatou úrodu; hrdličky na všech stromech k povznesení zamilovaných; květiny, jež nikdy nevadnou; ani na chvíli neutichající cvrlikání ptáčků; vzorná zvířata, zosobnění vlny a másla; starci přeplnění zkušenostmi a moudrostí; poslušné a cituplné děti; prazvláštně upřímné mladé dívky, které svým matkám kladou ty nejdojemnější otázky ohledně lásky a manželství. A na pozadí této všeobecné selanky se pohybuje několik náhodně zatoulaných ničemů, samozřejmě zmítaných výčitkami svědomí, avšak ti se díky prvnímu lepšímu mravnímu ponaučení jistojistě navracejí na cestu ctnosti, prolévajíce přitom potoky slz. „Básník na břehu Rýna,“ píše Dorat, „je do jisté míry člověkem přírody. Dýchá jedinou myšlenkou, aby ji zbádal, a bádá ji pouze proto, aby ji opěvoval. Cizí mu jsou zatrpklost, nenávist a spletité stezky pýchy; tvoří-li, tak nejen proto, že po sobě touží zanechat památku budoucím pokolením, nýbrž aby učinil lidi lepšími a neustále jim vštěpoval obraz ctnosti…“

Úryvek z knihy La Révolution française.

Přeložil Edmund Kříž.