Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

3. 1. 2011


Revoluční doktrína

Pierre Gaxotte

(1. část)

Sedmnácté století bylo pro francouzského ducha dobou plnou rozkvětu. Člověk, jenž byl tehdy stavěn za vzor, je v chápání současníků bytostí rozumnou a vyrovnanou, schopnou v zájmu vyššího řádu a ladu krotit své tužby a vášně. Neoddává se soukromému snění, vrtošivým citům, náhlým pudovým vnuknutím. Nedůvěřuje všemu mlhavému a blíže neurčenému, co v podvědomých podnětech zatemňuje i ty nejbystřejší hlavy na způsob mraku, který svým stínem zakrývá hladinu jezera.
Znaje své slabosti, nestaví vědění ani morálku na vlastních přáních.

Nachází zalíbení v hierarchii a kázni. Vyhledává chválu
v podřízenosti zkušenostem, logice a tradici, jež je syntézou zkušeností. Je křesťanem a konzervativcem. Pociťuje odpor k rozmíškám a revolucím, přičemž si cení jedině hodnot všeobecně uznaných a stále platných. Vždy a všude, pod pláštíkem všelijakých zvyků a záminek, se zalíbením pátrá po oněch stejných, obecných a neměnných pravdách. Je obdařen schopností věci uspořádávat a řídit, zdravým rozumem, myslem pro realitu a láskou k pravdě.

Po padesát let vidí Francie v Ludvíku XIV. milované odzrcadlení sebe sama: je rozvážný, umírněný, pečlivý, metodický, klidný, jeho city jsou šlechetné, jeho život je spořádaný a chvályhodný. Tentýž ideál osvěcuje celé století. Zosobňují jej Colbert a Vauban, stejně jako Racine, Poussin a Bossuet. Kázání Bourdalouva, instrukce ministra de Lionna odrážejí týž ideál jako Louvre, Versailles či komedie Molierovy. Ludvík XIV. dal Francii vládu nad světem a jemu Francie vděčí, že mohla pokračovat v nádherném díle Atén a Říma.

K dramatu osmnáctého století ve skutečnosti nevedly války nebo památné revoluční dny, nýbrž rozvolnění a převrat v pojmech, které vytyčovaly směr a vládly století sedmnáctému. Vzpoury a krveprolití jsou toliko zářným a strašlivým projevem onoho převratu v pojmech. A když propuknou, pak už původní pramen zla náleží minulosti.

Revoluční duch je starý jako lidstvo samo. Ani forma, kterou tento duch přijal v roce 1750, není nová. Básníci od pradávna se zalíbením snili o kouzelných krajích, kde by dokonalí a nesmírně dobří lidé, svobodni ode všeho donucení, trávili svůj život v lůně panenské přírody, a moralisté používali téhož prostředku, aby kázali současníkům a zahanbovali bližní vykreslováním jejich vad a slabostí. Byly to však pouze dětské hrátky nebo cvičení v krasomluvě. Jenom díky náruživosti s náboženským pozadím mohly zmíněné sny vykrystalizovat do dogmat a hrátky nabrat podoby nenávisti vůči moci a pohrdání civilizací.

Reformace byla prvním výbuchem zkázonosného individualismu a republikánských nálad. Velké duchovní a společenské otázky, k jejichž rozuzlení se mělo dospět obyčejnou cestou, vytýčenou tradicí, najednou nacházely odpovědi v zákoutích srdcí a skrýších vlastního svědomí. Pro jedince se staly jeho mlhavé, nejasné touhy pravdou a bůžkem. Kvůli soukromému pojímání skutečnosti se zrhoutila spolupráce společenských vrstev, zmizela jejich vrozená oddanost náboženství a kráse. Onen převrat byl nazván „osvobozením ducha“. Čistá anarchie zavládla zejména tam, kde reformace zakořenila ve své ryzí podobě, tj. Lutherovy nauky, a když pominulo období ouřlivých proměn, zbylo po všem neodvrtané územní rozdrobení a uvolněnost mravů, na kterou, jak se zdálo, nebylo léku.

Francouzská jednota přežila, a spolu s ní i král. Pascal, Descartes, Bossuet, La Bruyère odvozují v době vládnoucího klasicismu své chápání práva a moci z monarchistického zřízení.

Zdálo se, že nic tuto rovnováhu a vzájemné porozumění nenaruší. Avšak revoluční mystika nezanikla. Z jejího vnuknutí vyhlašují volnomyšlenkáři své útočné tirády proti starobylým ideálům a rozumu, jež údajně pokřivily lidskou přirozenost a připravily člověka o chuť a umění radovat se ze života. Ona ponouká protestantské paskvilanty, kteří z Holandska a Německa zaplavují Francii a Evropu svými pamflety. To ona svými přeludy otravuje Fénelona, jednoho z nejbystřejších a nejznamenitějších mozků století.

Ludvík XIV. napsal pro své děti knihu, jakousi „Příručku dokonalého panovníka“, v níž se jim snaží vysvětlit vznešenost jejich úřadu, aby mohly plnit své povinnosti s klidnou myslí a láskou. Vychovatel následníka trůnu, Fénelon, se snaží svému žákovi vštípit nechuť ke královské koruně. V jeho „Telemachovi“ najdeme kritiku veškerých monarchistických zásad. „Poslání krále je vznešené, ušlechtilé a dokonalé...,“ psal Ludvík XIV. „Jaké to šílenství,“ praví Fénelon, „nacházet štěstí ve vládnutí lidem... Hlupáku, čemu chceš vládnout!? Šťasten, kdo se v osobním životě spokojí s nenápadným postavením, kde může snadněji pěstovat ctnosti... Proto se, můj synu, obávej tak nebezpečného postavení... Je to těžké jařmo...“

Státníci, kteří se od časů frondy zamýšleli nad uspořádáním a stálostí moci, pojali na základě svého bádání nedůvěru k člověku-zvířeti, a jelikož jejich přesvědčení nescházela odvaha, otevřeně hlásali, že tato bestie může být držena na uzdě jedině silou a že síla v posledku stmeluje každou společnost. D'Argenson říká: „Nikdy nezapomenu na slova mého blahé paměti otce, když mi poprvé dovolil zúčastnit se hovoru o krocích tehdejšího parlamentu směřujících proti královské moci. Na všechnu moji obhajobu oprávněnosti oněch kroků a nepopiratelných práv parlamentu mi jen krátce odpověděl: ‚Můj synu, má tvůj parlament vojsko? Co se týče nás, tak velíme sto padesáti tisícům vojáků, a o tom to všechno je!‘“ Fénelon nenachází na výše uvedené kladné a střízlivé myšlenky lék. Utápěje obtíže a výhrady v záplavě optimistických vyznání, s neochvějnou sebejistotou prohlašuje: „Když se spravedlnost a ctnost ujímají slova, mlknou veškeré vášně... Všechny národy jsou bratry, a proto se mají jako bratři milovat...“ Podle Fénelona je král zavržen v nebi a odsouzen ke gilotině, neboť vědomě učinil poddané nešťastnými a přivedl svůj národ k úpadku a anarchii.

Úryvek z knihy La Révolution française.
Přeložil Edmund Kříž.

Pierre Gaxotte (29. 1. 1895 – 21. 11. 1982) byl francouzský historik věnující se zejména Francouzské revoluci. Po jistý čas působil také jako sekretář Charlese Maurrase. V roce 1953 se stal členem Francouzské akademie.