Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

28. 11. 2010


Konverzia Ernsta Jüngera

Uverejňujeme tri texty o konverzii Ernsta Jüngera , supermana 20. storočia, s ktorým sa čo do všestrannosti a výkonnosti môže asi len málokto zrovnávať.

Jeho dielo bolo docenené, netreba ho preceňovať. 20. storočie porodilo mysliteľov aj „mysliteľov“ vyše hlavy, viac než sme schopní stráviť. Každý, kto sa naučil písať má pocit, že je mysliteľ, že má „právo“ na svoj „svetonázor“, čo v preklade znamená na vlastnú banalitu pozdvihnutú na piedestál. Všetci chcú rozkazovať a nikto slúžiť, každý chce byť generálom nikto pešiakom.

To určite nie je Jüngerov prípad. Nie preto, že by chcel byť pešiakom, ale preto, že on BOL generálom v armáde myšlienok. Ale len jedným z generálov.

Jeho význam teda nespočíva v jedinečnosti a originalite jeho myslenia; veď kto už je „originál“ po tých tisícročiach písania, čítania, poznámkovania a prepisovania? Jünger hodil pár svojich zrniek na horu ľudských úvah. Nezachvela sa, ani o moc nevyrástla. Zdola takmer nebolo nič vidno. Zhora nemáme možnosť sa pozerať. Blízko pri ňom sme nestáli.

Čím je vzorom, to je jeho gigantická všestrannosť, ktorá nemá obdobu v dejinách. Vojak, spisovateľ, filozof, entomológ, botanik, mineralóg, manžel, otec, šachista, testovač narkotík, organizátor, žurnalista, vydavateľ, starec etc. Vo všetkom dosiahol nadpriemerné výkony. A na koniec zavŕšil svoj život konverziou, ktorá prikryla tento gigantický výkon kopulou naplnenia, zmyslu a formy. Jünger je vzorom totálneho nasadenia: bojového, myšlienkového, životného. Sám sebe bol robotníkom (der arbeiter), lesným chodcom (waldganger) i totálnou mobilizáciou (totalmobilmachung). Ak sa nám podarí dosiahnuť čo i len stotinu jeho odvahy a sily (čo asi nepodarí), tak môžeme za sebou spokojne pozametať. A o to, čo je mimo našu vôľu sa postará, podobne ako v Jüngerovom prípade, milosť Božia.


Smrť Ernsta Jüngera – Všetky cesty vedú do Ríma

Erik von Kuehnelt-Leddihn

Ernst Jünger zomrel 17. februára 1998 a s ním, ktorý len tak-tak nestihol dovŕšiť svoje 103. narodeniny, stratilo Nemecko svojho najväčšieho spisovateľa. Niet už nikoho, kto by sa s ním mohol čo i len z diaľky porovnávať. V Amerike bol málo známy, ale vo Francúzsku, kde ho volali len "E. J.", našiel snáď ešte väčšiu odozvu ako vo svojej vlasti. Veľkí intelektuáli oboch krajín si vždy vedeli vážiť svoje proťajšky u susedov. Politicky bol Jünger vždy mužom tej najkrajnejšej pravice a vehementný antinacionalsocialista. Sám seba nazýval vždy anarchom, ale nie anarchistom. Poznám ho už 45 rokov a poznám aj jeho druhú, jeho preživšiu manželku.

Jeho smrť by sa nás mala dotknúť obzvlášť, vzhľadom na enormnú kultúrnu krízu, ktorá panuje v celom západnom svete – v Európe vrátane Ruska, ako aj v Severnej Amerike. Skutočne veľkí autori, básnici, maliari, sochári, architekti, skladatelia, filozofi, teológovia – kde sú? Čo však je príčinou tohto úpadku, zatiaľ čo prírodné vedy zaznamenávajú nebývalý pokrok? Som si istý, že príčina korení hlboko v religióznom. Ale to už je iná téma.

Kto bol Ernst Jünger v skutočnosti? Čo predstavoval? Bol synom magistra farmácie, čo predpokladalo klasické školské vzdelanie (latinčina a gréčtina). Vo veku 17 rokov náhle Ernst školu opustil a ocitol sa vo francúzskej cudzineckej légii. Po niekoľkých mesiacoch sa ale jeho otcovi podarilo, vynaložením značného úsilia a nemalých finančných prostriedkov, dostať ho odtiaľ späť. Vrátil sa do školy, ale keď vypukla prvá svetová vojna, bojoval na západnom fronte proti Francúzom, bol štyrikrát ranený a dostal najvyššie vyznamenanie: pruský rád „Pour le Mérite“. (Nevojenská verzia tohto rádu existuje podnes, ale Jüngerovou smrťou sa končí história vojenskej verzie. Národní socialisti toto vyznamenanie odmietali ako „príliš elitárske“.) Ernst Jünger slúžil v armáde do roku 1923 a stal sa známym svojou knihou "In Stahlgewittern" (V ocelových búrkach).

Vo svojich začiatkoch boli národní socialisti Jüngerom veľmi nadchnutí. Hitler mu ponúkol, dokonca až dvakrát, kreslo v Reichstagu, ktoré Jünger odmietol s odôvodnením, že nie je ochotný „zastupovať 60 tisíc idiotov“. Ako muž Pravice bol vehementným antidemokratom a antipopulistom, až napokon spoznali jeho skutočné zmýšľanie aj národní socialisti. Prirodzene, trvali na tom, že oni sú tými skutočnými demokratmi, protipólom Francúzskej revolúcie a stelesňujú „nemeckú ľavicu“.

Ak ste pozorne čítali Jüngerovu knihu "Der Arbeiter" (Robotník), prišli by ste na to, že nacionalizmus považoval rovnako ako socializmus za zastaraný, patriaci do 19. storočia. Prišla druhá svetová vojna a s ňou rad ďalších Jüngerových kníh. V "Gärten und Strassen" (Záhrady a ulice) nájdeme nasledovný úryvok: "Na určitých križovatkách našej mladosti sa nám akoby zjavili Bellona a Athéna, jedna so sľubom, naučiť nás umeniu, ako voviesť dvadsať regimentov do víťaznej bitky, zatiaľ čo druhá nám sľúbila dar, pospájať dvadsať slov tak, aby z nich vznikla úplná veta. Stalo by sa to, žeby sme si zvolili druhý veniec, ten, ktorý kvitne na skalných previsoch, zriedkavejšie, menej viditeľne." Recenzent z denníka "Völkischer Beobachter" k tomu podotkol: "Dvadsať regimentov má pre nás ešte vždy väčšiu dôležitosť."

Túto knihu, ktorá vyšla v roku 1942, nebolo už čoskoro možné dostať, pretože vydavateľ na ňu od príslušných úradov neobdržal prídel papiera... Nové vydanie však vyšlo v Paríži, kam bol Jünger poslaný (istými zložkami v armáde pozn. BSM) s poverením, napísať dejiny odporu proti národnému socializmu v armáde. Nezabúdajme: vstup do armády bol považovaný za najkratšiu cestu do emigrácie. (Členovia strany museli odovzdať svoj stranícky preukaz a nacistický pozdrav bol zavedený až po atentáte na Hitlera z 20. júla 1944.) Jüngerova najvzrušujúcejšia kniha - "Auf den Marmorklippen" – (Na mramorových útesoch) vyšla na Vianoce roku 1939 s poznámkou, že „autor sa nachádza v armáde“, čo je možné vyložiť ako upozornenie pre cenzora.

Tenká knižočka rozpovedáva symbolickú rozprávku. Cenzor potreboval samozrejme určitý čas na to, aby prekukol komplikované symbolizmy v texte, no po tom, čo sa odhalila účasť vlastencov a armády v atentáte na Adolfa Hitlera (20. júla 1944 – pozn. prekl.), žiadal sudca, inak donedávna komunista Freisler, Jüngerovo zatknutie a predvedenie pred súd – na základe knihy "Auf den Marmorklippen" a čoby "duchovného pôvodcu" atentátu. Tomu však zabránil sám Hitler. Bol by z toho príliš veľký škandál.

Jünger mal viac šťastia ako Friedrich Reck-Malleczewen, katolík z Východného Pruska, ktorý vo svojej knihe "Bockelson" pod postavou anabaptistického tyrana z Münsteru myslel s najväčšou pravdepodobnosťou Hitlera. Po júlovom atentáte bol zatknutý a zomrel 16. februára 1945 v Dachau.

Už počas vojny napísal Jünger esej "Über den Frieden" (O mieri), ktorá bola rozširovaná tajne. Po vojne sa usadil vo francúzskej okupačnej zóne Nemecka, pretože britská a americká okupačná moc sa k nemu správala ako k "nepriateľovi demokracie“ (tým aj vždy bol) a vyhlásili zákaz vydávania jeho diel. Na juhozápade Nemecka však našiel svoj domov v horárni starého stauffenbergského zámku.

Bol už dávno ženatý. Jeho prvá manželka mu bránila, aby svojho staršieho syna nechal pokrstiť ako katolíka. (Tento bol počas druhej svetovej vojny ako antinacista zatknutý, keď slúžil v protilietadlovom delostrelectve, potom ho prepustili, slúžil v „Trestnej divízii 999“ a padol 29. novembra 1944 na mramorových útesoch pri meste Carrara...)

Môže to vyvolať počudovanie, že muž, ktorý je vychovaný ako protestant, hoci sa necíti viazaný k žiadnemu náboženstvu, hodlá dať svojho syna pokrstiť – ešte k tomu ako katolíka. Ale treba uvážiť, že Jünger bol výnimočne kultivovaným mužom. Reformácia nevytvorila žiadnu vlastnú kultúru, čarovné diela stredoveku sú stále prítomné a znovuoživenie umenia skrze protireformáciu – sakrálne stavby, obrazy, sochy, hudba a v neposlednom rade kulinárske umenie – to všetko fascinuje a ovplyvňuje aj u nás žijúcich inovercov. Každý vzdelaný Európan je hlboko šokovaný pri pohľade na tú spúšť, ktorú vo francúzskych kostoloch a katedrálach napáchali najprv kalvinisti a po nich jakobíni. (Ja som videl aj spúšť v kostole Sv. Antona v Belfaste, ktorú majú na svedomí stúpenci Pastora Paisleyho. Takýmto barbarstvám Luther v Nemecku síce zabránil, ale napr. v Lipsku nebol od čias reformácie až do roku 1870 postavený ani jeden kostol. Veľkolepý vývoj maliarstva v Nemecku bol skrze "nové náboženstvo" prerušený. Vo Švajčiarsku neodstránil Zwingli zo svojich kostolov iba všetky obrazy, ale dokonca aj organy ! Umenie je predsa "vnučkou Božou".)

Po vojne uverejnil Jünger mnoho románov a esejí a napokon v sérii "Siebzig erweht" (Odviatych sedemdesiat) päť zväzkov svojich spomienok, v ktorých ma viackrát spomína, opisuje a cituje. Spočiatku sa naša korešpondencia obmedzovala iba na kultúrne a politické témy, ale neskôr to už boli zväčša témy náboženské a spirituálne. Bod obratu prišiel s Jüngerovou definíciou Nepoškvrneného počatia. V prvom zväzku jeho spomienok sa dopustil omylu, ktorý je rozšírený dokonca aj medzi mnohými katolíkmi, kedy sa Máriino oslobodenie od dedičného hriechu zamieňa s panenským pôrodom Ježiša. Čo by, mimochodom vrhalo tmavý tieň aj na samotný pojem manželstva. V ďalšom zväzku spomenul moje vysvetlenie k tejto téme. Jeho záujem o vieru bol vždy veľký. Počas svojich liet v Paríži prečítal dvakrát celú Bibliu a tiež diela mnohých francúzskych katolíkov, najmä Léona Bloya, ktorý „obrátil“ Jacquesa Maritaina. Jünger čítal aj švajčiarskych autorov, veľký vplyv mal naňho hlavne Jakob Burckhardt.

Jüngerove listy a denníky potvrdzujú jeho bytostný zmysel pre duchovno, ako aj pre vieru vo Večnosť a v osobného Boha. Pri príležitosti jeho stých narodenín ho navštívili francúzsky prezident Mitterand (socialista !) a spolkový kancelár Kohl. Nedávno dokonca vyšla zvláštna známka nemeckej Spolkovej pošty s jeho portrétom.

Jeho záujmy nesiahali len k umeniu a kultúre, ale aj k oblasti prírodovedy, fascinoval ho najmä hmyz. Je po ňom dokonca pomenovaný aj jeden motýľ (lat. Pyralis Jüngeris Amsel). Počas posledných dvoch rokov som si s ním písal len nepriamo, cez jeho druhú manželku, doktorku filozofie. Šťastne ženatí muži sa po smrti svojej (prvej) manželky zvyčajne zvyknú znovu oženiť. Dobrí muži milujú ženy všeobecne, nielen individuálne, jednotlivo. Tešia sa z rozmanitosti ich pováh. Veď aj múzy sú pohlavia ženského. Jünger bol rozhodne dobrým mužom, priateľským a príjemným. "V temnej epoche demokracie", ako hovorí veľký americký klasik Herman Melville, viedol Jünger nezvyčajne produktívny život. Všeobecne platil za chladného, neprístupného a arogantného – ani jeden z týchto prívlastkov však nie je namieste. Veľa som sa v duchu modlil za jeho obrátenie a správa o jeho smrti ma sprvoti veľmi skormútila. Nemohol som sa zúčastniť jeho pohrebu, pocítil som však veľké odľahčenie a radosť, keď som ten pohreb sledoval v televízii: katolícky obrad! Keďže som nechcel obťažovať jeho pani, teraz už vdovu, ktorej som predtým kondoloval, zavolal som do jeho farnosti jeho kňazovi. So zosnulým starým pánom farárom boli veľkými priateľmi a jeho nástupca mi povedal, že Jüngerova konverzia sa udiala už po jeho stých narodeninách. Už ku svojim 95. narodeninám obdržal pápežské požehnanie. Prečo potom tá plachosť, zdržanlivosť, keď si je tento jeho obrat možné všimnúť už v piatom zväzku jeho spomienok? Očividne sa chcel vyhnúť senzácii, ktorá by bola spojená s enormným nárastom korešpondencie, jej zvládanie by ho zase stálo veľa vypätia v podobe práce a zbytočného vzruchu.

Jünger už veľmi dlho veril vo večný život. O pár týždňov započnem aj ja svoj 90. rok života a som si istý, že sa o určitý čas stretneme u nášho Spasiteľa – čím skôr, tým lepšie.

Timor Domini, 12. 6. 1998

Na konci vždy domov: Ku konverzii Ernsta Jüngera spred desiatich rokov.

Ingo Langner

Kto bol Ernst Jünger? Táto otázka bola položená mnohými a mnohí sa pokúšali o jej zodpovedanie. Zoznam nálepiek, ktoré boli na jeho osobu navešané je dlhý a vnútorne protichodný. Bol Jünger militarista alebo dokonca pre-fašista? Bol to dandy alebo chladnokrvný pôžitkár barbarstva? Seba samého videl tento dlhoveký muž ako bojovníka, anarchu a lesného chodca. Ešte aj vo veku sto rokov mu vyšla kniha. Jünger zbieral chrobáky a presýpacie hodiny. To, ako vo forme chrobákov dokáže príroda vytvoriť v malom priestore vyslovene zázračné diela, ktoré existujú už milióny rokov v nezmenenej podobe, ho fascinovalo rovnako ako plynutie, doslova „odsýpanie“ času.

Ernst Jünger sa počas prvej svetovej vojny viac ako len raz priblížil smrti a napriek tomu – alebo práve preto? - pripadal mnohým nesmrteľný. Vo veku 101 rokov prestúpil tento muž mnohých vlastností a rozmanitej povahy do rímsko-katolíckej Cirkvi. Stalo sa tak 26. septembra 1996. Teda pred štrnástimi rokmi. Prečo potreboval Jünger na svoju konverziu tak dlhý čas? Dal mu Boh preto taký dlhý čas života, aby napokon predsa len našiel svoju cestu k Pravde? Konvertiti síce často a radi hovoria o tom momente, v ktorom spoznali Boha, prvým vzorom tohto je svätý apoštol Pavol, ale istý opar mlčania tu spravidla predsa len zostáva. Takto majú všetky konverzie svoje tajomstvá a držia si ich. Možno práve pre ten moment, v ktorom sa budú smieť na Boha dívať z tváre do tváre. Kto to môže vedieť? Ernst Jünger neprehovoril o svojej konverzii na verejnosti ani pol slova. Ak by nebolo pohrebu v rímskokatolíckom obrade, možno by sa o tomto jeho kroku nedozvedel nik. Jüngerovo mlčanie je zarážajúce, lebo tento muž narodený 29. marca 1895 žil takmer celý svoj život až do svojej smrti 17. februára 1998 ako „vec verejnú“.

Jünger písal prózu, eseje a texty pojednávajúce o dejinách, ale predovšetkým písal denník. Denníky v podobe literárneho diela sú jeho najhlavnejším vlastným literárnym počinom -čokoľvek o ňom vyriekli jeho súputníci, kritici, priatelia alebo neprajníci, v tomto bode sa zhodovali a zhodujú podnes. Už jeho prvotina - "In Stahlgewittern" (V oceľových búrkach) vznikla z denných poznámok a preto sa podtitulom celkom logicky volá „z denníka Stoßtruppführera". Táto kniha vyšla najprv v októbri 1920 vo vlastnom náklade. V okamihu urobila z tohto vzorného poručíka, nositeľa vyznamenania „Pour le Mérite" za jeho zásluhy a statočnosť v prvej svetovej vojne verejne známeho hrdinu a dodnes zostala jeho najznámejším a najkontroverznejším dielom. "Účelom tejto knihy je, vecne vylíčiť čitateľovi, čo zažíva a čo si myslí pešiak ako vodca a ochranca jemu zverených mužov v rámci slávnej jednotky počas veľkej vojny. Vznikla z obsahu mojich denníkov, ktoré boli upravené do patričnej formy. Snažil som sa dať na papier moje dojmy čo možno najbezprostrednejšie, lebo som si všimol, ako rýchlo tieto dojmy miznú a zahmlievajú sa a ako naberajú už po pár dňoch inú farbu. Nie som žiaden vojenský spravodajca, nepredkladám žiadnu kolekciu hrdinov, nechcem opisovať, ako by to bývalo mohlo byť, ale ako to bolo.“

Citujeme z predslovu takto obšírne preto, lebo Jünger už tuto formuluje svoj „program“, ktorý už až po okamih jeho smrti nemal byť zmenený. Už tu zisťuje a konštatuje, že mu ide o pravdu a nie o fikciu. Jünger stále opakovane zdôrazňoval, že ho „Veľká vojna“, tieto štvorročné jatky, podobne ako celú jeho generáciu, navždy ovplyvnila. Priamo na západnom fronte a viac ako desaťkrát ranený vedel, o čom píše. Čo neskoršia doba – a nejeden komentátor až podnes – požadovala, však nebol chladný pohľad „pozorovateľa v akcii“, ale zaujatie stanoviska proti vojne ako takej. No každý čitateľ, ktorý číta túto Jüngerovu prvotinu bez ideologických klapiek, je hlboko unesený silou reči, ktorou je hrôza vojny popisovaná. Ideológia je vždy zlý radca. V Jüngerovom prípade platí táto poučka o to viac. Ktokoľvek chcel kedykoľvek z tohto národného revolucionára liet dvadsiatych urobiť národného socialistu, musel napokon vidieť a uznať, že Jünger nikdy nebol stúpencom Hitlera. Krátko po Hitlerovom príchode do Ríšskeho kancelárstva opúšťa Jünger Berlin. Odolal každému pokusu, byť vtiahnutý do blízkosti masových vrahov. Ich vplyvu sa vždy šikovne vyhol. Nikdy nebol členom NSDAP, dokonca dvakrát odmietol ponúknutý mandát poslanca Reichstagu za túto (nacistickú, pozn. prekl.) stranu a jeho povolanie do „vyčistenej“ Nemeckej akadémie literatúry odmietol hneď v roku 1933. Kto z tých, čo v neskoršej Spolkovej republike diskreditovali Jüngera v nejednej ohováračskej kampani nazbieral toľko ducha odporu voči nacistickej diktatúre?

Ako prvej svetovej, tak sa Ernst Jünger zúčastnil aj druhej svetovej vojny. A opäť opisuje to, čo zažíva. Teraz znie názov jeho vojnových denníkov "Strahlungen" (Žiarenia) a svojim tenkým románom "Auf den Marmorklippen" (Na mramorových útesoch), ktorý je dokončený a uverejnený v roku 1939 sa Jünger ešte pred vojnou stáva jedným z najodhodlanejších nepriateľov nacistickej diktatúry. Londýnsky "New Statesman and Nation" opisuje toto dielo takto: "Čo v tejto nezvyčajnej knihe Jünger zvýrazňuje, je zrútenie jednej Kultúry, všetkej kultúry. Metóda, ktorú pri tom popise používa, je príbuzná snu, snu výnimočnej vizionárskej jasnosti a svetelnosti, ale aj rozličným vrstvám sna a splývaniu symbolických obrazov v ňom, klamlivému zrkadleniu, ktoré navodzuje dojem skutočnejšieho bytia, než je denná skutočnosť."

Nám sa táto brilantná analýza páči tak veľmi preto, lebo opisuje samotné jadro oných „mramorových útesov“, ktoré tvoria i názov tohto diela. Sú to totiž v skutočnosti práve tie sny, ktoré ovplyvňujú Jüngerovský pohľad na svet, ba dokonca jeho postoj k nemu. Vo svojich snoch totiž dokázal Jünger vidieť veľmi veľa. V nočných snoch rovnako, ako aj v tých denných. Svoje sny stále a stále opisoval a čitateľ tak často nie je schopný jasne povedať, kde presne sa v mnohozväzkových poznámkach – ako vieme, po "Strahlungen" nasledovalo dielo "Siebzig verweht" - nachádza hranica medzi snom a realitou. Trúfame si dokonca vysloviť domnienku, že niekedy nebol ani sám Ernst Jünger schopný určiť priebeh hraničnej línie medzi nereálnom a skutočnom. Možno sa po tejto hraničnej línii Jünger pohyboval tak často najmä pod vplyvom nezmazateľných dojmov a zážitkov, ktoré na ňom zanechala bezprostredne zažívaná blízkosť smrti na bojiskách prvej svetovej vojny.

Možno prišiel Jünger skrze tieto sny aj ku katolíckej Cirkvi. Je známe, že Boh si vždy výnimočne cenil práve túto formu odovzdávania svojich posolstiev. Slávne a známe sú biblické príbehy, odohrávajúce sa snami a mnohé z nich sa dostali aj do svetovej literatúry. No nielen vo svojich snoch bol Ernst Jünger doma na pomyselnej uzučkej lávke, ktorá zavše zachádza „tu a tam“. Akú rolu pri prechádzkach v tomto hraničnom priestore zohrávali v histórii ľudstva alkohol a halucinogény opísal Jünger jasnozrivo vo svojej knihe "Annäherungen. Drogen und Rausch" (Priblíženia. Drogy a opojenie). Jeho vlastné skúsenosti s týmito látkami siahajú až do dvadsiatych rokov. Ako veľmi sa Jünger nechal pri svojich dielach inšpirovať a viesť týmito starodávnymi experimentmi, ponechajúc si však zároveň ironický odstup, ktorý leží medzi vlastnou a „tamtou“ epochou, jasno znázorňuje nasledujúci malý úryvok. Ide v ňom o jedno Jüngerovo posedenie pri LSD s Albertom Hoffmannom, objaviteľom tejto zmesi, v čase, keď mal Jünger už po šesťdesiatke: "Na stole stála vysoká, destilovanou vodou naplnená odmerka. Domáci pán ako taký Symposiarcha vkvapkal pár kvapiek bezfarebnej tekutiny, ktorá sa okamžite rozplynula. Aj u starejších bolo, práve preto, lebo hostina mala mať dlhšie trvanie, víno silno riedené vodou. Ich krčahy zdobili vavrínové vence a predovšetkým mýtické scény, ktoré boli všetkým známe. Na našom bola vyrytá iba akási škála." Kto by chcel Ernsta Jüngera prinútiť „vymáčknuť sa“, musí to nutne „zabaliť“, pretože Jünger sa vymyká šablónovitému mysleniu, akémukoľvek pokusu o „zaškatuľkovanie“. Tento poznatok nám musí stačiť aj v otázke jeho konverzie. Predsa len siahnime ešte po jednom citáte, ktorý nám snáď aspoň trochu osvetlí šero tajomna Jüngerovho prechodu do rímsko-katolíckej Cirkvi: "Každý pôžitok žije skrze ducha. A každé dobrodružstvo skrze blízkosť smrti, okolo ktorej krúži. Spomínam si na jeden obraz, ktorý sa volal „Dobrodružstvo“ a videl som ho v čase, keď som ešte skoro vôbec nevedel čítať: moreplavec, nezlomný konquistador, ktorý kládol svoju nohu na pobrežie neznámeho ostrova. Pred ním bázeň vzbudzujúce pohorie, v pozadí jeho loď. Je sám."

Chcel sa „moreplavec a nezlomný konquistador" vrátiť onoho 26. septembra 1996 späť domov? Bol už Ernst Jünger definitívne unavený zo svojej storočnej osamelosti? Nie je to len pekná myšlienka, ale aj trefná? Aj keď sa nebezpečne približuje k sentimentálnu, hoci tento žáner, ako je známe, Jünger nikdy nepestoval. Ale nie je to tak? Nakoniec nás vždy silno priťahuje miesto nášho pôvodu a ono, ako vieme, spočíva u Boha, čokoľvek by proti tomuto namietal akýkoľvek kovaný ateista.

Die Tagespost, 29.9. 2006




Vážený pán Krisai,

prikladám niekoľko poznámok k Jüngerovej konverzii. Ernst Jünger konvertoval na katolícku vieru 26. septembra 1996 v kostole Sv. Jána Nepomuckého. Mimochodom, jeho manželka - Dr. Liselotte Jünger, na ceremónii prítomná nebola. Syn Carl Alexander Jünger bol krstený ako katolík (krstným otcom bol Carl Schmitt), druhý syn Ernstel Jünger ako evanjelik. Kock (viď nižšie) píše, že sa dá predpokladať, že aj Ernstela chcel dať Jünger pokrstiť ako katolíka, ale že od toho s ohľadom na svoju manželku Grethu upustil. Ak si dobre spomínam, bola Jüngerova mama katolíčka. Sympatie ku katolíckej náuke o Spáse (a ku katolíckemu rítu!) sa vinú skoro celým Jüngerovým dielom. Zmienky o tom nájdeme v dielach „Strahlungen“ z roku 1949, "Siebzig Verweht" z rokov 1980-81 alebo v osobe postavy Pátra Lamprosa v diele "Auf den Marmorklippen" z roku 1939. Svoju skepsu voči vývoju protestantizmu vyjadruje Jünger napríklad vo svojom románe "Die Zwille" z roku 1973. Zmieniť sa ešte možno aj o svedectvách mužov ako Léon Bloy, Mons. Kubovec (ktorý Ernstovi Jüngerovi v roku 1990 odovzdal pápežské požehnanie), Roland Niebel a tiež Carl Schmitt. S Rolandom Niebelom hovoril Ernst Jünger o mnohých otázkach, súvisiacich s vierou.

So srdečnými pozdravmi

Tobias Wimbauer

Texty z nemčiny preložil Ladislav Hajdu

26. 11. 2010


Umenie a krása

Jozef Duháček

Tvorivý akt stvorenej bytosti je napodobením tvorivej činnosti Božskej a teda aj ľudské umenie je len napodobením umenia Božieho.Písmo nazýva Božiu múdrosť umelkyňou "Čo je schované i viditeľné, všetko som ja poznal,veď ma o tom poučila múdrosť, umelkyňa (artifex znamená umelec, autor, remeselník) všetkých vecí."(1), teda skrze večnú a nestvorenú múdrosť sú stvorené všetky veci a táto Božia múdrosť stvorila svet spôsobom navýsosť umeleckým "Lenže ty si mierou, počtom, váhou usporiadal všetko."(2) a táto múdrosť "siaha mocne od jedného konca sveta k druhému,a všetko riadi ľubezne." (3)Umelec má svoje nadanie od Boha. A pretože žiadny človek nevytvára nové idey ani nenachádza a nevymýšľa celkom nové, dovtedy ani v myšlienkach nejestvujúce vzory či námety, preto každá umelecká idea, ktorú umelec uskutočňuje vo svojom diele je len napodobením príslušnej idey, ktorá v Božskom rozume žiari nekonečne jasnejšie a zretelnejšie, než v rozume umelcovom. Každý umelec uskutočňujúci nejakú ideu teda napodobňuje Stvoriteľa, ktorý svoj dokonalý plán, ktorý od vekov držal vo svojom rozume, stvorením sveta uviedol do skutočnosti.

Je spoločnou náukou sv. Otcov, že Boh je zdrojom všetkého ľudského umenia. Napríklad sv. Klement Alexandrijský hovorí: "Že z Boha majú pôvod všetky umelecké diela a všetky duchaplné vynálezy, o tom nebudeme pochybovať, ak uvážime výrok Písma "Potom Pán hovoril Mojžišovi: „Hľaď, ja som po mene povolal Beseléla, syna Uriho, syna Hurovho z Júdovho kmeňa a naplnil som ho Božím duchom, zmyslom pre umenie, dôvtipom a zručnosťou pre každú prácu, aby zhotovil plány a aby ich uskutočnil v zlate, v striebre a medi, aby brúsil kamene na osadzovanie, vyrezával drevo a vôbec vykonával všetky práce. (Ex31,1-5)" a v 6. verši dopĺňa " a každému, kto sa rozumie remeslu, dal som múdrosti, aby vyhotovili všetko, čo som ti prikázal" (4) Podľa týchto slov Písma inšpiruje Boh umelca ku každému, skutočne umeleckému dielu, a to prirodzene, zvláštnym talentom jeho prirodzenosti udeleným, alebo nadprirodzene, mimoriadnym impulzom svojej milosti, ktorým umelcovi vnukne ideu a pri tvorení diela ho osvecuje a riadi, aby ideu zobrazil s takou krásou, aká krásna je daná idea sama v sebe. Sv. Augustín učí, že zvrchované umenie a nekonečná múdrosť Všemohúceho Boha pôsobia skrze umelca, ktorý je vlastne iba nástrojom v Božej ruke a ním Boh v umeleckých dielach zobrazuje a javí svoju večnú krásu: "Zvrchované umenie všemocného Boha, ktorým urobil z ničoho všetko ...., pôsobí tiež skrze umelcov, aby vytvorili diela krásne a pôvabné..... Umelci však nedokážu niečo vytvoriť z ničoho a k svojej práci potrebujú látku primeraného tvaru či obrysu,... a tento obrys príjmajú do svojej mysle od onej zvrchovanej múdrosti, ktorá počet ako i iné vhodné tvary oveľa dokonalejším spôsobom vtlačila látke svetovej, z ničoho stvorenej."(5)

Platón chápal umenie ako napodobenie druhého stupňa. Pravdivým predobrazom zmyslovo vnímateľného predmetu je idea, ktorá je pravdivá. Jednotlivý predmet je len nedokonalým napodobovaním idey, umelecké napodobňovanie tohto nedokonalého napodobnenia je však ešte nedokonalejšie.

Keďže idey všetkých veci sú v Bohu a Božská krása je nekonečná a prevyšuje nekonečne možnosti umelcovej duše prijať ju, tak spolu s ideou veci samej prechádza aj Božská krása do umelcovej duše len ako obraz či podoba zbavená premnohého lesku a žiary, teda jej svetlo sa prvý krát láme. Umelec, ktorý krásu idey, takto obdržal, nosí ju v duši a premieňa v umelecké dielo, nikdy nedokáže dokonale stvárniť svoj zámer. Ideálna podoba jeho diela sa mení v skutočnú podobu vždy len čiastočne a neúplne, teda svetlo Božej krásy sa láme druhý krát. Albert Magnus hovorí, že krása je splendor formae, žiara formy a umenie potom nutne spočíva nie v úmysle, s akým k dielu umelec pristupuje ale v stupni dokonalosti a znamenitosti jeho práce.A hoci je krása umeleckých diel len matným tieńom skutočnej krásy Božej, predsa umenie pôsobí na vnímavé srdcia neodolateľným čarom. Akým potom nevýslovným blahom bude naplnená každá duša, až bude hľadieť na krásu Božiu neprostredne a priamo! (6)

Krása všetkého ľudského umenia je v istom zmysle obsiahnutá v kráse, ktorou Boh človeka prirodzeným i nadprirodzeným spôsobom obdaril. Krása je vlastnosť veci, ktorá sa páči v pohľade (quae visa placent), tvorí ju hlavne úplnosť čiže dokonalosť (integritas sive perfectio), úmernosť čiže súlad, proporcia, harmónia (proportio sive consonantia) a jas (claritas). Príčinu, prečo sa nám krása páči vyjadruje Písmo krátko, ale jasne, keď v Gen 1,26 uvádza výrok, ktorým sa Najsvätejšia Trojica povzbudzuje ku stvoreniu človeka "na svoj obraz a podobu". V týchto slovách je obsiahnutý dôkaz mimoriadnej dôstojnosti ľudskej prirodzenosti. A keďže človek je Bohu podobný, je svojou prirodzenosťou nútený, aby v Božom obraze, ktorý je vtlačený do jehp ľudskej prirodzenosti poznával svoj vzor. Pretože tento vzor obsahuje nekonečný počet dokonalostí v úplnej jednoduchosti a absolútnej jednote, má človek prirodzenú túžbu, z rozmanitosti rôznych poznatkov získaných pozorovaním sveta povznášať sa k stále vyššej jednote, aby tak dospel až k jednote absolútnej, k Bohu, sume všetkých dokonalostí. A kedykoľvek človek v rozmanitostiach, ktoré pozoruje postrehne jednotu, alebo len jej náznak, zasvitne mu v duši lúč Božej krásy a z neho sa rozleje bohatý prúd ľubeznej rozkoše. Táto rozkoš a ľúbosť človeka uchvacuje tým viac, čím bližšie sa dostáva k Božej jednote. Človek, ako Boží obraz je istým spôsobom s Bohom súrodý a preto úplne prirodzene nachádza záľubu v tom, v čom sa mu zjavuje Boh. Simile simili gaudet. A preto sa človeku páči každé krásne dielo, pretože v ňom nachádza to, čo má s Bohom, pravda každý svojou mierou, spoločné.

Ale Boh zjavuje svoju krásu ešte iným, nadprirodzeným spôsobom a to v Bohočloveku Kristovi, jeho Matke, v Cirkvi a v každom človeku, ktorý je ako živý výhonok zaštepený do mystického tela Krista Pána. Táto nadprirodzená zjavená krása prestupuje a preniká celý ľudský život, jednotlivca, rodiny, štátu i celej spoločnosti, vo všetkých prejavoch, vo vede, umení, všetko povznášajúc do Božskej sféry. Božou milosťou človek získava novú prirodzenosť, nový rozum, novú vôľu a nový Boží obraz, ktorý jeho prirodzený obraz nevýslovne povznáša a zdokonaľuje.V plnom jase žiari tento nadprirodzený Boží obraz len blaženým dušiam. V našom hmotnom svete však musíme rozlišovať krásu prirodzenú a nadprirodzenú. Prirodzená je podkladom krásy nadprirodzenej a obe spolu splývaju v jednu.

Preto je v dnešnom svetovom poriadku každá krása akoby zaliata nadprirodzeným svetlom, má nádych vyššieho sveta, v ktorom stojí bližšie ku kráse nestvorenej a nekonečnej. S človekom bola aj príroda povýšená do nadprirodzeného poriadku a s prirodou samozrejme aj jej krása. Pretože však každá krása, prirodzená i nadprirodzená je len odleskom, obrazom, účasťou či podielom na kráse nestvorenej, kráse Božej, preto pojem krásy tak tesne súvisí s Bohom, že bez Boha nemožno o kráse vôbec hovoriť.Ako bez Boha niet pravdy, dobra a iných dokonalostí stvorených bytostí, tak bez Neho niet ani krásy. S ním pojem krásy stojí a padá. Kto popiera Boha, nekonečnú nestvorenú krásu, zdroj každej krásy prirodzenej i nadprirodzenej, popiera krásu samotnú. Popretie Boha je preto hrobom všetkej krásy a preto aj všetkého umenia. Žiadne umelecké dielo nemôže byť krásne, ak sa akýmkoľvek spôsobom, priamo či nepriamo prieči Bohu, jeho pravde, dobrote, milosrdenstvu, alebo inej z jeho dokonalostí. Každý pokus postaviť umenie na vastný autonómny základ, bez zreteľa k Bohu, mal, má a bude mať za následok len strašný úpadok umenia prejavujúci sa v snahe o vizuálnu deštrukciu Božieho stvoriteľského diela, skrze ľudský tvorivý čin, vytrhnutý z pôvodného transcendentného účelu (7)

Človek je na svete aby Boha miloval, poznával, oslavoval a Bohu slúžil a každé ľudské dielo a skutok musí priamo alebo nepriamo túto povinnosť plniť. To je zakódované v našej prirodzenosti, ktorá potom ku svojmu cieľu prirodzene tiahne. Umelecké diela nemajú cieľ v sebe samých, sú tu pre človeka a človek je tu zasa pre Boha a teda umelecké diela sú v dôsledku tvorené tiež pre Boha. Z toho dôvodu je umelec viazaný pri tvorení svojich diel tými istými náboženskými a mravnými zákonmi, akým podliehajú všetky skutky človeka. Niet výnimky ani pre najväčšieho génia, naopak, mimoriadny talent ktorý Boh udelil človeku je vždy spojený s mimoriadnym záväzkom toto nadanie primeraným spôsobom použiť ad maiorem Dei gloriam (8).

1. Mudr 7,21

2.Mudr 11,21

3. Mudr 8,1

4. Strom. lib 1. cap 4. Opp 1.

5. De divers. quaest. (83) Opp tom. VI

6. H.Krugg, De pulchritudine divina

7. B.Michalka, Zvrhlé umenie (Te Deum 6-2009)

8. J.Pospíšil, O Bohu jednom

25. 11. 2010


Oremus et pro perfidis Judaeis

Don Paco

Z novej knihy Benedikta XVI unikla vďaka vyznamnému vatikanistovi (1) pasáž, v ktorej Benedikt tvrdí, že tradičná veľkopiatková modlitba za obrátenie Židov je nesprávna, pretože on chápe hlbokú jednotu medzi Starou a Novou zmluvou:

"... takým spôsobom, že sa človek nemá modliť za obrátenie Židov v misijnom zmysle."

Táto veta je skôr, ako precízna, premisami a dôkazmi podložená logická konklúzia, vyjadrením teologicky pomýlenej a nezriadenej túžby po ekumenizme. Túžba ako taká nemôže byť stricto sensu zlá, môže však byť pomýlená či nezriadená ak nevedie správnym spôsobom k správnemu cieľu. Keď však tento výrok rozmeníme na drobné, nachádzame tvrdenie, že jestvuje prirodzená jednota medzi judaizmom a kresťanstvom. Toto sa zdá byť hlavnou premisou, z ktorej plynie hore uvedený záver. Benedikt tak prichádza s implicitným sylogizmom, ktorý možno explicitne vyjadriť takto:

Premisa Major : Ak jestvuje prirodzená kontinuita medzi judaizmom a kresťanstvom, tak sa za obrátenie Židov, teda aby zmenili svoje falošné náboženstvo a prijali to pravé, modliť nesmieme.

Premisa Minor: Jestvuje prirodzená kontinuita medzi judaizmom a krestanstvom.

Konklúzia: Preto sa nesmieme modliť za konverziu Židov v misijnom zmysle (tak ako to bolo v starom misále), ale musíme sa modliť len za zdokonalenie ich náboženstva (tak ako NOM misál)

V záujme presnosti pokračujme v uvažovaní nasledovným podrobnejľím vymedzením:

Pripúšťame premisu major. Toto je samozrejmé tvrdenie, hovoriace, že človek nemôže konvertovať z náboženstva A na náboženstvo B, ak v konečnom dôsledku A = B. Konverzia (v misijnom zmysle) žiada zmenu náboženstva za iné, podstatne odlišné.

Rozlišujeme premisu minor (i.e., táto premisa môže byť v jednom zmysle pravdivá a v druhom zasa nepravdivá). Pripúšťame, že jestvuje prirodzená kontinuita medzi predkresťanským judaizmom a kresťanstvom; Popierame ale, že jestvuje prirodzená kontinuita medzi moderným judaizmom a kresťanstvom. Uvažovanie Benedikta XVI je však chybné pretože neberie na zreteľ toto dôležité rozlíšenie. Predkresťanský judaizmus, teda náboženstvo Starej zmluvy je v podstate to isté náboženstvo ako kresťanstvo. Kresťanstvo e jeho zavŕšením a zdokonalením. Predkresťanský judaizmus je predobrazom kresťanstva, tak ako každý kúsok Starej zmluvy predobrazuje Novú zmluvu a tak ako Nová zmluva završuje, zdokonaľuje a napĺňa Starú zmluvu.

Pokresťanský judaizmus, a tu mám na mysli náboženstvo židovského národa po zničení Chrámu, je nové náboženstvo, odlišné od starozákonného judaizmu. Judaizmus prešiel podstatnou zmenou a to nielen s ohľadom na nemožnosť zachovávania Starej zmluvy (žiadny Chrám, žiadna obeta, žiadny judaizmus) ale aj silným antikresťanským prvkom, ktorý sa v tomto novom náboženstve sformoval. Jadrom judaizmu je nie len očakávanie Mesiáša, ale neochvejná aj viera, že Ježiš z Nazaretu NIE JE sľúbený Mesiáš. V dôsledku toho, moderný žid, ktorý Ježiša za Mesiáša pokladá, nie je samými židmi viac za žida pokladaný. Tým sa jasne dokazuje, že kontinuita medzi pokresťanským judaizmom a kresťanstvo nejestvuje.

V skratke, predkresťanský judaizmus bol prokresťanský, pokresťanský judaizmus je anitkresťanský .

Rozlišujeme záver: Že sa nesmieme modliť za obrátenie predkresťanských židov pripúšťame. Že sa nesmieme modliť za obrátenie moderných židov popierame. Pri zohľadnení rozlíšenia z premisy minor, je pravdivý iba ten záver, že sa nesmieme modliť za konverziu predkresťanských židov, ktorí sú zhodou okolností aj tak už všetci mŕtvi. takže to nemôžu byť tí, o ktorých Benedikt hovorí. Benedikt hovorí o moderných židoch a uzatvára, že kedže kôli kontinuite ich obrátenie nie je potrebné, stará veľkopiatková modlitba je nesprávna.

Skutočnosť, že Benediktov záver je nesprávny možno formulovať aj takto:
Moderný judaizmus je falošné náboženstvo a preto majú moderní židia morálnu povinnosť zanechať svoje omyly a prijať pravé náboženstvo zjavené Bohom skrze Ježiša Krista a jeho Cirkev. A z toho plynie, že tradičná cirkevná modlitba za obrátenie židov je správna:
Oremus et pro perfidis Judaeis ut Deus et Dominus noster auferat velamen de cordibus eorum; ut et ipsi agnoscant Jesum Christum, Dominum nostrum.Modlime sa aj za zradných Židov, aby náš Boh a Pán sňal clonu z ich sŕdc, aby aj oni uznali Ježiša Krista, nášho Pána.
Preložil a upravil Jozef Duháček

(1) http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1345667?eng=y

20. 11. 2010

Louis de Bonald

David J. Levy

Vikomt Louis de Bonald zemřel 23. listopadu 1840 ve věku osmdesáti šesti let. Odešel tak poslední a snad nejneústupnější z generace konzervativních myslitelů, kteří ve svých dílech reagovali na vlastní bezprostřední zkušenost s Francouzskou revolucí. Bonaldův styl je často abstraktní a zdánlivě odtažitý od běhu každodenních událostí, avšak každá věta, kterou napsal, ba dokonce samotná skutečnost, Že vůbec psal, jsou poznamenány otřesem z událostí, jež následovaly po pádu Bastily v červenci 1789. Jak uvedl krátce po Bonaldově smrti Saint-Beuve: "Nelze opravdu rozumět Bonaldovi bez zvážení jeho situace v roce 1796 (rok vydání jeho první knihy Teorie politické a náboženské moci), situace člověka čelícího protivníkům, jejichž byl naprostým protikladem."

Bonaldovi nebylo psaní potěšením ani je nechápal jako zvolené povolání. Byla to jednoduše povinnost, vnucená mu zmatkem doby. Po celou svou dlouhou život ní dráhu se cítil povinen přinášet svědectví o určité koncepci pravdy, náboženské ve svém původu, avšak politické ve svých důsledcích, pravdy, vedle níž se dění uvedená revolucí do pohybu, stejně jako ideje, jež ji - jak věřil - inspirovaly, zdály být nejhroznější blasfemií. "Francouzská revoluce" napsal - "začala vyhlášením práv člověka. Skončí jedině vyhlášením práv Boha." A přesto, na rozdíl od toho, co mohou tato slova naznačovat, Bonaldovy úvahy, stejně jako myšlení Josepha de Maistra, člověka s podobnými osudy, nejsou pouhým přepisem dogmaticky zastávané teologie. Spíše co možná nejsystematičtěji ztělesňují závěry vášnivého, ale empirického studia podstaty politické společnosti.

Louis de Bonald se narodil v Millau, v Rouergue v jihozápadní Francii 2. října 1754. Pocházel ze statkářské rodiny, která dala francouzské monarchii mnoho státních úředníků. Jako chlapec byl vzděláván v oratoriánské škole v Juilly, poté sloužil v elitním sboru královských mušketýrů. Jeho vojenská kariéra však netrvala dlouho. V roce 1776 byli mušketýři rozpuštěni a Bonald, jenž měl málo chuti k velkoměstskému životu, se vrátil do svého rodného města a oženil se. O několik let později se stal starostou Millau a v tomto úřadě byl ještě v době, kdy vypukla revoluce.
Bonaldova prvotní reakce na události z roku 1789 je poněkud nejasná, víme ale, že v červenci 1790 byl zvolen do krajského shromáždění, které se scházelo v Rodez. Už za sedm měsíců však rezignoval na protest proti přijetí dekretu Občanský status duchovenstva, jímž bylo duchovenstvo podřízeno nové politické moci. Dalšími jeho kroky bylo opuštění Millau a emigrace do Německa, kde vstoupil do protirevoluční armády formované vévodou z Bourbonu. Od prosince roku 1792 do září 1795, v době, kdy revoluce ve Francii spěla ke svému krvavému vyvrcholení, pobýval Bonald v Heidelbergu, hodně četl a napsal svou první knihu. Ta vyšla v roce 1796 pod názvem Teorie politické a náboženské moci občanské společnosti ve Švýcarsku. Ne právě stručný název přesně prozrazoval obsah díla a ukazoval na systematický způsob, jímž se autor snažil přiblížit svému předmětu. Povzbuzen nadějemi na kontrarevoluci se Bonald v roce 1797 vrátil do Francie; po neúspěchu roajalistického spiknutí se však musel skrývat. A právě v době, kdy se skrýval před republikánskými úřady, napsal několik dalších ze svých raných děl. Žádné nemohlo být publikováno, dokud nepadlo Direktorium. Jeho situace se pak zlepšila, a kdyby byl Bonald ochoten přijmout patronát Napoleona, který pravděpodobně četl a obdivoval jeho dílo, mohl na tom být ještě lépe. V roce 1806 Bonald odmítl místo redaktora znovu zavedeného Journal de l'Émpire, stejně jako o čtyři roky později nepřijal nabídku, aby se stal učitelem nejstaršího syna Ludvíka Bonaparta. Je pravda, že v roce 1810 Bonald akceptoval jmenování do univerzitní rady, v jejich záležitostech však hrál malou roli. Zde jsou patrny meze jeho kompromisu vůči novému zřízení.

S příchodem restaurace byla jeho loajalita monarchii odměněna. Byl zvolen do Francouzské akademie a do nově ustanoveného parlamentu jako poslanec za Aveyron. Ludvík XVIII. jej v roce 1823 povýšil do Horní sněmovny a roku 1827 Karel X. Bonalda, v té době již obecné uznávaného duchovního mistra vzedmuté vlny ultraroajalismu, jmenoval prezidentem výboru pověřeného tiskovým dozorem, do funkce, v níž se střetl s Chateaubriandem. V období restaurace napsal Bonald mnoho knih i článků pro ultraroajalistický tisk a když v roce 1830 revoluce svrhla monarchii Karla X., dalo se celkem předpokládat, že odmítne potvrdit loajalitu Ludvíku Filipovi. Po pádu legitimní dynastie rezignoval Bonald na veškeré své politické postavení a odešel na své statky, kde strávil poslední desetiletí svého života.

De Bonald byl, zdá se, člověkem střízlivým, chápajícím lidská selhání, ale absolutně netolerantním k tomu, co považoval za falešnou ideu. Jeho následník ve Francouzské akademii Ancelót zachytil rys jeho charakteru v elegii, kterou pronesl po jeho smrti: "Pan de Bonald" - napsal - "byl ustavičně trýzněn naléhavou potřebou absolutní pravdy." A dále podává překvapující obraz: "Osmnácté století a pan de Bonald, to byli dva bojovníci, kteří stíhali neustále jeden druhého, měřili své síly a utkávali se nad každým důležitým problémem." A skutečně, Bonald chápal celou svou dráhu spisovatele a politika jako boj proti tomu, co považoval za ničivý vliv myšlení 18. století. Podle Bonalda je filosofie osvícenství hluboce zasažena celou řadou základních mylných pojmů a představ o podstatě lidské společnosti. Proti názoru, že společenská zřízení a instituce mají smluvní bázi, zakotvenou v prvotní smlouvě mezi jedinci či mezi vládci a ovládanými, zdůrazňuje Bonald přirozenou a nezbytnou povahu společenské struktury. Píše, že "díky filosofům se společnost zdá být výsledkem lidského umu; je to však přirozenost, která jí dává existenci". Příroda sama o sobě není bytím, spíše je, jak uvádí v Du Traité de Westphalie, "úhrnem vztahů a zákonů bytí". Myslím, že Bonaldovo dílo představuje pokus založit obranu politického a společenského řádu v zákonech stvoření jako takového, a to byl nejradikálnější pokus, jaký byl kdy učiněn. Tvrzení, že takové ukotvení odpovídá skutečnosti, není ničím novým - pojetí společenského řádu jako ontologicky zřetelné vrstvy v klenbě přirozeného řádu je ústřední tezí antické i středověké politické filosofie. Co je zde nové, je polemické ostří Bonaldových argumentů. Tradiční pohled na problémy je potvrzen, ale přeformulován a rétoricky vytříben takovým způsobem, aby vynesl na světlo neudržitelnost teorií, které formu politického řádu odvozují z lidské volby. Můžeme si vybrat, zda žijeme v řádu či nikoli, ale čím je řád nebo čím může být, je už rozhodnuto naší přirozeností a místem ve vesmíru. Bonald tento postoj jasně zastává již na začátku své první knihy, když píše: "Existuje pouze jediné ustavení náboženské společnosti a pouze jediné ustavení politické společnosti; tato dvě ustavení, tyto dvě společnosti vcelku, pak zakládají občanskou společnost. Ustavení každé společnosti vyplývá z přirozenosti bytostí, které ji tvoří, stejně nezbytně, jako je gravitace dána podstatou věcí. Tato dvě ustanovení jsou nutná v metafyzickém smyslu slova, to znamená, že by nemohla být jiná než jsou, aniž by byla zničena přirozenost bytostí, jež tvoří každou společnost."

Tento styl - jasný, suchý a nekompromisní - je charakteristický a toto tvrzení je pro Bonaldovo myšlení základní. Jelikož se myslitelům 18. století, zvláště pak Rousseauovi, nepodařilo adekvátně rozližit mezi přirozeným řádem společnosti a jejím předpokládaným původním stavem, nemohli správně porozumět přirozené povaze institucí. Rozhodli se považovat je za výtvory vynalézavosti a konvence bez toho, aby uznali, že tvořivost, jež nalézá výraz v dosažení politického, institučního řádu, je především nutnou reakcí na lidskou situaci. A právě jako dohodová nebo smluvní teorie původu politické moci nabízí vhodný předpoklad pro útoky na autoritu monarchie, Bonaldův quasinaturalismus stejně tak vytváří oporu pro její obranu: "Ustavení státní moci není ani dobrovolné, ani vynucené - je nezbytné, a tedy v souladu s přirozeností lidí ve společnosti." Společnosti směřují k tomu, aby se konstituovaly v té podobě, která je pro jejich zachování nejvhodnější. Takovou - jak Bonald věřil - byla monarchistická forma, v níž je zajištěna nezávislost a legitimita "veřejné moci", moci, která vede, řídí a rozhoduje. Lze vysledovat paralelu mezi tímto pohledem a Hegelovou obranou monarchistického státu v Prusku. Oba myslitelé trvali na tom, že monarchie není v žádném případě původním nebo - Bonaldovými slovy - vrozeným (natif) způsobem vlády, ale naopak takovým, v němž veřejná podstata politické autority dosahuje svého nejvyššího výrazu.

Dalším význačným tématem Bonaldova díla, které mělo vliv na pozdější sociologické myšlení, je jeho rozprava o tom, do jaké míry je člověk formován společností, do níž se narodil. Východiskem mu je naznačení rozdílu mezi strukturou života člověka a strukturou života zvířete. "Zvíře se narodí dokonalé," píše, "a pro své zachování se nemá od zvířat svého druhu čemu učit. Člověk se rodí se schopností zdokonalení a vše musí získávat od svých bližních, protože bez relativního zdokonalování se nemůže zachovat ani fyzicky, ani morálně, a jako žalud hyne, nevyroste-li -v dub, tak také dítě umírá, nevyzraje-li do dospělosti." Bonald zde nepochybně zveličuje rozdíl mezi člověkem a zvířetem, nebo to přinejmenším vypadá, že rozlišuje způsobem, který je empiricky chybný. Kachňátko vedené svou matkou poprvé do vody, či lvíče, kterému lvice ukazuje, jak lovit, se učí základním prvkům přežití od svých rodičů. Dále pak je možno vznést námitku, že ať už může být člověk čímkoli, je také živočichem, a proto činit rozdíl mezi člověkem a zvířetem je známkou nepochopení. Na to lze s Arnoldem Gehlenem, který používá rozlišení člověk - zvíře k účelům, jež jsou cílům Bonaldovým velmi podobné, říci, že když postavíme proti sobě pojem člověk a pojem zvíře, nepopíráme ještě, že člověk je skutečně živočichem. Snažíme se pouze stanovit, co je tím, co činí člověka tak odlišným od každého jiného zvířete. Dát do protikladu "člověka" a "zvíře" znamená užít heuristickou metodu ve snaze zpřehlednit jedinečné rysy lidské formy života a především meze, v nichž je člověk podřízený a závislý na procesu kulturního utváření, jež nemá ve zbytku živočišné říše obdoby. Tak nám empiricky problematické rozlišení pomáhá objevit, kde hledat skutečnou specifičnost člověka.
V tomto světle je Bonaldovo stanovisko zcela přiměřené. Zvíře je pro život vybaveno v nejlepším případě jednoduchým tréninkem v několika základních technikách. Po celý jeho život má pak instinkt mnohem větší roli v určování jeho chování, než je tomu u člověka: Dítě se musí nejen naučit chodit, musí projít pečlivě vypracovaným a spletitým procesem socializace cestou k zralosti, která není jednoduše časová a už vůbec ne pouze fyzická, ale v prvé řadě morální a intelektuální. To, co se dítě naučí a jak jedná, odráží povahu společnosti, která je obklopuje. Těmto otázkám věnoval Bonald samostatnou knihu Teorie společenské výchovy a často se k nim během svého života vracel. Pevně věřil, že vhodná výchova je klíčem ke společenské stabilitě, a z toho důvodu zastával názor, že jednou z funkcí státu je dohlížet na výchovu kohokoli, kdo je předurčen k tomu, aby hrál nějakou roli ve veřejném životě. Pro ostatní pokládal za zcela dostatečnou domácí výchovu ve vyrovnaném rodinném prostředí s vzdělávací prací Církve.

Je-li pro Bonalda a pro ostatní protirevoluční křesťanské myslitele rozlišujícím znakem člověka Bohem mu daná svoboda, nesmíme to chápat tak, že člověk má možnost libovolně měnit Bohem mu dané podmínky existence, platné pro všechny lidi bez rozdílu. Bonald ve svém pojetí podmínek lidské existence zdůrazňuje za prvé, že je to právě politická situace, v níž je život jedince závislý na fungování jistého souboru institucionálních mechanismů, a za druhé, že každá taková politická společnost musí odpovídat požadavkům obsaženým v přírodním řádu, jehož zákony zase zpětně vyjadřují vůli Božského Stvořitele. To má Bonald na mysli, když říká: "Nemůžeme mluvit o společnosti bez zřetele k člověku, ani nelze mluvit o člověku bez předpokladu Boha." Člověk je určitým druhem tvora, který žije a jedná v rámci konkrétního universa, a to má jisté lidsky formativní charakteristiky, jež člověk nevytvořil a které nemůže měnit.

Bonaldovo náboženství jej naučilo, že přes všechno tajemno obsahuje vesmír zcela soudržný řád a že tento řád je projevem vůle Stvořitele. Člověk stvořený k obrazu Božímu je taktéž bytostí přírody, protože příroda, jak ji chápe Bonald, je zkrátka jen jinak pojmenované stvoření. Když lidé použijí svých přírodou a Bohem daných schopností, umějí rozeznat obrysy tohoto univerzálního řádu a více či méně přiměřeně na něj reagovat. Jedním z aspektů jejich reakce je zformování politického a společenského řádu. Tam, kde osvícenští myslitelé viděli v tradičních formách řádu bezvýznamné sutiny minulosti, vnímal Bonald (stejně jako Burke) pracující logiku, logiku stvoření a odezvu, jež ve svých důsledcích vypovídala o měnící se míře úspěchu, s jakou se lidé snažili vyrovnat se se svým postavením. Bonald napsal: "Netvrdím, že toto je můj systém, je to však systém přirozený." A dále: "Podstata tvorů ve společnosti a vůle Boží jedno a totéž jsou, anebo jsou přinejmenším v souladu. V mých pracích jsou podstata společenských bytostí nebo společnosti, společenská vůle a dokonce i vůle Boží synonymy."

To jsou slova toho, kdo mluví s bezohledným přesvědčením člověka neotřesené a neotřesitelné víry. Nedá se moc předpokládat, že současná západní společnost, pyšnící se dosažením demokratického pluralismu, popřeje tomuto hlasu více sluchu. Americký konzervativní sociolog Robert Nisbet, kterému lze sotva vyčítat jednostrannost, upozornil na Bonaldovu obhajobu nezávislosti takových základních sociálních seskupení jako rodina a cech proti nově vzniklé horlivosti centrální vlády a tím se snažil tomuto Francouzi vystavit vysvědčení předchůdce moderního pluralismu a nepřítele vše přesahujícího státu. Jakkoli je tato poloha Bonaldova myšlení významná, představuje jen malou část díla a je pouze fragmentem vize, která je soustředěna nikoli na autonomii společenských skupin, ale na ontologickou závislost člověka na Bohem zajištěném řádu tvoření.

Bonald se netajil tím, že psal spíše kvůli svému smyslu pro povinnost než ze záliby, a od té doby, co se na tuto dráhu vydal, plynul z jeho pera nepřetržitý proud děl - od filosofických pojednání po novinové články. Dokonce i ve své době byl více vlivným než populárním spisovatelem. Byl obdivován pro svoji dialektickou rigoróznost a ne pro staromódně střízlivý literární styl. Jeho vášeň pro systematizaci a jeho touha co nejvíce přizpůsobit svá tvrzení modelu geometrického důkazu mohou být tam, kde se mu to nejlépe podaří, rétoricky účinné – například v Konstitutivním principu společnosti, což měla být předmluva k Teorii moci, ale některá z jeho pozdějších děl jsou skutečně příliš komplikovaná. Bonald si byl vědom omezení svého stylu, avšak trval na tom, že v otázkách tak důležitých, jako je sociální a politická filosofie, musí tam, kde je to nutné, jednoduchost vyjádření ustoupit pojmové přesnosti. Když uvažoval o odlišných přijetích, kterých se dostalo jeho Primitivnímu zákonodárství a Chátéaubriandovu velmi populárnímu Duchu křesťanství, trpce poznamenal: "Ordinoval jsem svůj lék v přírodním stavu, on jej podával na kostce cukru." Cítil se jako k boji připravený obhájce v ohroženém sporu, jako obránce pevnosti pravdy, obléhané silami zmatku na všech stranách, a ani jeho postavení a - domnívám se - ani jeho povaha jej nemohly přinutit k tomu, aby zmírnil či zjemnil své neúprosné sdělení.

Bonaldovo místo v politickém dění francouzské restaurace mezi léty 1815 - 1830 bylo srovnáváno s rolí chóru v řecké tragédii. Jeho úkolem bylo varovat a připomínat základní podobu pravd, jimž nelze uniknout. Je jen přirozené, že se cítil lépe s politicky nekompromisním Karlem X. než s pragmatikem Ludvíkem XVIII., o němž v roce 1817 napsal: "Nejenže mu člověk někdy musí sloužit bez nároku na odměnu, může si také být jistý, že u něj upadne do nemilosti." Ke konci svého života připisoval Bonald neúspěch prosazení restaurace liberálním prvkům; včleněným do francouzské ústavy prostřednictvím Charty, která zavedla dvoukomorový parlamentní systém podle anglického vzoru. Z hlubšího hlediska pochyboval, spolu s de Maistrem, o možnosti znovunastolení základů legitimní autority v době, která je ovlivněna fantasmagoriemi utopické ideologie a tolik zkušená v záležitostech revoluční destrukce. U Bonalda se setkáváme s naznačením pravdy, vyslovené asi o století později Thieny Maulnierem, s nemilým poznáním, že: "Politika se stává tragédií tehdy, když to, co je potřebné, není už zároveň možné."

V roce 1830 se Bonald zcela stáhl z veřejného života, ale po celých zbývajících deset let svého života i nadále vyjadřoval své názory ve své korespondenci. Neúprosný do samotného konce, pobýval ve světě, k němuž necítil náklonnost, ale lítost. Bonald nepřijal hegelovský běh světových dějin ve jménu osudu. V jeho katolické vizi laděné více augustinovsky než tomisticky se nikdy víra v absolutní dobrotu Božské prozřetelnosti nezaměňovala s imanentním osudem světa omylného lidského jednání. Základní metafyzický optimismus, plod víry, žil v jeho mysli spolu s politickým pesimismem, za který vděčil těžké zkušenosti. Po jeho smrti vzdávali lidé, navzájem si tak odlišní jako Comte a Saint-Beuve, hold jeho vynikajícímu géniu a o půl století později měly jeho myšlenky přinést inspiraci roajalistickému oživení v Action Francaise, byť spíše v díle Léona de Montesquieua než Charlese Maurrase, kterému bylo zatěžko odpustit Bonaldovi jeho preferování starověkých Germánů a Římanů před Řeky.

Dnes má Bonald málo čtenářů - jak by ostatně očekával. Přesto však, všude tam, kde lidé čelí výzvě utopických ideologií, si jeho slova zasluhují pozornost. Bonald byl totiž hlubokomyslným vykladačem toho politického realismu, který nazýváme konzervatismem. Prubířským kamenem takového realismu není - jak se často tvrdí pragmatické přijetí čehokoli, co se může přihodit, ale informované uvědomění si mezí, jimž jsme jako svobodní, avšak koneční tvorové podřízeni. Politické krédo, které tyto meze ignoruje, může být v jistém smyslu "úspěšné", ale výsledky tohoto úspěchu se vysmějí jeho původní aspiraci. To je tak jisté, jako je jisté, že jakobínský teror udělal z revolučního prohlášení, že se dospělo do zaslíbené země lidské svobody, směšnou frašku. Bonaldův konzervatismus není konzervatismem souhlasu a adaptace, i když ten má v politice také své místo; je to konzervatismus, který ví, že i tváří v tvář zdánlivě neřešitelným tlakům historie je čas říci: "Ne." Konzervativci, kteří jsou hrdí na praktičnost svého světového názoru, potřebují takové myslitele a takové myšlení, nemají-li se stát pouhými apologety budoucnosti, již ani nezamýšleli, ani po ní netoužili.

Otištěno: R. Scruton (ed.), Konzervativní myslitelé, CDK Brno, 1994

Preložila Jana Ogrocká

Elektronická verzia prevzatá z: OBZORY Ročník 1 l číslo 3 l PROFIL OSOBNOSTI

14. 11. 2010

Po nábreží koník beží ...

Branislav Michalka

...koník vrááánýý..., spieva sa v známom ľudovom popevku a dodáva sa: „odkiaľ, že si šuhajíček maľovááánýý?“ Oslovený šuhajíček promptne odpovedá ľúbohlasnej dievčine, že: "... slovenského rodu som, duša moja,“ no a potom nasleduje niekoľko romantických zaprisahaní ohľadom vernosti a iných stredovekých prežitkov, čo teraz ale nie je podstatné. Podstatné je, že keď si dnes zaklušete po bratislavskom nábreží Dunaja, ako ten boží koníček, tak tam tiež narazíte na jedného bronzového „šuhajíčka“, ktorý pred pár dňami dosadol, za pomoci rôznych mašiniek, na betonový hranol. Tento junák ale, na rozdiel od toho evergrínového, teda určite „slovenského rodu“ nie je. Volá sa T. G. Masaryk a rozhodne „rodu slovenského“ ani byť nemôže, pretože, ako on sám vyznal mnohokrát: „ já neznám žádného samostatného národa slovenského.“

Problém samozrejme nestojí tak, že by na dunajskom nábreží nemohol mať, svojimi priaznivcami vymodlený, pamätníček príslušník iného národa ako slovenského. Problém je v tom, že ho tam má človek, ktorý Slovákov vedome podviedol, pohŕdal nimi a ich existenciu neuznával.
To však ešte stále nie je jadro problému. Takých čo pohŕdali Slovákmi a budú nimi pohŕdať je viac než dosť a majú na Slovensku aj svoje pamätníčky. Pamätníčky im postavili za to, že Slovákmi pohŕdali a často pre nič iné. Nech im padnú na užitok. Ale nový pamätník „tatíčka“ tu nestojí (len) ako symbol pohŕdania tzv. „slovenskou úbohosťou a tuposťou“ z pohľadu nejakého iného národa alebo národného masochizmu. Tým sa jeho symbolika nevyčerpáva, pretože TGM v podstate nebol predstaviteľom žiadneho „národa“. Ani českého nie. Je to predstaviteľ síl, ktoré pohŕdajú všetkými národmi, národ český nevynímajúc.

Podľa jeho apologétov a snáď aj podľa jeho oficiálneho tvrdenia, by TGM mal byť predstaviteľ „rodu českého“. Avšak tragédiou, alebo tragikomédiu je, že on asi nebude, nielen voľbou, ale ani etnickým pôvodom, toho „rodu českého“ a teda jeho symbolika, na onom nábreží, ako už bolo naznačené, bude mať širšie súvislosti a dopady, čo je bezpochyby aj dôvodom tak rozložitej mobilizácie rôznych živlov na zemi, vode i vzduchu v kauze jeho okiadzania.

Intronizáciou TGM na Vajanského nábreží sa splnil sen všetkých osvietencov, liberálov, kozmopolitov, slobodomurárov, luteránov, starších bratov, milovníkov tolerancie, milovníkov dúhy a ktovie koho ešte, mať dôstojného truc-reprezentanta svojich ideí (svojho anti-svätopluka, anti-hlinku a pod.), ktorému by chodili plakať k nohám nad tuposťou a zaostalosťou Slovákov a Slovenska; či prípadne víťazne plesať pri pokorení oného trogloditského etnika, v rámci ktorého ich slepé Fátum donútilo žiť.

Už je tam. S nohami v betóne (ako sa to už týmto bronzovým pánom stáva), s lajstrom v ruke (že by to bola oná zašantročená Pittsburská dohoda?) a s vyhliadkou na nábrežie pomenované po jednom z jeho úhlavných slovenských nepriateľov – po Vajanskom. Ten ho údajne, svojho času, ako správny zadubený slovenský ultra-reakcionár, bil v záchvate zúrivosti vychádzkovou paličkou, keď sa nepohodli pre Masarykove liberálne názory. Zaiste má teda osadenie TGM práve na tomto nábreží v očiach jeho adorátorov slastný nádych rituálnej satisfakcie.

Od čias keď český historik Josef Kalvoda (u nás neskôr M.S. Ďurica) rozboril mýtus o Masarykovom slovensko-nemeckom pôvode, je zrejmé, že TGM nebol pôvodom ani Slovák, ani Čech. Nelegitímne otcovstvo baróna Redlicha zdá sa byť dostatočne presvedčivé a možnosť náhody v snahe menovať manželského syna baróna Redlicha (teda nevlastného brata TGM) za ministra financií novej ČSR roku 1918, sa zdá byť veľmi nepravdepodobná. Stopa finančnej a mocenskej podpory zo strany barónovej bola Kalivodom odkrytá dostatočne na to, aby si každý, z celkového kontextu osudu TGM, urobil svoj obraz sám. Mýtus o Masarykovej polo-slovenskosti tým padá. Starý pán Masaryk, slovenský kočiš s mierne alkoholoidnými sklonmi, bol prizvaný čoby záchranca cti a jeho dalšie dietky s pani Masarykovou sa tešili naprostému, na brata podozrivému, ignorovaniu zo strany TGM.

Masaryk bol vychovaný ako Nemec, resp. rakúsky kozmopolita upotrebujúci nemecký jazyk ako esperanto stredoeurópskej vetvy rodu kozmopolitického. Nemecky vo Viedni študoval, nemecké práce písal, v nemčine sa habilitoval. V čase keď započal s politickými hrátkami, v snahe transformovať sa na Čecha, čo snáď dostal za úlohu od lóžových bratov, či v tom videl možnosť pohodlnejšieho znásilnenia Fortúny, kto ho už vie, usilovne doháňal v českom jazyku to, čo zameškal v nemeckých zákrutách svojho životabehu. Súc si vedomí svojich nedostatkov v ovládaní novej „materčiny“ (?) vždy sa za to ľuďom ospravedlňoval, čoho dokladom je jeho súkromná korešpondencia.
Za Rakúska Masaryk vždy brojil proti českým separatistom a obhajoval na spôsob Palackého rakúsko-české manželstvo z rozumu. Aféry okolo hilsneriády a rukopisu královedvorského dostatočne ukázali Masaryka ako pohŕdača českým národným cítením a pre českých národovcov bolo vždy záhadou kedy vlastne došlo u TGM k tomu zázračnému prerodu na bojovníka za českú samostatnosť. TGM bol pre ľudí, bojujúcich dlhé roky za českú samostatnosť, ako Karel Kramář alebo Viktor Dyk, ťažko stráviteľnou horkou pilulkou, naordinovanou v rámci liečby z ilúzii o povahe a pôvode 1. ČSR.

Realita je pravdepodobne taká, že TGM dostal novú republiku ako trafiku za svoje verné služby v lóži. O jeho českom „nacionalizme“ môže uvažovať len človek s veľkou dávkou romantickej fantázie. Český, resp. tzv. československý národ mu slúžil len ako základňa pre šírenie ideí planetárneho dosahu, presahujúcich rámec stredoeurópskeho mini-štátu.

Tieto „ideály humanitní“ , pod tým názvom si ich nechal zaregistrovať na patentnom úrade filozofických zaváranín a sladkých lekvárikov pre naivné liberálno-socialistické dušičky, boli vo svojej podstate stokrát prežváchané, nudné a katedrami moderných vied obsmradené osvietenecko-protikresťanské bláboly, navyše odené do hávu naprostej banality z viedenského parlamentného hubomlatu.

Aby sme neboli náhodou obvinení z toho, že sme zaujatí slovenskí bačovia, liečiaci si popieraním Masarykovej filozofickej erudície svoje komplexy, tak dajme slovo jednému z najväčších českých spisovateľov 20. storočia, Jaroslavovi Durychovi, patriacemu k prekladateľom Teologickej summy sv. Tomáša, ktorý sa takto vyjadril o Masarykovej filozofickej erudícii : „ Sloužili filozofii, jejíž autor (TGM) nikdy nebude uváděn v dějinách filozofie, poněvadž z filozofie měl toliko doktorský titul. Nezkombinoval ani jediné filozofické myšlenky a jeho znalosti filozofie byly tak diletantské či spíše nedoucké, že jenom nejhrubší servilnost mohla tu zneužívat titulu filozofa a filozofie. Z ironie osudu nazýval tento filozof svůj životní názor názorem realistickým. Tento realismus se hodil ke klasickému realismu jako pěst na oko. ... Otokar Březina byl starým a zkušeným učitelem a jistě právě on byl nejlépe povolán k tomu, aby řekl filozofovi do očí, že mu jednou národ bude zlořečit.“ A iný český mysliteľ, Josef Florian, ktorý v mladosti navštevoval Masarykove prednášky na Karlovej univerzite, so sarkazmom komentuje hystériu masarykovského kultu osobnosti už v roku 1918: „ Ach, jak unavuje poněkud důkladné čtení novin! Mám dojem, jako bych celý den kydal hnůj. … V čísle ze 27. října podobizna Masarykova s přitrpklým výrazem v tváři, jako by nebyl spokojen s osudem „ministerského předsedy“, jak jest pod obrázkem podepsán. Ano, ano, s tím už se dlužno smířiti: místo rakouským bude se vytírat s českým. A ještě jiné věci se budou díti, udrží-li se ve veřejné slávě. … V témže čísle zprávy o novoročních pozdravech presidenta Masaryka představitelům Dohody … Každému nějaké to lichotivé slůvko. O obsah těchto projevů neběží. Z toho se střílet nebude, říkávali jsme studenti o věcech, z nichž nehrozilo přímé nebezpečí propadnutí. Jest už v stoleté praxi evropské diplomacie těch několik kopyt, na něž rakouští, němečtí, francouzští … i ostatní ševci státní Služby narážívali tak dlouho a s takovým zdarem své fráse. Ale jak se do toho obul nedávný pan profesor praktické filosofie! – Stát není žádný fetiš – říkával kdysi nám, svým posluchačům konkrétné logiky. Ostatek se teprve teď doučujeme ze slov vladařových: „Nezdá se tobě býti Bél bůh živý? Zdaž nevidíš, jak mnoho sní a vypije na každý den? (u Daniele, v kapitole 14.) … Patrno, že Antikrist má své proroky a předobrazy jako je měl Kristus. Wilson, Masaryk, Anatole France zřejmě připravují cesty tomuto příštímu pánu světa, který rovněž bude humanistou a pacifistou. Oč tito bojují, on vybojuje: - mír ne mezi státy, ale mír v Lidstvu.“

V poslednej vete zaiste poznávame snahy, ktoré dominujú svetovému dianiu až podnes, len počet rôznych prorokov humanizmu a slobodomurárskeho vesmírneho štátu sa nám máličko obohatil za tých sto rokov.

Nový monument teda oceníme správne len vtedy, keď pochopíme súvzťažnosť tlkotu srdcových chlopní Masarykových s chlopňami všetkých pokrokárov a budovateľov lepších zajtrajškov sveta, ktorých sme v 20. storočí mali možnosť poznať. Hladať za tým pietu k nejakej efemérnej republičke, akých vzniklo a zaniklo za posledných sto rokov neúrekom je zbytočné. Naši kozmopoliti dobre vedia, že ak chcú rozzúriť nenávideného slovenského drotára a sedliaka, tak mu musia zamávať červenou handrou 28. októbra pred očami a aj to je, okrem iného, ich cieľom. Oni však oslavujú niečo celkom iné ako nejakú českú alebo slovenskú samostatnosť, ktoré sú im také ľahostajné ako samostatnosť Zimbabwe. To, čo oslavujú je definitívny prienik liberálno-osvieteneckých ideí do stredoeurópskeho priestoru v roku 1918 a vytlačenie posledného zvyšku reálneho vplyvu katolíckej Cirkvi na chod štátu. Toho symbolom je TGM. Na Slovensku bolo po roku 1918 zrušených 800 základných cirkevných škôl a 21 cirkevných gymnázii. Nikdy neboli obnovené. České dobové noviny Lid uvádzajú, že v rokoch 1918-1922 bolo v ČSR vyrabovaných cca 300 kostolov, zničených niekoľko stoviek sôch Panny Márie, sv. Jána Nepomuckého a iných svätých; zo škol bolo odstránených vyše 1300 krížov. To boli idey v praxi. Masaryk je predmetom liberálno-kozmopolitného kultu na Slovensku hlavne ako exponent týchto ideí. To, že sa popri tom zvezie aj pohŕdanie a nenávisť k Slovákom zo strany našich kozmopolitov, to je už len logickým dôsledkom veci.

Aby sa stala táto socha pre Slovákov stráviteľnejšou, tak jej iniciátori uvádzajú ako dôvod inštalácie to, že v roku 1918 bol slovenský národ oslobodený spod maďarského jarma. A teda je logické sa „prezidentovi osloboditeľovi“ odvďačiť. Aká trápna komédia! Máme veriť, že týto milovníci svetovej republiky plesajú šťastím nad oslobodením slovenského národa? A ako to potom korešponduje s tým, že sa jedná o tých istých ľudí, ktorí nariekajú nad trianonským utrpením maďarského národa a hovoria ako mu Slováci ublížili. Ak teda na jednej strane ospevujú 28. október 1918, ktorý spôsobil trianonské poníženie ako môžu na strane druhej ľutovať, že Československo vzniklo? Poslanci Dostál, Šebej a spol. oslavujú rok 1918 a zároveň sú poslancami za maďarskú stranu v parlamente a logicky by teda mali nad rokom 1918 nariekať. Lenže oni sú asi takými Maďarmi akými sú aj Slovákmi a akým bol Masaryk Čechom, teda žiadnymi. Ak by prišli Marťania, tak budú Marťanmi, ale len dovtedy kým sa im nepodarí Marťanov infiltrovať a potopiť. Určite by sme z ich úst často potom slýchali o tuposti Pozemšťanov a o Marťanskej osvietenosti.

Spochybňovanie Masaryka nie je v žiadnom prípade spochybnením slovenského boja za národné sebaurčenie a nevďak. Masaryk mal asi taký záujem na slovenskej samostatnosti ako hociktorý iný kozmopolita. Československo nevzniklo ako výsledok národného boja Čechov a Slovákov ale ako diplomatický konštrukt z Paríža, od zelených stolov a pri politických banketoch. Väčšina obyvateľstva o tom nemala ani potuchy. Slovenský boj existoval pred rokom 1918 a je pravdepodobné, že by existoval aj po ňom, ak by Československo nevzniklo. Možno by nabral krvavejšie kontúry ako v Írsku, ale možno by Slováci zaliezli za pec a tam spali. Možno by sa počet Slovákov scvrkol na minimum, možno by sme boli definitívne porazení. Nech by sa stalo čokoľvek, T.G. Masaryka by to trápilo asi tak ako smrť komára nad pontskými trasoviskami. Slováci Masarykovi nedlžia nič a pamätník už vôbec nie. Československo bola náhoda, ktorú nikto nečakal a nikto s ňou vo svojich plánoch do budúcnosti vtedy nerátal. Bolo oznámené. To je to pravé slovo. Podobne ako bola oznámená v roku 1989 tzv. nežná a zamatová revolúcia. Bez boja, bez krvi, bez náreku a veselo.

Ak sa chcú Slováci niekomu poďakovať za rok 1918, tak môžu postaviť pamätník predstaviteľom Dohody z I. svetovej vojny, alebo iným nadnárodným silám v pozadí. Navrhujem óóóbrovskú sochu bohyne Slobody a pod jej nohami všetkých od Wilsona, cez Georga-Lloyda až po Clemencaua. A aj ten TGM by tam stál, mohol by sa držať Wilsona za ruku.

Alebo ešte jeden pamätník by sa dal postaviť na pamiatku roku 1918: na nábreží by stál koníček ako v tej piesni na začiatku. Óóóbrovský koníček. A pod ním veľkými písmenami:

NEVERÍM DANAJCOM, ANI KEĎ PRINÁŠAJÚ DARY!

Írsko – ostrov svätých a znamenie odporu


Grzegorz Kucharczyk

Írsko bolo pokresťančené v 5. storočí svätým Patrikom. Zelený ostrov si získal pomenovanie „ostrov svätých“. Lebo práve z neho pochádzali zástupy misionárov, ktoré evanjelizovali susednú Britániu i ďalšie oblasti bývalej Západnej rímskej ríše: dnešné Francúzsko, Nemecko, Švajčiarsko a Taliansko.

„Írsky zázrak“


Postavy ako svätý Kolumbán, svätý Kilián alebo svätý Gál sú symbolmi tohto evanjelizačného úsilia írskych mníchov (nazývaných Íroškóti), ktoré nadobudlo osobitnú intenzitu v 6. a 7. storočí. Íroškóti v tom čase zároveň so žiakmi svätého Benedikta kládli základy pod európske spoločenstvo kresťanských národov. A podobne ako benediktíni uchovávali vo svojich kláštoroch – vďaka usilovnosti rehoľných pisárov – najcennejšie civilizačné dedičstvo gréckorímskeho obdobia. Sotva si možno prestaviť vznik západnej (t.j. kresťanskej) civilizácie bez Írska. Ak niečo, tak práve toto bolo „írskym zázrakom“.

V období rozvinutého stredoveku sa Írsko nesformovalo do jedného štátneho útvaru. Jeho spoločenská aj politická štruktúry bola založená na rodoch (klanoch). To vytvorilo príležitosť pre expanziu susedov Írska. Osobitne jedného z nich – Anglicka. Počnúc od 12. storočia prebiehalo (s rôznou intenzitou) anglické podmaňovanie si Zeleného ostrova. Do prerušenia jednoty s Cirkvou roku 1534 anglickým kráľom Henrichom VIII. to bol politický konflikt. Od 16. storočia nadobudol formu náboženskej vojny, inými slovami bezohľadného dobýjania Írska vojskami protestantského štátu, ktoré aj na území ním podmaňovanej krajiny uplatňovalo zákony zjavne diskriminujúce katolíkov (penal laws, o ktorých sme už hovorili v predošlých článkoch).
Írsko zostalo verné náboženstvu, ktoré mu hlásal pred tisíc rokmi svätý Patrik. Avšak cena za túto vernosť bola veľmi vysoká. V druhej polovici 16. storočia mu bolo vnútené mimoriadne zákonodarstvo, ktoré postavilo katolíkov mimo politický, spoločenský a hospodársky život. Zároveň so začiatkom tzv. puritánskej revolúcie v Anglicku roku 1640 sa aj pre katolícke Írsko začalo obdobie krvavého mučeníctva.

„Barbarskí a krvilační Íri“

Vodca víťazných puritánov (t.j. najextrémnejších protestantov) Oliver Cromwell po získaní neobmedzenej moci v Anglicku sa rozhodol dobyť „pápeženecké hniezdo“, ako puritáni nazývali katolícke Írsko.
Cromwell sa spolu so svojimi vojskami vylodil v Írsku v auguste 1649. Príchod anglickej armády sprevádzalo vyhlásenie, v ktorej vodca puritánov deklaroval, že „ako ho Boh priviedol bezpečne do tejto krajiny, rovnako nepochybuje, že Prozreteľnosť navráti všetkým pravú slobodu a majetok; že všetci tí, ktorí sa v hĺbke srdca chcú zapojiť do veľkého diela proti barbarským a krvilačným Írom a zvyšku ich prívržencov a konfederátov, do diela hlásania Kristovho evanjelia a pokoja (...), dostanú taký plat a odmenu, aké budú zodpovedať ich zásluhám.“

Ako si protestantské vojská predstavovali „hlásania evanjelia a pokoja“, odhalil osud írskeho mesta Drogheda – strategicky položeného ako strážnica na ceste do Ulsteru. Po dobytí mesta Cromwellovým vojskom bolo na dva dni vydané na milosť a nemilosť víťazným puritánom. Vyvraždili vtedy všetkých vojakov, dokonca aj tých, ktorí sa predtým vzdali veriac čestnému slovu puritánskeho vodcu. Zaživa upálili 24 írskych obrancov mesta, ktorý hľadali útočište v Kostole svätého Petra. Zabíjali všetkých, tak vojakov ako aj civilov, neušetrili ani ženy a deti. Veliteľa obrany plukovníka Artura Astona puritáni ubili na smrť jeho vlastnou drevenou protézou nohy... Obyvateľov Droghedy, ktorí prežili, ako nevoľníkov vyviezli do anglických kolónií v Karibiku (predovšetkým na Barbados).
Drogheda je symbolom politiky, ktorú puritáni uskutočňovali v Írsku. Jej neoddeliteľnou (od fyzického teroru) črtou bola v širokom zábere uskutočňovaná etnická čistka (a tým samým náboženská). Na základe tzv. Osídľovacieho aktu, schváleného anglickým parlamentom roku 1652, sa začala uskutočňovať systematická kolonizácia Írska protestantmi. Kolonizácia znamenala násilne presídľovanie dovtedajších katolíckych majiteľov pôdy, ktorí sa v nových podmienkach stávali nanajvýš nájomníkmi pozemkov, ktoré na základe zákona patrili protestantským osadníkom, ktorí prišli z Anglicka.
Ešte v polovici 17. storočia rodení Íri vlastnili viac ako dve tretiny poľnohospodárskej pôdy na ostrove. V dôsledku cromwellovskej kolonizácie (čítaj: konfiškátu) väčšina z tejto rozlohy prešla do rúk nových – protestantských majiteľov. 690 tisíc katolíckych Írov, čiže viac ako 81 % obyvateľov ostrova, na začiatku 60. rokov 17. storočia vlastnilo sotva 31 % pozemkov, kým 160 tisíc Angličanov (protestantov), bývajúcich v Írsku, vlastnilo 69 %.

Protestantský apartheid v Írsku

Ďalšia kapitola v martyrológiu írskych katolíkov sa začala roku 1688. V dôsledku protestantmi zorganizovaného sprisahania (tzv. Slávna revolúcia) moc v Anglicku stratil kráľ Jakub II. Stuart, ktorého „vinou“ bolo to, že bol katolík. Útočište našiel v Írsku, ktoré v súvislosti s tým roku 1691 zažilo ďalšiu protestantskú ozbrojenú inváziu. Tentoraz bola vedená Wilhelmom Oranžským, ktorého protestantskí sprisahanci vyhlásili za nového anglického kráľa.
Porážka katolíkov v bitke pri rieke Boyne (dodnes jej výročie slávia protestantskí extrémisti – oranžisti – provokačnými pochodmi katolíckymi štvrťami severoírskych miest) neznamenala len definitívny koniec vlády Jakuba II., ale pre írskych katolíkov otvorila storočné obdobie faktického apartheidu, schváleného a vedeného protestantskou menšinou.
Prvý úder bol zasadený katolíckemu duchovenstvu (podľa starého pravidla: „Udri pastiera...“). Vyhnali všetkých katolíckych biskupov a rehoľníkov. Návrat automaticky znamenal trest smrti. Do roku 1709 protestantskí predstavitelia dovoľovali bývať v Írsku katolíckym kňazom. Avšak práve v tom roku bolo ustanovené, že každý kňaz pracujúci v Írsku musí zložiť „prísahu zrieknutia sa“ (pripomeňme, že ňou sa zriekali všetkých „pápežských bludov“ – v prvom rade viery v reálnu prítomnosť Krista pod spôsobom chleba a vína po premenení počas svätej omše). Samozrejme, nijaký katolícky kňaz nemohol zložiť takú prísahu, čo znamenalo povinnosť okamžite opustiť Írsko pod hrozbou trestu smrti.

Katolícke duchovenstvo – pod tou istou hrozbou – nesmelo na Zelenom ostrove viesť nijaké vzdelávacie ústavy ani sa formovať v zahraničí. Duchovní tohto vyznania nesmeli prijímať im určené prostriedky na živobytie, katolícke kostoly nemohli mať vežu, zvony ani kríž na viditeľnom mieste.
Politika apartheidu sa zároveň – a predovšetkým – dotkla laických katolíkov. V ďalších zákonoch prijímaných britským parlamentom počas desaťročí po roku 1691 bol okrem iného určené, že všetci katolícki obyvatelia Írska sú vylúčení z prístupu na miesta v parlamente, z administratívnych a právnych úradov, z celého radu povolaní. Na základe zákona nesmeli katolíci vykonávať nijaké právnické povolanie, nesmeli byť ani učiteľmi a katolíčky dokonca nesmeli byť ani opatrovateľkami detí. Zákaz zakladania katolíckych vzdelávacích inštitúcií a zákaz vzdelávania sa v takých inštitútoch v zahraničí bol rozšírený aj na laických katolíkov.
Výrazné znaky apartheidu mal aj zákon zakazujúci katolíkovi (katolíčke) zosobášiť sa s protestantom (protestantkou). Asistencia katolíckeho kňaza pri uzatváraní takéhoto miešaného manželstva znamenala pre kňaza trest smrti.

V zmysle „trestných zákonov“, platných v Írsku od roku 1691, katolíci nemali právo bývať vo väčších mestách. Nesmeli nosiť zbraň a kone, na ktorých cestovali, nesmeli stáť viac ako päť funtov. Pod trestom pokuty im bolo zakázané pochovávať svojich zomrelých na cintorínoch pri kláštoroch (alebo kostoloch), ktoré boli súčasťou dávno zničených inštitúcií mníšskeho života.
Boli zakázané aj púte na miesta katolíckeho kultu (Panny Márie alebo miestnych svätých). Katolícky robotník, ktorý chcel zachovať pre Cirkev posvätný deň, mal byť potrestaný bitkou. Rovnaký trest hrozil za prestúpenie zákazu uskutočňovania katolíckych pútí.

Ako dosiahnuť efekt „katolíckej zaostalosti“?

Charakteristickou črtou protikatolíckeho zákonodarstva presadzovaného protestantským Anglickom vo vzťahu k Írsku bola jeho ekonomická stránka. „Trestné zákony“, zavedené v Írsku v 18. storočí, nariaďovali, že katolík nemal právo nadobúdať ani si prenajímať pôdu. Zároveň katolíckeho majiteľa pôdy zaväzovali rozdeliť vlastnú pôdu medzi všetky deti v rovnakej miere. Dodajme, že v tej istej dobe vo vzťahu k majetkom vo vlastníctve protestantov zaväzoval princíp majority, t.j. všetka pôda prechádzal do vlastníctva jediného (najstaršieho) dediča. Uvedený zákon teda viedol nastoleniu umelého rozdrobenia pozemkov vlastnených katolíkmi. To potom malo spôsobiť, že v hospodárskej konkurencii s veľkým (udržiavaným majoritou) protestantským vlastníctvom nebude mať v dlhodobej perspektíve šancu obstáť.
Dodajme, že protikatolícke zákonodarstvo bolo nemorálne nielen v zmysle zjavnej nespravodlivosti, ale aj preto, že podnecovalo k nemorálnym skutkom. Šírilo sa udavačstvo, pretože za vystopovanie ukrývajúceho sa katolíckeho kňaza a jeho vydanie štátnej moci sa vyplácala finančná odmena (na tomto základe v 18. storočí v Írsku vznikla skupina „chytačov kňazov“ – priest-hunters, zlákaných touto odmenou). Odmena v hotovosti čakala aj na každého kňaza, ktorý by sa rozhodol zanechať „pápežské predsudky“.

Takmer dve storočia (18. a 19.) oficiálna anglická historiografia vytýkala Írom ich „zaostalosť“, hmotnú chudobu, nedostatok vzdelania. Vysvetľovali to „zlým vplyvom katolicizmu“ na obyvateľov Zeleného ostrova, pričom nebrali do úvahy, že skutočnou príčinou tohto stavu bola takmer storočná politika diskriminácie katolíckych obyvateľov ostrova, ktorým sa nedávala šanca na vzdelanie a boli vylúčení z poctivej konkurencie v hospodárskom živote. Takto práve táto diskriminačná politika bola prameňom a oporou pre rozvoj protikatolíckych predsudkov a fóbií.

K rovnoprávnosti

Politika protikatolíckeho apartheidu sa v Irsku začala rúcať v sedemdesiatych rokoch 18. storočia. V tom čase začala mať Británia čoraz väčšie problémy so svojimi kolóniami v Severnej Amerike. Tieto ťažkosti roku 1776 doviedli, ako je známe, k vypuknutiu vojny o nezávislosť Spojených štátov. V tomto kontexte treba vnímať postupné odstraňovanie penal laws britskou vládou v Írsku. Nebol za tým nečakaný výbuch lásky ku katolíkom, ale čistá politická kalkulácia: Londýn nechcel mať nové povstanie hneď „za humnami“.
Roku 1778 bolo írskym katolíkom dovolené prenajímať si pôdu a katolícki majitelia pôdy v Írsku dostali právo poručiť celý svoj majetok jedinému dedičovi (tak sa vytvorila možnosť na konsolidáciu pozemkového vlastníctva katolíckych majiteľov). Roku 1782 bolo írskym katolíkom dovolené zakladať si vlastné školy (po získaní súhlasu miestneho anglikánskeho biskupa) a bol daný súhlas na pobyt katolíckeho duchovenstva (vrátane biskupov) na ostrove. V tom istom roku katolíkom dovolili vlastniť koňa na základe rovnakých pravidiel ako protestanti (t.j. bez cenového limitu, o ktorom som hovoril vyššie) a bolo dohodnuté, že opatrovateľkami detí mohli byť aj katolíčky.

Vypuknutie Francúzskej revolúcie (1789) a obava, aby Francúzsko nezískalo v Íroch spojencov do boja s „perfídnym Albiónom“, donútila britské impérium k ďalším ústupkom. Roku 1792 preto dovolili írskym katolíkom sobášiť sa s protestantmi, vykonávať právnické povolania a zakladať školy bez nutnosti získať súhlas anglikánskych biskupov. O rok neskôr umožnili katolíkom zúčastňovať sa parlamentných volieb a volieb do miestnych samospráv. Ten istý Catholic Relief Bill z roku 1793 povolil írskym katolíkom zastávať úrad sudcu, šerifa, mestského radcu a dosahovať vojenské hodnosti v armáde a vojenskom námorníctve. Dokonca im bolo povolené vlastniť zbraň.

Roku 1829 britský parlament schválil úplnú politickú emancipáciu katolíkov na Ostrovoch. Platnosť jeho nariadení bola rozšírená aj na Írsko, hoci s istými významnými obmedzeniami. V platnosti ostal zákaz pôsobenia jezuitov v Írsku a pozostalým bolo zákonom odmietnuté právo prijímať testamentom určené dary. Zachovali sa aj vysoké finančné pokuty pre kňazov, ktorí vyšli v reverende mimo obvodu kostola, ako aj predpis vylučujúci katolíkov z najvyšších postov v britskej administratíve na Zelenom ostrove (išlo o dve rozhodnutia – vicekráľa a lorda-kancelára).


Prevzate z časopisu Milujte sa!

10. 11. 2010


Činy mluví hlasitěji než slova

Nová odhalení týkající se vztahů mezi Vatikánem a FSSPX

Brian McCall

Převzato a přeloženo z The Remnant. Poznámka redakce: původní zprávu přejímáme bez úprav a komentářů.

Jeho Excelence biskup Bernard Fellay přednesl během nedávné konference Angelus Press k oslavě 40. výročí založení Bratrstva sv. Pia X. (15. – 17. října) podnětné a komplexní zhodnocení minulé a budoucí situace Bratrstva. Jeho dvouhodinový projev v kombinaci s jeho kázáním při pontifikální mši sloučily tato témata a vzpomínky do jednoho celku.
Setkání biskupa Bernarda Fellaye se Svatým otcem v Římě (srpen 2005).
Ačkoliv to asi není z pohledu věčnosti nejdůležitější aspekt konference, věnovala Jeho Excelence poslední půlhodinu nástinu politických a právních vztahů s římskými autoritami. Jeho poznámky, které mi osobně potvrdil v exkluzivním rozhovoru pro The Remnant poskytují neotřelý pohled na minulé, současné a budoucí události. Úplnou zprávu z konference Angelus Press včetně výňatků z mého rozhovoru s Jeho Excelencí se objeví v chystaném čísle The Remnant. Tento článek se bude soustředit pouze na právní pozici Bratrstva.
Jeho Excelence nás uvedla do souvislostí popisem vatikánské politiky jako procesu „rozporů“. Popsal nedávnou historii vztahů jako proces, kdy se jedna věc říká veřejně, ale pak se v praxi jedná odlišně. Zdálo se, že připravuje své posluchače, aby očekávali, že tato rozporná dynamika bude pokračovat, alespoň v dohledné budoucnosti.

Aby nám pomohl pochopit tuto dynamiku (oficiální postoj Vatikánu vs. skutečný postoj), přirovnal tuto situaci k vatikánskému postoji k rozsáhlé krizi v Církvi po Druhém vatikánském koncilu. Oficiální postoj zůstal po 40 let neměnný: Žádná krize neexistuje - žijeme v době rozkvětu Druhého vatikánského koncilu. A přesto, jak to Jeho Excelence dokumentovala osobními poznámkami Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI., vidíme ze strany Vatikánu nepřímé uznání bezprecedentní krize v Církvi, vážného odpadu od víry.
Biskup Fellay poukázal například na nedávné ustavení Papežské komise pro novou evangelizaci jako na papežovo de facto uznání krize navzdory oficiální linii, že vše je s pokoncilní Církví v pořádku.

Se zvláštním odkazem na Bratrstvo biskup Fellay vysvětlil, že Svatý stolec vyvíjí dvousměrnou politiku – oficiální de iure politiku, jíž odporuje konání de facto. Poukázal, jak je oficiální linie obsažena v dokumentu vydaném státním sekretářem po dekretu z roku 2009, který anuloval exkomunikace biskupů Bratrstva. Podle tohoto nesignovaného dokumentu Bratrstvo právně neexistuje a nepožívá „žádný právní status v Církvi“ s tím, že kněží FSSPX vykonávají svůj kněžský úřad „nedovoleně“. Přesto Svatý otec hovoří a koná konkrétní skutky v protikladu k tomu. Nezřídka dokonce uznává právní a platnou existenci a duchovní službu kněží Bratrstva.
Jeho Excelence popsala tuto situaci jako „princip konání“, který se vztahuje ke způsobu výkladu a užití právních norem. Cílem zákona je záměr zákonodárce. V případě, kdy je status zákona nejasný nebo nejistý, mají být právní texty vykládány ve světle tohoto záměru, jak se projevuje ve způsobu provádění zákona. Právní rozdíl je mezi zákonem „psaným“ a „zákonem, jak se aplikuje“. Dalším aspektem tohoto principu je to, že konání zákonodárce při výkonu práva může de facto zrušit literu zákona.

Pro právní laiky mezi čtenáři The Remnant, naše matky a otcové aplikovali tuto odvěkou pravdu skrze princip „činy mluví hlasitěji než slova“. Žádná jiná právní situace nebyla v Církvi v posledních desetiletích debatována více než právní postavení kněží a biskupů Bratrstva. Krátký internetový průzkum odhaluje, že právní pozici Bratrstva debatují katolíci virtuálně na všech stranách oné záležitosti. V tomto případě se musí přezkoumat činy svrchovaného zákonodárce (papeže), abychom dobře pochopili současný právní zmatek kolem této záležitosti.
Biskup Fellay demonstroval aplikaci tohoto „principu konání“ v případě Bratrstva na několika příkladech, z nichž většina nebyla předtím zveřejněna. Za prvé zmínil záležitost zpovědí u Bratrstva. Jak většina katolíků ví, existují jisté závažné hříchy, jejichž prominutí je vyhrazeno samotnému Svatému stolci. Jestliže kněz vyslechne zpověď takové osoby, která spáchala jeden z těchto vyhrazených hříchů, má podle církevního práva povinnost podat o tom do třiceti dnů zprávu Svatému stolci, aby získal povolení k udělení rozhřešení a návod k uložení náležitého pokání. Jeho Excelence dala najevo, že čas od času kněží Bratrstva vyslechli takovou zpověď, a že v každém případě zaslali požadované oznámení Svatému stolci. Ve všech těchto případech obdrželi z Vatikánu odezvu, že vše je „v pořádku a přípustné“ a knězi FSSPX bylo dáno povolení udělit rozhřešení.

Jaký závěr z toho máme vyvodit? Kněží Bratrstva zjevně mohou platně zpovídat. Pokud by kněží Bratrstva postrádali jakoukoliv formu jurisdikce zpovídat, Svatý stolec by odpověděl, že kajícník se má vyzpovídat u kněze se zákonnou jurisdikcí zpovídat. Pojednáváme zde z definice o závažném hříchu a tudíž hříchu smrtelném (za předpokladu, že jsou splněny všechny ostatní podmínky). Přesto Svatý stolec odpověděl FSSPX, že vše je „v pořádku a přípustné“. Svatý stolec tak de facto uznal jurisdikci FSSPX zpovídat, což je postoj, který Bratrstvo a mnozí kanoničtí experti po léta sdíleli vzhledem k jinak zjevně obtížné právní situaci.
Druhý příklad, který biskup Fellay citoval, souvisí s kněžími, kteří opouští Bratrstvo sv. Pia X. poté, co byli vysvěceni od jednoho z jeho biskupů. V souladu s církevním právem a praxí kněz, který je vysvěcen na kněze mimo Církev (tj. od biskupa, který ačkoliv je platným držitelem biskupské moci se nicméně oddělil od katolické Církve) má zákaz (do svého návratu do katolické Církve) vykonávat kněžské pravomoci kvůli svému nedovolenému svěcení.
Přesto, jak vyložil biskup Fellay, kdykoliv kněz vysvěcený biskupem Bratrstva opustil Bratrstvo, ale chtěl zůstat knězem, dovolil mu Svatý stolec vykonávat kněžské pravomoci. Právní závěr je nevyhnutelný: kněží FSSPX nebyli vysvěceni „mimo Církev“. Ačkoliv Jeho Excelence nezmínila žádná jména, víme z případů zakladatelů Bratrstva sv. Petra, přes kněze Institutu Dobrého Pastýře, kněze Sv. Jana Vianney z Campos (Brazílie) až po dlouhý seznam jednotlivých kněží vysvěcených biskupem FSSPX, že jim všem bylo dovoleno vykonávat své kněžské pravomoci. Nebyli tudíž z pohledu Svatého stolce vysvěceni „mimo Církev“. (Nejde o případ jednoho či dvou izolovaných kněží, kterým byla poskytnuta výjimka z této normy, ale spíše jde o stálou praxi, kdy je všem těmto kněžím povoleno vykonávat své kněžské úkoly.)

Třetí příklad, který Jeho Excelence přednesla, má souvislost s harmonogramem svěcení kněží, které se mělo odehrát v březnu 2009 v Německu. Jak tehdy informoval The Remnant, němečtí biskupové těžili z pokusu médií sabotovat snětí exkomunikací z /biskupů/ FSSPX Svatým otcem a tehdy aktuálního rozhovoru biskupa Williamsona („shodou okolností“ vydaného v předvečer oznámení historického rozhodnutí Svatého otce). Jak bylo v The Remnant dříve zmíněno, Svatý stolec kontaktoval biskupa Fellaye se žádostí, aby se svěcení přesunulo na jiné místo kvůli snížení napětí mezi Svatým stolcem a německými biskupy. Ve své promluvě na konferenci Angelus Press biskup Fellay odhalil podrobnější detaily této mimořádné intervence.
Vatikán požádal biskupa Fellaye, aby přesunul svěcení mimo jurisdikci německých biskupů. Pokud by to biskup Fellay učinil, nabízel vatikánský kardinál výměnou, že Bratrstvo „bude do Velikonoc právně uznáváno“. Tím mělo být pokryto dvoutýdenní období, v němž se měla svěcení udát. Biskup Fellay vyjasnil, že se dotazoval kardinála, proč je to požadováno, když podle nedávného dokumentu státního sekretáře Bratrstvo „ani právně neexistuje“. Kardinál odpověděl, že „tomu papež nevěří“.

Jak víme, biskup Fellay vyhověl žádosti Vatikánu přesunout svěcení (čímž opětovně demonstroval svou ochotu poslouchat papeže). Když Jeho Excelence dovyprávěla tento příběh, v místnosti bylo slyšet hromadný povzdech úžasu.

Diskuze toho večera zahrnovaly mnoho otázek ohledně toho, zda jsme se my všichni přeslechli nebo špatně pochopili, co Jeho Excelence dříve toho dne řekla: „Myslel tím skutečně, že Vatikán po dva týdny v loňském březnu uznal právní existenci Bratrstva?“ Když jsem později osobně hovořil s Jeho Excelencí, znovu jsem mu ze svých poznámek zopakoval jeho vlastní slova a zeptal jsem se ho, zda se přeřekl nebo zda jsem se přeslechl. Řekl: „ Přesně to jsem řekl, slyšel jste mě správně.“ Poté jsem se zeptal: „Co to znamená, pro takový výrok neexistuje žádný precedent? Jak můžete mít po dva týdny právní statut a pak jej zase nemít?“ Pokrčil rameny a odpověděl, že tak to řekl kardinál.

Žijeme v zajímavé době!

Jak můžeme tuto mimořádnou událost interpretovat? Za prvé, je tu kardinál ve Vatikánu, který tvrdí, že papež nevěří tvrzením v dokumentu, který pochází z oficiálního vatikánského orgánu. Dokument vydaný státním sekretariátem říká, že Bratrstvo v Církvi neexistuje a přesto papež věří tomu, že Bratrstvo v ní existuje. Vatikán poté souhlasí s tím, že dočasně uzná Bratrstvo výměnou za změnu místa konání svěcení FSSPX. Jak vážně bere papež tento nedostatek právního uznání, když jej může nabídnout jako pouhý zlomek pro smlouvání?

Biskup Fellay se pokusil dát nějaký smysl těmto rozporům, ale vše, co nám mohl říci je to, že toto je realita, kterou musíme v současnosti přijmout. Politika Vatikánu se zdá být rozporuplnou politikou, která kolísá mezi „zavržením a obdivem“, poznamenala Jeho Excelence. Zdá se, že je přesvědčen, že pokud se týká osobních sentimentů Benedikta XVI., jde o obdiv k FSSPX. Vyjádřil se, že při svém prvním setkání s papežem Benediktem XVI. Jeho Svatost dvakrát zmínila arcibiskupa Lefébvra – poprvé, jako „ctěného arcibiskupa Lefébvra“ a později při konverzaci jako „arcibiskupa Lefébvra, tohoto velkého muže univerzální Církve“.

Máme tedy věřit, že papež věří, že schizmatický exkomunikant je ctěný a velký muž univerzální Církve? To by byl nesmysl. Jediným logickým vysvětlením je, že papež považuje arcibiskupa za věrného syna Církve, kterým je. Jeho Excelence také tvrdí, že kardinál Castrillon Hoyos vyjádřil stejný postoj, když v narážce na dílo Bratrstva Jeho Eminence řekla, že „ovoce je dobré, proto je tam přítomen Duch svatý“.

Víme, že pro posouzení kdo je a kdo není v Církvi, nám dal Náš Pán vodítko – „po ovoci jejich poznáte je“. Duch svatý nemůže být mimo Církev, je-li tedy On s Bratrstvem, Bratrstvo je v Církvi. Tato logika je nezvratná.

Ale jak to, že papež a Vatikán může sdílet tuto politiku hlásání jedné věci, ale konání jiné? Jak mohou duchovním dovolit tvrdit, že zpovědi u kněží Bratrstva nejsou platné a pak svými vlastními skutky dávat jasně najevo, že zpovědi u FSSPX jsou „zcela v pořádku a přípustné“? Jak může být Bratrstvo na dva týdny právně uznáno a pak po dvou týdnech přestane být takto uznáváno? Neukazuje to nezájem Vatikánu o závažnou věc „právního“ uznání Bratrstva?
Odpověď, k jejímuž pochopení nás Jeho Excelence vedla, je, že z politických důvodů Benedikt XVI. cítí, že za dané situace v dnešní Církvi a „vlků“ v ní, nemůže Bratrstvo uznat de iure. Přesto, protože ví, že je Bratrstvo „uvnitř Církve“ a „nese dobré ovoce“, uzná, jak jen je to možné, jeho legitimitu de facto. Jak P. Scott Gardener poznamenal při své přednášce dříve toho dne, omyl /biskupské/ kolegiality zamezil nápravě omylů a zneužití, která zplodil koncil. P. Gardener informoval, že jistý vysoce postavený kardinál před ním připustil, že kolegialita učinila Církev v podstatě „neovladatelnou“.

Totéž přede mnou připustil jeden americký kardinál při soukromé konverzaci již v květnu 2010. Benedikt XVI. se z praxe poučil, že přijde i o tu trochu vlivu, kterou má nad biskupy většiny světa, sjednocených ve své kolegiální neposlušnosti a ignorování jeho autority, pokud zajde příliš daleko v konání správné věci.
Biskup Fellay doložil tento bod konkrétními příklady. Popsal, jak se v roce 2003 setkala skupina kardinálů včetně Josepha Ratzingera, aby rozhodli, co s Bratrstvem a tradicí. Shodli se, že se musí uspořádat apoštolská administrativa, aby se dal právní status a nezávislost tradičním skupinám. Existovala neshoda ohledně toho, zda by Bratrstvo mělo tvořit „páteř“ této struktury, na níž budou napojeny ostatní skupiny, nebo zda by mělo být organizováno nezávisle v rámci stávajících společenství Ecclesia Dei.

Když byl v roce 2005 Benedikt XVI. zvolen, začal tento plán realizovat. Biskup Fellay předložil více podrobností ze svého počátečního setkání s Jeho Svatostí. Tohoto setkání se účastnil kardinál Castrillon Hoyos, Svatý otec, biskup Fellay a P. Schmidberger. Papež se zeptal kardinála Castrillona, „jak se věci mají“. Kardinál odpověděl: „Dnes můžete uznat Bratrstvo sv. Pia X. Zaslal jsem vám dokument, kterým to lze provést.“
Papež odpověděl, že tento dokument obdržel a předal jej Radě pro výklad legislativních textů, jestli je „v souladu s Církví“.
Biskup Fellay poznamenal, že dokument musel obsahovat něco neobvyklého, pokud musel být takto přezkoumán. Přesto, ať je důvod jakýkoliv, papež byl očividně zablokován a tak tento dokument – připravený kardinálem Hoyosem a schválený papežem (a odeslaný k technickému prostudování) – nespatřil světlo světa. Proč ne?
Biskup Fellay vyjevil, že v roce 2006 přijeli do Vatikánu němečtí biskupové a důrazně se proti tomuto projektu postavili. Co tedy papež učinil? Uvolnil mši a sňal exkomunikace z biskupů FSSPX. Všichni si pamatujeme, co se stalo papeži potom. Vypuklo doslova peklo. Svět se na něj vrhnul.

Biskup Fellay dále obrátil naši pozornost k poslednímu incidentu, kdy papež jmenoval konzervativního P. Gerharda Maria Wagnera za biskupa v Linci v Rakousku. Papež byl znova napaden v médiích za toto „ultrakonzervativní“ jmenování. Papež určitě usoudil, že vyprovokování neposlušnosti a vzpoury ze strany biskupů světa nestojí za to, aby Bratrstvo uznal de iure. Jediným řešením je poskytnout uznání de facto, přičemž rozhovory Vatikán – FSSPX pokračují.
Navíc detaily z tohoto setkání v roce 2005 a tajemný „dokument uznání“, který z něj vzešel, vylučují argument, který používá mnoho odpůrců Bratrstva, kteří tvrdí, že ačkoliv Bratrstvo mělo kdysi suplovanou jurisdikci, ztratilo ji, když „odmítlo nabídku řádné jurisdikce“. Sám jsem tento argument slyšel při více příležitostech.
Biskup Fellay však upozornil, že mu vlastně nikdy u příležitosti tohoto setkání nebyla ukázána (nebo předložena) skutečná konkrétní nabídka jurisdikce. Zjevně ani neviděl onen dokument, který papež poslal k posouzení. Řekl nám, že ten dokument „musel být“ neobvyklý a naznačil, že jeho obsah si odvozuje pouze z dedukce. Jak může někdo odmítnout nabídku jurisdikce, která vůbec nebyla předložena, a která je nyní ztracena ve vatikánském procesu posuzování kvůli intervenci německých biskupů? Tento argument tudíž padá. Nebyl to biskup Fellay, který „odmítl přijmout“ řádnou jurisdikci. Jsou to neloajální biskupové světa, kteří svázali papežovi ruce a tím mu zabránili v podpisu!

Biskup Fellay také na konferenci Angelus Press obrátil naši pozornost k souvisejícímu náznaku ve formulaci vatikánského dekretu, který anuluje exkomunikaci FSSPX. V posledních odstavcích tohoto dekretu stojí:
Na základě pravomocí jasně mi udělených Svatým otcem Benediktem XVI. promíjím z titulu tohoto dekretu trest exkomunikace latae sententiae, který si přivodili biskupové Bernard Fellay, Bernard Tissier de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta a byl vyhlášen v červenci 1988. Současně deklaruji, že k dnešnímu datu Dekret tehdy vydaný nemá dále právní účinnost.
Biskup Fellay upozornil na to, co nám všem mělo být zřejmé. Bez ohledu na skutečnost, že první věta zmiňuje pouze čtyři ze šesti biskupů, kterých se původní dekret týká, poslední věta jasně konstatuje, že původní dekret „nemá dále právní účinnost“. To znamená, že původní dokument přestal právně existovat.

Jestliže dekret, který prohlašuje, že jsou arcibiskup Lefébvre a biskup de Castro Mayer exkomunikovaní latae sententiae, nemá žádnou právní účinnost, byla ta deklarace, pokud jde o ně také stažena. Abychom se vyhnuli tomuto zřejmému závěru, muselo by být řečeno „ pouze pokud jde o tyto čtyři biskupy“ nemá původní dokument žádnou právní účinnost.
Musím připustit, že jsem se cítil dosti hloupě, že jsem si tehdy nevšiml toho, co bylo jasně a decentně dosaženo touto chytrou formulací. Deklarovaná exkomunikace latae sententiae proti arcibiskupu Lefébvrovi a jeho spolehlivému spojenci z roku 1988 byla sňata bez toho, že by byli jmenovitě zmíněni. Kdyby to bylo učiněno jmenovitě, vyvolalo by to pravděpodobně další biskupskou vzpouru.
Vody skrze něž náš Svatý otec kormidluje Petrovu bárku, jsou zjevně nebezpečné!

Kam nás tedy všechny tyto nové informace vedou? Mám výrazný dojem, že Jeho Excelence pracuje na tom, aby pomohla věřícím být realisty ve svých očekáváních. Naše pomoc je ve jménu Páně, ne v právním dokumentu z Vatikánu, který do velké míry ztratil kontrolu nad vládou v Církvi. Přesto papež dělá, co může, aby ujistil své nejvěrnější syny, že mají držet tento směr. Svými slovy a činy stále projevuje svou vůli. „Ovoce je dobré, proto je tam přítomen Duch svatý“.

Svatý otec pokračuje odhodlaně vpřed, i když kolem něj zuří bouře. Zcela v rozporu s touto oficiální linií požadovanou biskupy světa, pokračuje papež slovně i v praxi, (snětí exkomunikací FSSPX, uznání platnosti zpovědi jeho kněží, povolení jeho bývalých kněží vykonávat své kněžství, „uznání“ Bratrstva na dva týdny) jako že jsou kněží Bratrstva katolickými kněžími platně a dovoleně pečujícími o duše a dobro Církve. Bylo by to pro celou Církev snadnější, kdyby papež prostě uznal oficiálně a písemně to, co manifestuje nepřímo? Snad. Ale to se nám snadno říká z pohodlí našich obývacích pokojů někde na druhém konci světa.

Co se biskup Fellay pokouší objasnit je to, že život s tímto rozporem vatikánského veřejného odsouzení a tichého souhlasu je oběť, o kterou Bůh žádá kněze Bratrstva, aby ji v tuto chvíli snášeli.
Ve filmu A Man for All Seasons je krásná scéna, kde sv. Tomáš More přesvědčuje svého dobrého přítele vévodu z Norfolku, aby před veřejností předstíral hádku s ním. More chápe, že pro vlastní dobro jeho přítele musí být vévoda vnímán jako nepřítel. To je pro oba muže, kteří se navzájem opravdově milují, velká oběť.
Zdá se, že Benedikt XVI. žádá biskupy a kněze Bratrstva, aby mu dovolili předstírat, že s nimi existuje tato veřejná „rozepře“, která by mu pomohla vládnout neovladatelné skupině biskupů.
Mám dojem, že biskup Fellay souhlasí s tím, dále snášet toto veřejné stigma. Co mohou věřící za takových podmínek udělat? Modlit se a nabízet oběti tak, aby se jejich kněžím a biskupům dostalo milosti snášet to pro dobro duší, Církve jako celku a Svatého otce. Jak dlouho to musí pokračovat? To ví jen Bůh. Ale poměry za kterých to skončí, jsou jasné – až bude papež moci svobodně vládnout Církvi a přestane být „vězněm biskupů“. Až ten den nadejde, věřím, že biskup Fellay si je jistý, že papež bude plakat radostí, že může veřejně obejmout své věrné syny.
Věřící mohou udělat ještě jednu věc. Modlit se za papeže. Modlit se, aby měl sílu neutíkat ze strachu před vlky, jak nás o to prosil ve svých prvních slovech jako papež. Už nyní je intenzivně napadán pro své de facto uznání Bratrstva. Určitě potřebuje modlitby víc než kdy před tím, pokud tak má někdy učinit de iure.

Ještě je jedna věc, kterou, jak věřím, můžeme učinit. Když jsem slyšel srdečná slova biskupa Fellaye, byl jsem osobně svědkem jeho čestnosti a očividné svatosti. Proto věřím, že musíme společně pracovat na zastavení zlé pomluvy, že biskup Fellay „prodá Bratrstvo“. Všichni jsme viděli ty pomluvy, které létají po internetu, ale jsem přesvědčen, že taková věc je nemožná. Jeho Excelence je nejen naprosto rozumná ve svém jednání s Vatikánem, ale ve světle jeho rozsáhlých poznámek na konferenci (o nichž bude reportáž v příštím čísle The Remnant) je také vlastníkem stejné pevnosti kombinované s uvážlivým smyslem pro uměřenost jako jeho předchůdce arcibiskup Marcel Lefébvre.

Věřit, že Bernard Fellay „prodá tradici“ za třicet stránek právního textu, který poskytne uznání de iure, se rovná tvrzení, že Marcel Lefébvre se pokoušel „prodat tradici“, když také znova a znova jezdil do Říma, vlastně na žádost Vatikánu, aby se pokusil vyřešit právní statut svého Bratrstva v Církvi už v době krize před čtvrt stoletím.
Nevěnujme pozornost těmto smyšleným pomluvám o biskupu Bernardu Fellayovi. FSSPX je v dobrých a schopných rukou.

Deo Gratias.

Prevzaté z www.vendee.cz