Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

30. 7. 2010

Učit se od levice: O knize Douglasa Hydea Dedication and Leadership

Greg Johnson

Pro ty pravicové aktivisty, kteří se chtějí učit od vítězů je kniha Douglase Hydea Dedication and Leadership (Obětavost a vůdcovství, South Bend, Ind.: University of Notre Dame Press, 1966) dobrým místem odkud začít. Hyde byl se svojí dvacetiletou praxí veteránem komunistického aktivismu. Pracoval jako redaktor komunistických novin London Daily Worker do roku 1948, kdy rezignoval, odmítl komunismus a oznámil svoji konverzi ke katolicismu. ( a začal písať pre Catholic Herald. pozn.BM)

Ačkoli Hyde odmítl ideály a cíle komunismu tak zastával názor, že vysoce efektivní stranické techniky by měly být napodobeny těmi, kdož se snaží změnit svět k lepšímu. Jeho kniha je 150-ti stránkovým destilátem jeho zkušeností a pochopení podstaty úspěšného aktivismu.
Komunismus má na svědomí více než sto milionů obětí a jejich počet se stále navršuje. Je tedy těžké myslet si o komunismu cokoli jiného, než že je zlo. Ale i zlo je úspěšným výkonem a nesmírné zlo je abnormálním úspěšným výkonem.
Jak mohla nepatrná menšina komunistů dosáhnout tak mnoho? Protože pracovali tvrději a chytřeji než jejich oponenti. Byli obzvláště úspěšní v mobilizaci důležitých morálních vlastností: idealismu, oddanosti a sebeobětování. (Člověk se cítí být v právu zabíjet pro věc, za kterou je on sám ochoten zemřít.)
Skutečnost, že tyto morální vlastnosti byly zneužity pro zlý účel z nich nečiní žádnou z nich o nic méně chvályhodnou.
Jak může člověk nalézt idealismus, oddanost a obětování? Hyde radí následující:

1) Rekrutujte lidi, kteří již jsou idealističtí

Mladí lidé mají tendenci být idealisté, proto by mělo být vyvinuto obzvláštní úsilí k získání jich.

2) Pokud chcete po lidech hodně, požadujte po nich hodně

Komunisté inspirovali ohromné úsilí prostě proto, že ho vyžadovali. Byli učeni se ptát ne to, co strana může udělat pro ně, ale co oni mohou udělat pro stranu. Námořní pěchota nemá nedostatek branců ze stejného důvodu: její náborová propaganda zdůrazňuje obětování a disciplínu a ne výhody příslušnosti k ní.
Obzvláště mě ohromil jeden příklad oddanosti a sebeobětování, který byl v komunistických kruzích běžným jevem. Hyde a jeho spolustraníci odevzdávali více než 50% svých výdělků jako příspěvek zpět do stranické pokladny. Činili tak o každé výplatě a ne jen při zvláštních příležitostech.
Kolik bílých nacionalistů je ochotno přispět jakoukoli procentuální částkou ze svých výdělků na věc, o které tvrdí že jim je svatá?
Máme zde celé legiony profesionálních Židů a černochů. Ale v celých Spojených státech je jen méně než deset bílých nacionalistů “na plný úvazek” a většina z nich získává z práce pro věc tak málo, že je nepředstavitelné, že by mohli na ni vůbec něco přispívat zpět. Chudoba je jejich obětováním.
Přitom to nejsou peníze, co chybí. Je zde několik bílých nacionalistů jejichž bohatství se nepočítá v desítkách, nýbrž stovkách milionů dolarů. Chybí něco jiného: charakterové vlastnosti, které povzbudí skutečný, efektivní idealismus, oddanost a obětování.
Pravda je na naší straně. Ale pravda samotná nestačí k vítězství, pokud zůstane uzamčená v našich srdcích a hlavách, bez výsledků v reálném světě. Jakmile začne první bílý nacionalista přispívat svými padesáti procenty platu na zabezpečení existence našich lidí a budoucnosti bílých dětí, tak poté uvěřím že zvítězíme.
Mimo požadavku většiny zaměstnancova platu komunismus navíc požadoval 100% každého člena, jeho těla a duše. A dostal je.
Ano, požadavek heroické oddanosti způsobil, že někteří se vstupem do strany váhali. Ale jakmile do ní vstoupili, tak byli ochotni jí odevzdat vše. Také to bránilo vstupu vlažným členům a sympatizantům. I přes to však strana měla způsoby, jak využít talent a zdroje těch, kdož byli nepřipraveni nebo neschopni této oddanosti.

3) Miřte vysoko

Pokud se někdo chystá požadovat vše, musí mít pro to dobrý důvod. Komunisté požadovali po svých aktivistech vše, protože chtěli dobýt celý svět. Grandiózní cíle jsou problémem pouze potud, pokud není nic konkrétního co by člověk mohl okamžitě udělat (“tady a teď”) pro jejich realizaci. Pokud však někdo vypracuje způsob jak se zapojit do akce, pak i nejponižujícnější dřina náhle získá na hlubším a vyšším smyslu.
Jednou jsem se ptal publika na setkání, jehož tématem bylo organizování bílé komunity, proč se tohoto setkání účastní. Dostal jsem mnoho odpovědí: potkání se s novými lidmi, organizování sítí (networking), setkání se starými přáteli a i zájem naučit se jak organizovat bílou komunitu. Všechny tyto odpovědi byly dostatečně dobrými důvody, proč se tohoto setkání zúčastnit.
Ale já jim poté nabídl lepší důvod: záchranu celého světa. Nechápejte to špatně, bílí nacionalisté bojují nejen za záchranu bílé rasy, od doby kdy prosperita celého světa závisí na našem vítězství. Pokud vyhyneme, ostatní rasy se budou bezohledně množit a totálně zplundrují celou planetu. A jediné místo ve vesmíru o kterém víme, že na něm existuje život skončí jako nic jiného, než vyhaslý uhlík ve vesmírném prostoru.
Komunisté zjistili, že požadování heroického obětování pro vyšší věc lidi nevyčerpá, ale naopak jim dodá energii. Nevyprázdní to jejich osobnosti, nýbrž je prohloubí. Ti, kdož žijí jen pro sebe a sami mají méně smysluplný život než ti, kdo sebe obětují pro vyšší věc.

4) Buďte nejlepší

Komunisté učili, že není v protikladu být dobrým komunistou a být dobrým i v jakékoliv jiné oblasti lidského života. To stejné by mělo platit i pro bílé nacionalisty. Pokud budete dobrým bílým nacionalistou, měl byste i zároveň být dobrým studentem, dělníkem, zaměstnavatelem, umělcem, manželem, rodičem a sousedem.
Člověk je více důvěryhodným a efektivním zastáncem bílého nacionalismu pokud je i dobře přijímán i v jiných oblastech lidského života. Komunisté zjistili, že osobní vztahy s vyjímečnými osobnostmi jsou více důležité než ideologie při náboru nových lidí pro věc.
A také, pokud člověk zjistil, že jeho politické závazky překaží jeho znamenitosti v jiných oblastech jeho života, tak poté se potřeboval stáhnout a najít znovu rovnováhu. To zabraňovalo aktivistům před “vyhořením” a udržovalo je v boji.

5) Aktivismus je základ

Většina lidí, kteří se přidali ke komunistické straně byla okamžitě požádána o angažovanost v nějaké formě veřejného aktivismu. (Pouze menšina s důležitými společenskými kontakty byla vycvičena jako komunističtí tajní agenti.)
Veřejný aktivismus byl před ideologickým výcvikem. Veřejným vytoupením jako komunista člověk učinil svoji oddanost věci otevřenou a nevratnou. Tímto veřejným vystoupením před absolvováním ideologického výcviku se člověk velice osobním a občas i bolestným stylem přesvědčil o nutnosti tohoto výcviku. Tento aktivismus rovněž pomáhal eliminovat lidi, kteří postrádali morální a fyzickou odvahu před tím, než do nich bylo cokoli investováno při jejich indoktrinaci.
Aktivismus měl dvojitý cíl: změnit svět a změnit aktivistu. Od doby, kdy strana musí jednat dokud nezmění svět, musí být organizovaná pro perpetuální aktivismus. Kampaně by měly být navrženy k tomu, aby
a) demonstrovaly, že strana se stará o svoji stranickou základnub) vyostřily konflikt mezi systémem a stranickou základnouc) budovaly charaktery, schopnosti a kamarádství mezi aktivisty.
Hyde ilustruje tyto a mnoho dalších bodů prostřednictvím humorných historek. Jeho diskuse o indoktrinačních technikách komunistických kádrů zasluhuje separátní článek. Nečetl jsem mnoho knih, které by obsahovaly tolik látky k přemýšlení na tak málo stranách.
Někteří bílí nacionalisté mohou shledat knihu depresivním čtením, poté co pod jejím vlivem vynikne skutečně primitivní, žalostná a nepraktická podstata hnutí dnes. Ale to je špatný způsob, jak se na knihu dívat.
Člověk nepotřebuje číst knihu Douglase Hydea aby viděl, že bílé nacionalistické hnutí v dnešní Americe je plné bláznů, zkrachovalých existencí a diletantů. Člověk potřebuje Hydea číst v případě, že vážně přemýšlí o vytvoření hnutí, které může vyhrát.

Greg Johnson (editor@counter-currents.com) je šéfredaktorem Counter-Currents Publishing, Ltd . Článek byl převzat ze stránek The Occidental Observer: Learning from the Left: Douglas Hyde’s Dedication and Leadership .
(český preklad bol prevzatý zo stránky Délský potápěč)

21. 7. 2010


Pohoda

Juraj Sirotný

V polovici júla sa okolo Trenčína koná, už niekoľko rokov, veľký cirkus. Pohoda. Nie všetci sú však v pohode. Áno, sám jej veľký organizátor so svojimi pobočníkmi z papierovej úderky Bodka týždeň chrlil na svojich malomeštiackych čitateľov silné odkazy, kto je v pohode a kto si môže zahrať.

Sú to len floskule. O žiadnych zábranách zo strany organizátorov nemôže byť reč. Na Pohode vždy účinkovali ľavicové kapely, umelci, organizácie a najmä obecenstvo, ktoré sa chodí natriasať a zabávať na postmoderné „bakchanálie“. Pravicovosť je len Kaščákova póza pred jeho kumpánmi, aby neprišiel o ich priazeň a pravidelný stĺpček. Prvoradý je mastný zisk, na ktorý sa mu však novodobá slovenská malomešťiacka vrstva rada a vďačne poskladá. Však oni sú tá slušnejšia časť národa a aby náhodou "v hanbe nezostali“ pred ostatnými, musia sa povinne zúčastniť. Strach pred verejnou mienkou, aby ich náhodou neobvinila zo zadubenosti a zaostalosti( „námatkovo“ - bigotný katolicizmus, ficovoličstvo, rusofilstvo, antisemitizmus, slotakia atď.), nútila aj tento rok zástupy násťročných, mladých, kojencov, vetchých starcov a starien psychadelicky prehopkať a minúť odriekaním ťažko usporené rezervy, zatiaľ čo tá zadubenejšia časť Slovenska zachraňovala po povodňiach čo sa dalo, alebo v tichej nočnej adorácii bdela na Ľevočskej hore.

Najtrapnejšie na tom je, že túto akciu podporili mnohí katolíci. Pre nich nebolo podstatné to, že miesto zo svojim stánkom si našli všetci od vegánov, cez ochrancov psíkov až po spoločnosti podporujúce nezávislý Tibet. Organizácia Jany Tutkovej ukazujúca autentické aborčné zákroky je v Kaščákovej nemilosti, preto musela opustiť festivalový priestor. Pre tú lepšiu časť Slovenska by tie nechutné zábery mohli spôsobiť nevoľnosť a pre ich ratolesti menší šok. Naši katolíci to ignorovali, hlavne že si dobre zatrsali. Však prišla aj naša milá, tolerantná Ivetka a pán Kníže, ktorých svorne doprevádzal Ján Krstiteľ (teraz už opäť Marian) Balázs. Veď čo, konečne už nemusí nosiť ten nepohodlný teplý habit s tým bielim štrankom. Džínsový outfit mu sekne viac. Jednoducho onakvejší Rudolf Dilong jazdievajúci na motorke na zraz spisovateľov v 30tych rokoch bol oproti nemu šuvix.

A môže ešte niekto niečo namietať, keď nám organizátori na záver pripravili super ekumenickú bohoslužbu s hviezdnym obsadením? V hlavnej úlohe rabín, ten je najhlavnejší. Keby nebol už sme všetci fašisti. Sekundovali mu Daniel Pastirčák, súkromný kazateľ redakcie Bodka týždňa, plus pani Farárka, aby náhodou pani Fábry a Pietruchová neoznačili bohoslužbu za falusoidnú a ako čerešnička na torte Anton Srholec , katolícky kňaz, ktorý má právoplatne od svojho biskupa zákaz slúžiť omše. Aha zabudol som! Toto nebola omša, len bohoslužba. No chýbal mi tu len budhistický mních a nejaký bosniansky derviš.

Suma sumárum 30-tisíc ľudí sa v podstate len nevinne zabavilo a nakŕmilo tou pravou kultúrou. Pár ľudí tu v minulosti zomrelo, padol stan, veľa sa zranilo. Ale prosím vás, aké znamenia a výstrahy?! To zas len tí neprajní moralisti. O rok sme tu predsa zas! Škoda, že sa toho nedožil majster Hieronymus Bosh, mal by dobré námety pre svoje obrazy s tematikou inferna.

19. 7. 2010


FRANGAR, NON FLECTAR

Pavel Zahradník

( Pozn.red. : Tento článok bol napísaný v čase vrcholiacej "kauzy Williamson", ale nebol v tom čase publikovaný. Jeho otvorenost, kvalita a jasnosť analýzy určitých javov je natoľko myšlienkovo podnetná, že sme sa rozhodli publikovať ho napriek jeho dátumovej "neaktuálnosti.")

Výrokem, který snad nejlépe vystihuje povahu papeže Jana XXIII., onoho Jana Křtitele „pokoncilního katolicismu“, je pasáž v jednom jeho dopise příteli, pocházejícím z roku 1921, v němž tehdy čtyřicetiletý Angelo Giuseppe Roncalli píše: „Naši otcové v bojích, jejichž dozvuky jsem ještě zažil, razili heslo: Frangar, non flectar (Raději se zlomím, ale neohnu se). Já dávám přednost heslu opačnému: Flectar, non frangar (Raději se ohnu, ale nezlomím se).“ Tato vlastní persifláž klasického výroku se budoucímu papeži velice zalíbila a ještě několikrát se k této své apologii zbabělosti vrátil; v dopise prof. Donizettimu z března 1938 přitom přiznával, že takto upravené rčení prostě lépe odpovídá jeho povaze. Koho měl Angelo Giuseppe Roncalli v první řadě na mysli, když mluvil o „našich otcích“, kteří užívali výroku, jenž se mu tak nelíbil, je celkem zřejmé. „Frangar, non flectar!“ bylo mottem známého italského katolického týdeníku „La Riscossa per la Chiesa e la patria“, jejž vydávali tři kněží, bratři Scottonové, v době pontifikátů Lva XIII. a sv. Pia X. Časopis neúnavně hájil učení Církve ve stálé polemice s modernismem i svobodným zednářstvím a byl vícekrát pochválen samotným Piem X., jenž byl jeho velkým příznivcem; dokonce byl označován za periodikum, přinášející nejlepší populární výklad myšlení papeže-přemožitele modernismu.
Neskrývané odmítnutí postoje „našich otců“ a (nepříliš zaobaleně) také postoje, jejž zaujímal papež-světec, bezesporu největší papež dvacátého století a snad i několika posledních staletí, znamenalo zároveň okázalý a radikální rozchod s tím nejlepším v dvoutisícileté minulosti Církve, rozchod se sv. Ambrožem, kárajícím samotného císaře Theodosia, se sv. Lvem Velikým, čelícím obávanému Attilovi, se sv. Řehořem VII., umírajícím ve vyhnanství, protože „miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost“, s bl. Piem IX., papežem Syllabu, odpovídajícím na nestoudné návrhy italských liberálů slovy „Non possumus.“ Roncalliho postoj zároveň (zatím jen v teoretické rovině) předznamenával postoje církevní hierarchie po Druhém vatikánském koncilu, hierarchie již vycepované aggiornamentem, vždy připravené vykonat to, co od ní požadují mocní tohoto světa, vždy ochotné zapřít celou minulost Církve, vždy svolné zradit své věřící a vydat je na pospas jejich novodobým pronásledovatelům.

V posledních měsících jsme byli svědky události, která dokonale ilustruje smutnou skutečnost, že pokřivená švejkovská zásada „Flectar, non frangar!“ se vskutku stala novým přikázáním pokoncilní hierarchie, řídícím takřka veškeré její jednání. Jak známo, anglický římskokatolický biskup Richard Williamson byl obviněn ze spáchání zločinu, nad nějž dnešní rodící se tyranie nezná zločinu většího – biskup měl totiž vyjádřit názor, že počet povražděných židovských obětí druhé světové války, tzv. „holokaustu“, nedosahuje šesti miliónů, nýbrž pouhých dvou set či tří set tisíc. (Ponechávám tu stranou nikoli nedůležitý detail, že biskup striktně vzato nehovořil o všech obětech „holokaustu“, nýbrž výslovně jen o té jejich části, která byla povražděna v koncentračních táborech.) Protože mystických Šest miliónů již bylo mezitím dogmatizováno a víra v ně je základním článkem víry novodobého náboženství holokaustu, je jen přirozené, že na nešťastného biskupa, svérázného Brita se smyslem pro fair play, kultivovaného znalce poezie a hudby, milujícího po Chestertonově či Waughově vzoru vyhrocené výroky, ale neuvědomujícího si, že doba svobody, kterou se Chesterton či Waugh mohli těšit, již minula, se vrhla smečka jakobínských strážců ideové čistoty Báječného nového světa.

Biskup byl okamžitě zařazen mezi pronásledované párie dnešní doby, mezi „popírače holokaustu“, jak současná oficiální hantýrka nazývá badatele, kteří sice „holokaust“ nepopírají, ale počet jeho obětí korigují, a to mnohdy velmi výrazným způsobem. Taková situace není ovšem pro historika nijak překvapující, neboť zvláště v případě „ožehavých“ témat moderní historie, mezi které přirozeně náležejí počty lidských obětí, jež s sebou přinesly četné konflikty dvacátého století, se čísla udávaná jednotlivými autory od sebe mnohdy diametrálně liší. Uveďme příklad, který je nám bližší než přece jen poněkud vzdálená problematika počtu židovských obětí poslední světové války, totiž otázku ztrát českých Němců, kteří zahynuli během jejich vyhánění po druhé světové válce. Jeden extrém zde představují čeští historici hovořící o pouhých patnácti až sedmnácti tisících těchto obětí, zatímco na straně druhé mezi sudetskými Němci panují představy o 250 000 až 270 000 mrtvých. Podobné markantní rozdíly mezi dvěma extrémy najdeme například v pracích snažících se stanovit počet obětí, jež zahynuly při bombardování Drážďan, počet Arménů, kteří přišli o život při genocidě za první světové války, či počty obětí při mnoha jiných smutných událostech z novější i dávnější historie. Rozdíly, se kterými se setkáváme při udávání počtu obětí „holokaustu“, tohoto zlomku nesmírného utrpení, které lidstvu přinesla druhá světová válka, se nijak neliší od obdobně velikých rozdílů, jež nacházíme ve výše uvedených případech; odlišuje je pouze mimořádně brutální perzekuce, které jsou vystaveni ti z badatelů, kteří mají odvahu byť jen částečně zpochybnit tvrzení, která dnešní politické autority uznaly za závazná pro všechny své poddané.
Těžko tu nevyjádřit sympatie a obdiv těmto skutečným hrdinům dnešní doby, nadšeným, mnohdy podivínským, umanutým, paličatým amatérům, připomínajícím nám zaryté obhájce pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, vyháněným z jedné země do druhé, stíhaným aktivistickými režimními novináři, předváděným před úplatné či vystrašené soudce, posílaným do vězeňských cel, vězňům, kterých se nikdy nezastane žádná Amnesty International. Jejich argumenty sice v mnoha případech nejsou s to vzdorovat odborné kritice (to samé ovšem platí i o těch, kdož jsou zastánci opačné krajnosti), ale pronásledování, která jsou nuceni snášet, jim dodávají aureolu, před níž se nelze nesklonit. Bestie, která na ně pořádá hon, nadto lační po stále větším množství krve a řady svých obětí postupně rozšiřuje; lapení amatéři jí už nedostačují, do jejích spárů se dostal nejen velký historik David Irving, ale i nevinný profesor Bruno Gollnisch, který sice žádné dogma nového náboženství nezpochybňoval, ale „třídní instinkt“ soudců vedl i tak k jeho odsouzení. Bylo by jistě pěkné, kdyby jako tolikrát v minulosti to byla Církev, která by se postavila na odpor postupujícímu barbarství a stala se útočištěm těchto opovrhovaných, azylem pronásledovaných, poslední oporou těch, kteří jsou všemi opuštěni; je však zřejmé, že Církev, nacházející se v jedné z nejhlubších krizí svých dějin, ponížená pokoncilními papeži a ovládaná modernistickými biskupy, opírajícími se při svém vzdoru vůči Římu právě o světskou moc, dnes takovéhoto statečného činu není schopna.
Případ biskupa Williamsona pak ukázal, že dnešní „pokoncilní“ Církev je natolik ochromena strachem ze světské moci, že její představitelé nejen nejsou schopni zastat se katolického biskupa, na kterého Bestie zaútočí, ale že se dokonce předhánějí v tom, kdo pronásledovaného spolubratra dříve a halasněji odsoudí. Ke svým odsudkům přitom vystrašení nástupci apoštolů přidávali horlivá ujišťování, že je třeba „odmítnout každý způsob schvalování toho, co se dělo za Hitlera“, že „každé nespravedlivé násilí vůči jedinému člověku zraňuje celé lidstvo“ či že „pro antisemitismus není mezi námi místo.“ Podlost těchto jinak banálních vět spočívá ovšem v tom, že tyto a další podobné výroky, nemající zhola nic společného s otázkou, o níž vznikl spor, totiž s problémem počtu obětí „holokaustu“, zároveň zlomyslně jako by naznačovaly, že obviněný biskup Williamson snad schvaluje to, co se dělo za Hitlera, že snad souhlasí s nespravedlivým násilím či že je hlasatelem dalšího nebezpečného ideozločinu dnešní doby, totiž „antisemitismu.“ Přijmeme li pak za vlastní patrně nejvýstižnější definici antisemity, podle níž antisemitou je ten, koho Židé nemají rádi, je zřejmé, že hájit se úspěšně před tímto posledním nařčením je vlastně úplně nemožné.

Byli jsme tak očitými svědky toho, že štvanému biskupovi nepomohl zhola nikdo, nepomohli mu, což je obzvlášť smutné, dokonce ani ti jeho spolubratři, kteří mu stojí nejblíže a od kterých mnozí marně čekali, že podpoří dlouholetého druha, zato jsme byli svědky mnoha a mnoha servilních prohlášení, z nichž nepochybně nejhanebnějším bylo podivné, nikým nepodepsané sdělení státního sekretariátu Svatého stolce ze 4. února 2009, přikazující, aby se biskup „absolutně jednoznačně a veřejně vzdal svých postojů k Šoa (!!)“, a dokládající tak pěkně rozsah svobody svědomí, jak ji chápou jindy tak fanatičtí vyznavači deklarace Dignitatis humanae. Pohled na papeže, ujišťujícího delegaci původců a inspirátorů tohoto i mnoha dalších pronásledování svou naprostou poslušností, pak přivolal vzpomínky na časy nejhlubšího ponížení Svatého stolce, na dobu Klementa V., plnícího příkazy Filipa Sličného, či na pontifikát Pia VII., zajatého císařem Napoleonem a vláčeného jím z jednoho města do druhého. To, že se proti biskupu Williamsonovi s obzvláštní vehemencí postavili především biskupové z německé jazykové oblasti (důstojně bylo mezi nimi zastoupeno i Česko), je pochopitelné; pro tyto biskupy, již zcela otevřeně hrozící schizmatem, kráčející ve stopách svých rodáků Martina Luthera a Ignaze Döllingera, byla celá aféra jen další vhodnou příležitostí, jak zaútočit na nenáviděného papeže, jehož opatrných krůčků směřujících ke katolické Tradici se tolik děsí. Jiní se pak zřejmě kojili nadějí, že se Bestie spokojí předhozeným biskupem Williamsonem, a když ho spořádá, zaleze do svého doupěte a dá jim svatý pokoj. Tak se pochopitelně nestalo a pozice, které byly nerozvážnými výroky jednou dobrovolně opuštěny, se budou už jen obtížně dobývat zpět; můžeme jen s obavami očekávat, jaké ponížené deklarace loajality budou nyní biskupové muset „absolutně jednoznačně a veřejně“ vydávat.

Ani v takto těžkých chvílích by však katolického křesťana neměla opouštět křesťanská naděje. V roce 1799, jenž byl rokem smrti Pia VI., papeže doby francouzské revoluce, o němž se mnozí domnívali, že je již posledním papežem a že jím dějiny Církve končí, mladý neznámý kamaldulský řeholník Mauro Cappellari napsal traktát, prorocky nazvaný „Triumf Svatého stolce a Církve nad útoky novotářů“ (Il Trionfo della Santa Sede e della Chiesa contra gli assalti dei novatori), který obsahoval slavnou větu, konstatující, že je snadnější zničit Slunce než papežství. Mauro Cappellari se později stal papežem Řehořem XVI. a zahájil tak dobu velkého vzestupu papežství – po něm následovaly tři mimořádné osobnosti na papežském stolci, bl. Pius IX., Lev XIII. a sv. Pius X. Lze doufat, že aféra biskupa Williamsona je jenom jedním z mnoha záchvěvů vzteku, jimiž síly zla projevují (a jistě ještě mnohokrát budou projevovat) svoji nelibost v čase, kdy se Církev, jak se zdá, sice pomalu, velmi pomalu, ale přece jen začíná zdvihat z hlubokého úpadku, v němž se ocitla už takřka před půlstoletím.

6. 7. 2010

Cyrilometodiáda.

Juraj Sirotný

Katolícky kalendár na Slovensku nám pripomína sviatok dvoch vierozvestov, svätých Cyrila a Metoda. Národniari bez viery a hlavne všakovaké zástupy slovenských materialistov a v minulosti vyznávačov nefalšovaného vedeckého ateizmu, sa dnes v predných radoch na verejných omšiach „open air“ koria v laviciach a lóžach VIP. Bolo by veľmi jednoduché spraviť z týchto dvoch pozoruhodných svätcov len lacných predákov slovenského krčmového nacionalizmu z pera Maroša Kapustu alebo podobných vykladačov histórie v duchu malomeštiactva a slovenského luteranizmu. Cyril a Metod sú samozrejme slovanský patróni, so slovanským živlom mali najdlhšie do činenia. Nechcená pravda je však taká, že určitú etapu života prežili medzi našimi terajšími južnými susedmi z Božieho požehnania/dopustenia Maďarmi. Pred príchodom do „Karpatskej kotliny“ mali medzi Maďarmi (ktorí žili v tom čase už 200 rokov v Chazarskej ríši, medzi turkickým obyvateľtvom konvertovaným na židovskú vieru, kam sa sv. Cyril a Metod vybrali na svoju prvú misiu), rovnocennú kresťanskú misiu ako medzi starými Slovákmi a Moravanmi. Sme však svedkami toho, že Maďari tento fakt nejako ignorujú a pamiatku po týchto svedkoch viery by najradšej roztavili, alebo odniesli do zberných surovín. To, čo sa dnes odohráva v Komárne, je šialené a ľudia si tu neuvedomujú dva podstatné momenty: maďarský katolíci a cirkevná vrchnosť.

Katolicizmus po maďarsky má zvláštnu príchuť, často veľmi kyslú. Katolíci v Komárne, ktorí prevažne rozprávajú maďarsky a tak aj cítia, protestujú nielen proti osádzaniu súsošia, ale proti samotnej existencii pamiatky na Cyrila a Metoda v ich meste. Je pravda, že k turulovi majú viac pochopenia ako ku katolíckym svätým. Hlavné je, že on je náš a Oni sú ich. Čo na tom že je pohanský! Byť náš je dôležitejšie ako byť katolícky. Preto nie je také ťažké vidieť, ako na oficiálnych farských výveskách často vidieť „správnu“ trikolóru s Kossuthom Lajósom a Petőfi Sándorom. Už je menej podstatné, že prvý menovaný bol slobodomurár a druhý protestant. Potom už nikoho neprekvapí, že v kostoloch po omšiach sa spieva národná hymna, ktorá asi tiež nevzišla z nefalšovaných katolíckych tradícii. No neviem si predstaviť, ako by francúzsky katolíci po svätej omši spievali Marseillaisu.

Späť však ku Komárnu. Je jasné, že prevažne maďarskí radní na čele s primátor z mostovej strany a spôsobmi podobnými Jánovi Slotovi (v meste bašuje podobne arogantne ako kedysi Slota v Žiline), už niekoľko rokov vo svojom smiešnom maďarstve a lá zakrivené šabličky, biele koníčky, zakrútené bajúzy v sprievode rezkého čardášu odmietajú solúnskych bratov ako najtuhší symbol moderného slovenského panslavizmu. Pochopil by som to. Ale nechápem, kde je miestny dekan spolu s jeho kňazmi. Čo spravili, ako bojovali, koľko petícii, článkov napísali a koľko nátlakových akcií zorganizovali, aby umiestnili predovšetkým a v prvom rade katolíckych svätcov na dôstojnejšie miesto ako je strecha, skôr prístrešok pred vchodom matičného domu, alebo špinavý rondel, kde sochu budú onedlho okiadzať uhlíkové exhaláty zo stoviek výfukov denne? Bojovali so svetskou mocou o umiestnenie sochy aspoň do farskej záhrady, parku, alebo na iný cirkevný pozemok? Neviem, ktoré miesto by bolo vhodnejšie, v Komárne som bol veľmi dávno. Mali to byť práve kňazi Elek, Ferenc, Horváth, Hudek, Nagy na čele so svojim biskupom Bezákom, ktorí by bojovali o dôstojné miesto pre súsošie v miestnych podmienkach. Viem, že pre biskupa je ľahšie slúžiť svätú omšu s plyšovými hračkami na oltári, alebo vykonávať audity, aby ich mohol Štefan Hríb so svojou podarenou vybodkovanou perepúťou zneužívať proti iným cirkevným osobám, ktoré si dostatočne nectia odkaz novembra a dovoľujú si odslúžiť zádušnú omšu za niekoho, kto vybodkovaným nie je dostatočne sympatický. Biskup mal so svojimi kňazmi konať medzi zvereným ľudom, aby im dali pevné základy viery, katolícku identitu a aby na výveskách nebol Kossuth, ale vedľa seba, Solúnsky bratia a Svätý Štefan, alebo Ladislav a v kostoloch po južnom Slovensku aby spolu Slováci s Maďarmi spievali pápežskú hymnu, alebo Salve Regina.

4. 7. 2010

Základy politiky

Antoine Blanc de Saint-Bonnet

Je zbytočné nariekať, že sme vymenili ľudí, že sme vymenili vládu a napriek tomu, že sme nikdy nevideli Spoločnosť vo väčšom ohrození, ako dnes. Čo treba o tom usúdiť? To, že naše mravy a nie zákony alebo vlády je potrebné predovšetkým zmeniť. Naše zákony, naša vláda, to sme my: hľa, čo nechceme stále pochopiť. Márnivosť Francúzska obviňuje zo zla inštitúcie. Pokrytectvo, ktoré v sebe ukrýva poprenie cnosti. Zreformujme najprv seba a moc, stále naša, vnesie do záležitostí cnosti, ktoré budeme mať

Aké je to jednoduché, obviňovať vlády, že splodili všetky zlá. Táto myšlienka plodí revolúcie. Povstáva nová vláda, aby zničila všetky zlá. Na druhý deň sme zasiahnutí údivom, keď vidíme, že zlo zostalo zlom. Potom sme zdesení vidiac, že naše zlá sa rozmohli a zväčšili!

Nie, vlády nespôsobili zlá, to naša skazenosť ich spôsobuje. Ani nové vlády nebudú plodiť dobrá, tie splodí jedine naša cnosť. Svet klesá do záhuby práve vtedy, keď zhadzuje svoje chyby na druhého. Ľudia, kedy už pochopíme, že problémom nie je nič iné, než cnosť? Všetky tie systémy tu boli len kvôli tomu, aby sa uverilo, že je možné prosperovať aj bez nej.

Nedovolávajme sa už moci, dovolávajme sa samých seba. Keby sa uskutočnilo to, čo bolo očakávané (od zmien), tak by bola naša prirodzenosť stratená. Ak nahradí zákon mravnosť, tak mravnosť už nie je zákonom. Ak dospeje moc až tam, posadí sa na naše miesto. Pokrok Spoločnosti je otázkou svedomia a nie nárastu moci (a práv). Dnes sa ešte veľké nádeje vkladajú do nejakej Ústavy; nuž, vložme svoju nádej radšej do cnosti.

Veď, či vám politikovia povedia o pravom cieli vecí? Či nie je cieľom mravného zákona vymaniť človeka z otroctva zmyslov, aby mohol byť uvedený pod vládu Boha? Nie je cieľom zákona občianskeho oslobodiť jednotlivca od útlaku zla, aby uviedol svoje skutky do harmónie s mravným zákonom? A nakoniec, nekladie si za cieľ politický zákon uvoľnenie občana od akéhokoľvek donucovania zo strany vlády v plnení jeho povinností?
Čo povedať o tých duchaplných, ktorí chcú vtesnať každý zákon mravný, náboženský a ekonomický do svojho zákona politického? Domnievajú sa, že sme od prírody dobrí a zároveň chcú všetko poisťovať občianskym zákonom. Je však jedna vec, o ktorej nám nepovedia nič: keď existujú náboženské presvedčenia a keď mravnosť ovláda každé indivíduum, tak sa stáva neužitočným obmedzovanie slobody každého. Naopak, keď mizne náboženské presvedčenie a mravnosť pohasína, tak je nemožné aby občiansky zákon neprišiel nahradiť zákon mravný. Nuž, v tom je podstata a pôvod útlaku. Keď duša stratí svoj regulátor, tak Spoločnosť jej už nejaký uloží. Dokonalá poslušnosť voči mravnému zákonu by urobila zbytočným použitie sily. Hriešnosť ľudí množí vladárov, rieklo Sväté Písmo (Propter peccata terae, multi principes ejus; propter sapientiam, vita ducis longior erit. Prov. 28, 2).

Veď politici nevedia, ani odkiaľ pochádza potreba moci na zemi, ani ako odtiaľto zmizne. Oni nevedia dokonca ani to, ako sa ľudstvo dostalo zo Staroveku. Dôkazom toho je to, že vás tam vedú, bez toho, že by ste to tušili a bez toho aby to vedeli oni samotní. Čo potom môžu vedieť o spoločnosti? O človeku nevedia nič. Ale čo by o ňom mohli vedieť? Veď už neskladajú účty Bohu.

Človek nepochádza z tohto sveta. Teológia je prvou z politických vied. Lenže, dnes muži politiky nepoznajú ani teológiu, ktorá je vedou o Bohu, ani múdrosť, ktorá je vedou o spravodlivosti, ani históriu, ktorá je vedou o možnostiach. A pretože je človek tvorený kombináciou božskosti, spravodlivosti a možnosti, tak nevedia o človeku nič.
Pretože teológia, teda božské, nie je nič iné ako zákon čerpaný z jeho prameňa, pretože múdrosť a spravodlivosť nie je nič iné ako zákon, tak ako vchádza do našej duše, pretože história, alebo tiež skúsenosť nie je zákonom, iba ak potiaľ, pokiaľ posudzuje čo sa dá v prítomnosti konať – tak ľudia nevediaci tieto tri veci, nezmôžu s človekom nič. Uchylujú sa pri tom k preháňaniu alebo popierajú minulosť. Minulosť, to je súhrn možností; možností určovaných ľudskou prirodzenosťou. Budúcnosť ju neprekoná.
Ale či politici vôbec tušia, čo všetko už Spoločnosť sebe samej vyviedla? Či vedia, že sa už presne skladá z jediných prostriedkov, ktoré by doviedli človeka do tej budúcnosti, s ktorou ich slabý duch zmätkuje, pretože ju započal príliš ďaleko od pravdy?

Ľudia, ktorí nemajú Vieru, nemajú ani veľké zásady, iba ak literárneho druhu. Obracajú dopredu svoju obrazotvornosť namiesto svojej duše. Nenachádzajúc už veľkosť v sebe, čerpajú ju zo spomienok erudície. Potom kráčajú premúdro z hlupáctva do hlupáctva, robiac v tom pokroky uprostred udalostí, ako mŕtvi v lone živých. Na konci sú ohromení, že pracovali celý svoj život bez toho, aby po sebe zanechali nejakú ideu alebo čin. (Taká je história štátnikov, historikov, publicistov a literátov vo Francúzsku, vynímajúc svätcov a mužov pravého génia. Renesancia ich oslepila, hneď po kráľoch a práve tak ako kráľov. A oni zase oslepujú dav.)
Vládnuť, to je koniec koncov umenie priviesť všetkých ľudí k cnosti. Poznanie a veda sú nám dané len preto, aby sme sa vyhýbali falošným krokom. A ak tí, čo vládnu, nemajú poriadok v duši, tak zblúdia vo svojej vláde. Človek bez vedy (poznania), aj keď dobrý, nestačí na to, aby vládol. Avšak kto sa cnosťou nemôže preukázať, tomu aj poznania nedostáva. Kto však stále smeroval k Dobru, ten vie, kam treba nasmerovať zákony.

Všetky fakty sa upínajú k Nekonečnu: niektoré z blízka iné z diaľky. Ten kto toto nepostrehol, nedokáže mnoho pre veci ľudské. Ľudia poznali veslovanie pred Kolombom a nenapadlo ich plávať do Nového Sveta. Niet dnes mužov činu, pretože niet mužov vznešenej meditácie a vysokej náuky. A niet vznešených teórii, pretože vedomie odmietlo skúmať veľké fakty. Náboženské presvedčenie už nepanuje na výšinách ducha, vahadlo sa ustavične dotýka zeme.
Napoleon podľahol, pretože nevidel nič iné len fakty; idey ho porazili. Dnes je tomu síce naopak, za tých osemnásť posledných rokov sa idey nadmieru rozmnožili, avšak z vlastnej fantázie ducha a bez toho, aby sa pridržiavali skutočnosti. Následkom toho, že človek vztiahol všetky myšlienky na seba, odtrhol ich od základu. Fakt nie je ničím bez teórie, teória ničím bez faktu: štátnik nemôže byť bez jednej ani bez druhého.

Ale fakty zažiaria ako blesk; ľudia ostavší dole ich uzrú. Pravda nás nájde...

Preložil P. J. P. (upravil BM)