Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

29. 6. 2010


Anton Srholec – mysliteľ, poeta, majster teológie a kandidát autodafé.

Branislav Michalka

Skrátka renesančný gigant. Aj keď mu na päty dýchajú ďalší bacilonosiči liberálnej infekčnej horúčky, ako vd. páni Balász, Červeň, Sucháň, Lettrich a pod., zostáva Anton Srholec, alebo ako ho dojímavo volá žurnalista Hríb „môj António“, stále v čele peletónu. Nesklamal ani tentokrát a úroda jeho heretických blábolov nás oblažila ešte pred tohoročným klasobraním.

Denník SME, baranidlo všetkých nepriateľov Cirkvi, latrína sodomitov, papierová divízia sionistov, zástera lóžových bratov a Hyde Park všetkých im podobných, je Antóniovým obľúbeným médiom. A António je na oplátku obľúbeným „kňazom“ všetkých liberálov, ak sa dá niečo také ako sympatia osvieteného novopohana ku kňazovi vôbec predpokladať. Ale prečo nie? Takto si oni predstavujú kňaza, alebo aspoň to, čo by z neho zostalo. Aby sa „to“ oficiálne dalo ešte nazvať kňazom, bolo „to“ Cirkvou považované za kňaza, ale zároveň aby „to“ rozprávalo ako Oľga Pietruchová. Čiže, aby to bolo niečo ako Joyceov Finnegans Wake: „work in progress“. Až sa dovŕši ten vývoj, tak už „to“ vlastne nebude kňazom a z tejto blahodárnej perspektívy, sú ochotní liberálni sutanožrúti, prižmúriť oko a publikovať v svojej kompostovej jame také nekorektné slová ako Ježiš Kristus, Panna Mária a pod. Len nech sa nám tá dialektika pokroku zavŕši.

Aby im to lepšie odsypávalo, tak si najnovšie založili v SME rubriku, v ktorej sa venujú „viere“. Venujú sa jej s takou vervou, že ak by si katechizmom nedotknutý čitateľ mal po prečítaní týchto protikatolíckych pele-mele uchovať onú skúmanú vieru, tak by sa jednalo o zázrak. Protikatolícka internacionála, nerozborná fronta pokroku, totiž v súčasnosti šponuje napínací hák škripca, na ktorom je naťahovaná Cirkev za účelom doznania vlastnej zbytočnosti a škodlivosti. V tomto kontexte je treba vnímať aj zvýšenú intenzitu proticirkevnej štvanice na Slovensku. V tomto kontexte pracujú aj miestne žurnalistické stoky, trápne predstierajúce nezávislosť, aj keď je očividné, že sú napájané z centrálnej celosvetovej kloaky maximy. Nuž a v tomto kontexte vznikla aj dotyčná rubrika, kde sa nám promenádujú do omrzenia rovnaké tváre štyroch-piatich liberálnych kňazov a s nimi nehynúce celebrity osvietenej psychológie a sociológie. Tajomnou zhodou okolností vždy dospejú k rezultátu, že Cirkev je v podstate nemoderná, demagogická a zvrátená inštitúcia. To je všetko samozrejme varené v tej najbanálnejšej liberálno-osvieteneckej omáčke, neustále prihrievanej a servírovanej už zopár storočí, aby milý čitateľ nestratil šmak.

Naposledy sa prisali ako kliešť na kňazstvo žien. Týchto vášnivých milovníkov všetkých kňazov, trápi fakt, že osoby ženského pohlavia nemôžu byť kňazmi. Keďže je všeobecne známy láskyplný vzťah veškerého liberálneho žurnalistického ansámblu k stavu kňazskému, ako aj k Cirkvi obecne, môžeme si predstaviť, ako strašne ich trápi, že ženy nemajú kňazské svätenie. Veď liberál a osvietenec isto nemôže ani spávať s vedomím, že na svete je stále málo kňazov a preto chce rozmnožiť ich rady. S apoštolskou vášňou vrhá sa žurnál do rozmnoženia kňazských povolaní a forsíruje ženy do novej úlohy.

Takže, zhrňme to: buď je niekto tak zúfalo naivný a uverí, že tí, ktorým sa obracia žalúdok z každého kňaza, chcú podporiť vec kresťanstva rozmnožením tohto kňazského stavu, nech už akoukoľvek formou, alebo je pravda to, že tí, pre ktorých je deštrukcia Cirkvi snom najoslnivejším, sa chopili tejto témy, aby pokračovali v rozvrate a chaose dobre vediac, že žena skutočným kňazom byť nemôže a nikdy nebude a teda im nie je nebezpečná tak, ako skutoční kňazi. Nie je smiešne podozrivé keď tí, čo nenávidia určitú inštitúciu a jej členov, odrazu prejavujú citlivú starostlivosť o jej vnútorné veci? Viete si predstaviť nepriateľskú armádu, ktorá sa trápi nedostatkom dôstojníkov v súperovej armáde a ich kvalitou? Alebo dokonca nabáda nepriateľskú armádu aby sa „vylepšila“ reformami? A keď sme už pri tom: ako to príde, že ich netrápi postavenie žien v židovskej alebo moslimskej komunite? Kde sú tie ortodoxné rabínky a imámky, ktoré by bolo treba podľa liberálnej schémy ustanoviť čo najskôr, by duša ženy nekrvácala?

A predsa nebude núdza o týchto „veriacich“ , ktorí uverili v nezištnosť a ušľachtilosť liberálno-lóžových snáh. Skôr naopak, ich rady sa nám utešene rozrastajú. V ich čele nám mávajú liberálni kňazi. A tam na čestnom mieste tróni vdp. Anton Srholec. Bez kolárika na krku, aby sa náhodou niekto neurazil, s rozhalenou košeľou ako zväzák-budovateľ. Milovaný médiami ako vzor pokrokového klerika, kamarát všetkých správnych politikov, účastník Pohody, večný ospravedlňovač za cirkevné zločiny, večne mladý lekár cirkevnej skostnatelosti, atrofie a senility, budovateľ pluralizmu, bojovník proti rasizmu, disident, skrátka stelesnenie všetkých pozitív o akých sa vám bude snívať, ak zjete po ôsmej hodine večer desať hamburgerov, zapijete ich sudom kolaloky a prečítate si .týždeň, Respekt, Zrno, Sorosove pamäti a Dejiny katolicizmu od Hansa Kunga. Len tie rána keby neboli...

Skrátka Anton Srholec sa klenie ako dúha nad obzormi krásnych liberálnych zajtrajškov, len to učenie Cirkvi sa mu akosi do tej pastelkovej šarády nezmestí. To, čo nám predviedol naposledy v SME prekonáva všetky jeho doterajšie eskapády. Dajme slovo papierovej žumpe:
" Na argument, že kňazstvo je odovzdávané po línii apoštolov, Srholec reaguje, že v cirkvi vtedy boli aj ženy. „Na jej škodu neskôr zodpovednosť a najmä práva prevzali muži. Symbolicky povedané, pred asi 200 rokmi ženy dobyli katedru, pred asi 100 rokmi skalpel, za posledných 50 rokov v niektorých kresťanských zboroch už aj oltár. Kňazstvo pokojne môžu vykonávať aj ženy, príkladom môžu byť evanjelici. Neviem o tom, že by im spadol nejaký kostol preto, že Pánovu večeru slúži žena."

Drzá a arogantná dikcia dáva tušiť v akej situácii sa dnes nachádza Cirkev keď takéto „čosi“, tváriace sa ako katolícky kňaz, môže beztrestne tupiť 2000 ročnú tradíciu, označovať ju vlastne za omyl, dovolávať sa heretikov a protestantov ako vzoru, ukončiť svoj blábol takým krčmovým drístom ako Slota, ktorým jeho liberálni pajtáši tak opovrhujú, a zároveň ďalej vystupovať ako kňaz katolíckej Cirkvi. Kde je biskup, kde kanonické právo? Mlčí? Alebo rovno tlieska, milému Antóniovi? Z nasledujúceho textu v uvedenom článku vyplývajú zaujímaje súvislosti:
„Stanovisko poskytol aj katolícky duchovný, ktorý nedostal povolenie biskupa vyjadriť sa pre „svetské" médium. Jeho meno neuvádzame, diskrimináciu v konaní cirkvi nevidí: „Aj muži sú potom diskriminovaní, lebo nemôžu porodiť dieťa. Každé pohlavie má svoje danosti. Kňazská služba je náročná. Je to aj boj proti temným silám v prvej línii. Sprevádza ho mučeníctvo či modlitbový zápas v samote. A to nie sú srandy. Je lepšie, že ženy sú od tých hrubostí vzdialené."

Tak sme sa dozvedeli, že na cukrovanie s médiami treba povolenie biskupa. Čiže Anton Srholec má povolenie biskupa na šírenie bludov a tupenia katolíckej tradície? Evidentne áno. Ktorého biskupa? A ako je možné, že jediný kňaz, ktorý zaujal pravoverné stanovisko nemal povolenie a musí sa skrývať a utajovať??? Toto je evanjelizácia?
O reakcii Srholca na výrok Jána Pavla II. ohľadom svätenia žien: „Cirkev nemá právo svätiť ženy, lebo to neurobil Kristus, neodovzdal im apoštolskú následnosť,“ píše SME:
„Katolícky kňaz Anton Srholec nesúhlasí a vraví, že poslednú večeru mnohí vnímajú ako absolutizáciu obrazu od Leonarda da Vinciho, pričom pravda je iná. „Pri večeri boli určite aj ženy, veď ju pripravovali. Keby tam neboli, muži by sedeli pri chlebe, klobáske a pive. Boží zákon hovorí o človeku, nie o mužovi a žene."

Opäť tá stupídna dikcia populistického krčmového blábolu. Čo sme sa o nich v SME načítali, keď bolo treba z neho obviniť Fica a Slotu. Pivo, klobáska, no to je brilantný humor! Bez faktov, trepe Antonio s vervou, ako by tam pred 2000 rokmi sedel. Kde je náš skvelý Shooty? Ako to, že ešte nekreslí Srholcove karikatúry? Alebo to sa medzi liberálnymi kamarátmi nerobí? A to vyhýbanie sa pohlavnému rozlíšeniu! Žeby vdp. Srholec absolvoval gendrové štúdium v rámci nejakej mimovládnej feministickej úderky a teraz sa nám chystá zvestovať nové evanjelium o Človeku? Krásne plody aggiornamenta.

Anton Srholec je evidentný heretik. Vidí to každý, kto sa čo i len približne orientuje v cirkevnom učení a tradícii. Navyše je to heretik spupný a zatvrdelý, komentujúci posvätné veci Cirkvi tónom hodiacim sa k pesničkám Drišľaku a nie k posvätnému stavu kňazskému.
Keďže nie sme takí naivní, aby sme očakávali nápravu, zostáva nám len ľutovať, že Sväté ofícium bolo zrušené. Ak by tomu tak nebolo, dočkali by sme sa čoskoro Srholcovej exkomunikácie. Alebo Jeho excelencia arcibiskup Zvolenský už zabudla na toto slovo? Ale, veď len nedávno si naň spomenula s bleskovou rýchlosťou, keď bolo treba potrestať troch konzervatívne orientovaných nepohodlných kňazov. Očakávame podobnú promptnosť aj teraz. A dopredu vieme, že márne.

Čítajte viac: http://www.sme.sk/c/5438967/diskriminuje-katolicka-cirkev-zeny.html#ixzz0sAp0MjlO

19. 6. 2010


Ján Figeľ ako symbol

Branislav Michalka

Z bruselskej sodomy byrokratov nám skutočne nemohol byť navrátený a zaslaný dokonalejší symbol toho, čo očakávajú od kresťanov indigoví kondotieri globálneho liberalizmu a slobodo-murárskych banalít. Človek bez vône, tvaru a chute, amorfný snáď až k úplnému popretiu spojenia látky s formou, dokonalá banálnosť, prostrednosť a kompromisníctvo, suchopárnosť vedúca až k púštnemu šialenstvu a filisterstvo úradníčka šuchotajúceho stohmi veledôležitých papierikov. To je symbol bruselskej impotencie, bilderbergovských bezpohlavných šarád a čachrov, nudných až k pogrcaniu, to je ten večne rotujúci mlynček na hermafroditné frázy, neslané a nemastné, ktorých želatínová hmota nás začína pomaly a isto zaplavovať, tečie do uší, zatvára sa nám nad hlavou v nádeji, že zaleje kresťanstvo do trasľavého aspiku tolerancie.


Ján Figeľ, toto dialektické Nič, ktoré ako odhalil Hegel po dvadsiatom pive a v radostnom rozpoložení syfilitika je zároveň Všetkým, stal sa vzorovou raznicou, podľa akej budú razení všetci euro-kresťania. Nikoho nezavrhnú, nikoho nestihnú kliatbou, tolerantní až na hranice popretia vlastnej existencie, ochotní ustúpiť a nechať sa skorumpovať infantilnou a sentimentálnou liberálno-demokratickou interpretáciou evanjelia. To budú tí súkromní kresťania za roletami a žalúziami svojich bytových krabičiek, modliaci sa pod posteľou, aby nikoho neurazili, zhovievavo mávajúci pochodu sodomitského statku, vítajúci dalajlámu, stojaci v pozore pred „staršími bratmi“ a pridržiavajúci veľmajstrom kelňu a zásteru. Tisíce klonov prvého prezidenta EU, „starej prachovky“ s čarom subalterného bankového úradníčka, ktorého dokonalou kópiou a poslom Ján Figeľ je, ako o tom svedčí aj jeho apologetický článok na prezidenta v liberálnom .týždni.

Načo bol poslaný Ján Figeľ z Bruselu do rodnej viesky? Nuž na to, aby transformoval posledné zvyšky pseudo-kresťanského politického pachtenia a dryáčnictva na Slovensku, ktoré ešte stále pripadalo súdruhom v Bruseli príliš nemoderné. Čuduje sa ešte niekto, že mu spoza hraníc máva ultraliberálne knieža Schwarzenberg, účastník bilderbergských čajových olovrantov, na čele liberálnej strany s duchaplným názvom TOP 09? Čuduje sa ešte niekto, že na stránkach KDH sa začína rozvíjať aktivita za spoluprácu s rakúskymi ľudovcami, ktorí pomohli presadiť v Rakúsku registrované partnerstvá? Že sa to u nás nemôže stať? Svätá prostota!

Ale veď jeho nikto nemusel posielať, on sám zaiste vedel čo je jeho povinnosť. Ján Figeľ nebude až taký nezasvätený a nedotknutý akýmkoľvek názorom, na akého sa hrá. Nad jeho hlavou sa vznáša, ako montgolfiéra nad Parížom, kauza Buttiglione. Tí, čo si pamätajú vedia, že išlo o odmietnutie kandidatúry prof. Buttiglioneho na euro-komisára zo strany Európskej komisie, ktorej vadili jeho názory na homosexualitu. Preto sa nestal euro-komisárom. Ján Figeľ sa ním stal. Čo asi porozprával súdruhom v komisii? A čo vlastne robil ako euro-komisár pre školstvo v čase, keď sa po celej Európe, na nátlak Únie, presadzovali do školských osnov prvky propagujúce homosexualitu, popisujúce v stupídnych školských učebniciach citlivý život detí s dvomi tatuškami alebo dvomi maminečkami? Kde bol vtedy tento kresťan? Aký hlas pozdvihol zo svojej funkcie proti týmto ohavnostiam? Ako sa zastal napríklad rodičov a detí v Nemecku, keď ich štátna moc väznila za to, že odmietli posielať deti do spervertovanej školy plnej oficiálnych prasačín? A nech nehovorí nikto, že euro-komisár sa nemôže miešať do lokálnych vecí. Videli sme predsa iné euro-varechy, ktoré sa vrteli v slovenskej omáčke.

Takže, čo nás čaká? Nuž, máme oči, videli sme. Svetlo tolerancie prišlo zo Západu. To, čo je všade v EU, bude aj tu. Degenerácia je nezadržateľná. Slovensko, štát bez mešity, štát, v ktorom nebehajú sodomiti po úradoch a kostoloch pre sobášne listy, štát preslávený svojou netoleranciou a kryptofašizmom, nemá veľkú šancu odolať tlaku Veľkého brata. Ján Figeľ je tu na to, aby to prebehlo „kresťansky“, bezbolestne, nemastno-neslano, mäkučko a pohodlnučko, za šuchotania papierikov a cupkania razítok, pri štrnganí šampanského a pripečených úsmevoch, aby sa kolieska nezaškrtli, mašinka nevykoľajila. Pomaličky sa zbavil Palka and co., talibancov a fundamentalistov, rusofila Čarnogurského pošle do dôchodku, nabral k sebe omladinu, rovnako amorfnú a bez koreňov ako je on sám a pomaličky povedie loďku do prístavu Nového svetového rádu.

Nech nám je útechou fakt, že všetci ostatní politruci pokroku, či už boľševik Fico, alebo opitý Janko, by nás tam priviedli tiež. Predali by za 5 euro pokojne celé Slovensko a jeho tradície, urobiac z neho „Tatra-euro-land“ a oázu solidarity. A preto aj tí, čo volili KDH nemusia mať výčitky, lebo prakticky nemali na výber, okrem výberu medzi svojou naivitou a dezilúziou. Vybrali si naivitu, ale dezilúzii aj tak neuniknú. O to sa už postará pán komisár.
Otvorený list kňazovi vdp. Jozefovi Červeňovi

Pochválený buď pán Ježiš Kristus!

Vážený pán farár,

rozhodol som sa Vám poslať otvorený list ako reakciu na váš blog Na Figeľa tlačia fanatickí „kresťania“. Nesmejem sa, ani neplačem, pretože viem, že kríza katolíckeho kňažstva trvá už od II. Vatikánskeho koncilu. Viem aj to, že kňazi, teda väčšina z nich, prijala liberálne zmýšľanie západného typu. Ale váš posledný blog ma nenechal chladným, hlavne preto, že ste to písali ako katolícky kňaz. Je to smutné, keď za Katolícku cirkev, za jej sväté práva a za ochranu života bojuje mladá žena a Vy, kňaz, ku ktorému, ako k „druhému Kristu“ zhliadajú oči všetkých veriacich na ňu pľujete a je Vám z nej na nič. Vám je nanič z toho, čo Jana Tutková robí. Nemožem povedať o Vás to isté, lebo ste kňaz. Je však žiaduce spomenúť slová sv. Terézie z Avily: „Cesta do pekla je vydláždená s nespočetnými hlavami kňazov a biskupov...“ Neviem teda, kto sa zapredal diablovi, ak Jana Tútková hovorí o presadzovaní katolíckych požiadaviek a vy obhajujete demo-liberálne mantry o spravodlivom súdnictve, lepšej a slušnejšej spoločnosti a boji proti korupcii. Jana Tutková stavia na skale, to jest na základe, ktorým je úcta(verejná) k životu. Nechcem však rozoberať Janu Tutkovú, ale Vás, respektíve vaše kňazstvo. Ste rímsko-katolícky kňaz. Ja som dostal také katolícke vzdelanie, v ktorom som sa učil, že kňaz je Kristov bojovník a za každých okolností bude hájiť katolícku vieru. Vo vašom prípade to nie je jednoznačné. Z Vašich blogov mám skôr pocit, že ste viac sociálny pracovník. Aký príklad dávate Vaším zverencom vo Vašej katolíckej misii, keď jednoducho uverejňujete v protikatolíckom médiu články, ktoré svojím obsahom nezodpovedajú názorom katolíckeho kňaza? Katolícky kňaz obhajuje ako slušnú alternatívu v politike osoby, ktoré nemajú problém z registrovaným partnerstvom, ďalšou liberalizáciou potratov, alebo rozšírením drogového správania v spoločnosti. Ak by som bol Váš farník, mal by som s Vaším svedectvom pre Krista veľký problém. Argumenty a tézy, ktoré vyslovujete v blogu boli odsúdené bl. Piom IX. v dokumente Syllabus otvorene, a explicitne aj v encyklikách Jána Pavla II. Viete, ak Vy o niekom poviete, že je fanatický kresťan katolík a talibanec, to je to isté ako keby František Šebej povedal na Štefana Hríba, že je fanatický sionista a židofil, alebo Michal Havran ml. povedal na Eduarda Chmelára, že je fanatický ateista. Najviac ma však udivuje, kde je Váš biskup a prečo Vám ešte nezakázal verejne písať? Ešte pred 50 rokmi sa to bežne robilo a kňazi mali určitú rukoväť odkiaľ-kam. Môj list berte v duchu hesla: milovať bludára, nenávidieť blud.

S katolíckym pozdravom

Mgr. Juraj Sirotný,
člen Slovenského kruhu Leva XIII.

15. 6. 2010

Stát je víc než demokracie

Vojtěch Belling

V moderní politické a právní vědě bychom asi těžko našli kontroverznějšího myslitele. Na jedné straně brilantní právní filosof a politický teoretik s mimořádně vyvinutým smyslem pro logické právní uvažování, na druhé straně vědec, který se až po uši zapletl s nacionálním socialismem a dodnes je označován za "korunního právníka" Třetí říše.

Řeč je o německém státovědci Carlu Schmittovi (1888-1985). Jeho knihy dosud patří k nejpřekládanějším a nejcitovanějším textům právní literatury a v posledních letech se objevují rovněž na českých pultech - zrovna nedávno tu vyšla Schmittova Teorie partyzána.

Těžko ho obejít
Paradoxní přitom je, že Schmittovy práce byly inspirující pro italské marxisty či francouzské maoisty, stejně jako pro liberální konzervativce či myšlení nové evropské pravice 90. let minulého století. S jeho myšlenkami se setkáme v textech nejznámějších soudobých světových filosofů, ale třeba i v nálezech německého ústavního soudu, jehož někteří bývalí členové byli Schmittovými žáky. Ve slušné společnosti se však přitom Schmittovo jméno vyslovuje jen s nejvyšší opatrností, pokud vůbec. Přesto se konfrontaci s ním nemůže vyhnout žádný právní filosof či teoretik parlamentarismu, který to se svým výzkumem myslí vážně.Největší problém však je, že Schmittovy práce nelze zkrátka šmahem jen tak odmítnout s odvoláním na politické aktivity jejich původce. Jsou totiž po vědecké stránce mimořádně zdařilé, stále aktuální a nutí k hlubšímu zamyšlení nad existenčními otázkami moderních států. Spor o Schmitta se ovšem dotýká problému, nakolik lze třeba i vynikající dílo abstrahovat od konkrétní osoby autora a jeho politického chování, případně do jaké míry lze z celku díla vypreparovat podnětné části a oddělit je od těch nepřijatelných.

Když vám před očima zastřelí kolegu
Carl Schmitt se narodil 11. července 1888 ve vestfálském městečku Plettenbergu. S rodným městem ležícím v katolické enklávě kolem Münsteru zůstal úzce svázán do konce života, ostatně tu prožil řadu let po druhé světové válce. Studoval práva v Berlíně, Mnichově a Štrasburku, kde také v roce 1915 obhájil disertaci a o rok později se tu i habilitoval. Pokoušel o literární tvorbu a udržoval četné kontakty s představiteli umělecké avantgardy. V roce 1916 se oženil se Srbkou Pavlou Dorotićovou, ovšem roku 1924 se rozvedli. Když si o další dva roky později vzal jinou Srbku, Dušku Todorovićovou, byl exkomunikován z katolické církve. Právník a filosof, jenž byl celý život nadšeným obdivovatelem katolicismu jako "politické formy" a předobrazu ideje politické reprezentace, který hledal souvislosti mezi politickou teorií a teologií a byl považován za bytostně katolického autora, tedy zůstával vyloučen z přijímání svátostí až do smrti své první ženy v roce 1950. Fakt poněkud pikantní, ovšem pro Schmitta s jeho janusovskou tváří více než charakteristický.První světovou válku strávil mladý docent z větší části na bavorském ministerstvu války v Mnichově, kde měl bojovat proti nepřátelské propagandě. V bavorské metropoli zůstal i v neklidných dnech po listopadové revoluci 1918 a krátce na to byl přímým svědkem komunistického pokusu o převrat. Když mu na ministerstvu jeden komunistický revolucionář před očima zastřelil kolegu, stal se Schmitt rozhodným přívržencem silného státu schopného ubránit se proti revoltujícím společenským skupinám prosazujícím své zájmy. Tento postoj se stal jedním z ústředních obsahových momentů jeho díla.Rozhodnuto: vítězí právní vědaPo svém odchodu z ministerstva až do roku 1933 působil Schmitt jako profesor veřejného práva na různých německých univerzitách, od Greifswaldu po Kolín nad Rýnem. V této době se již vzdává uměleckých ambicí a věnuje se cele právní vědě, ovšem s přesahem do politické teorie, filosofie i sociologie. Sám hovoří o moderní státovědě dokonce jako o "politické teologii" a pojmenovává tak jednu ze svých knih. Ve svých textech se pouští do rozhodného boje proti slabé parlamentní demokracii, jíž vyčítá neschopnost rázně prosadit politický zájem celku národa proti tlakům politických stran, zájmových svazů a dalších skupin, nadřazujících své partikulární zájmy proti celku. V knize "Duchovnědějinný stav dnešního parlamentarismu" přichází s tvrdou kritikou parlamentního systému, který je podle něj přímo vystavěn na principu souboje soukromých interesů. Parlament navíc sociálním profilem svých členů reprezentuje jen určitou sociální skupinu, měšťanstvo, nikoli národ jako celek.Řešením má být dle Schmitta demokracie založená na systému všelidových hlasování, která nahradí vládu politických stran a současně umožní, aby se vůbec rozhodovalo. Právě neschopnost jednoznačného rozhodnutí považuje Schmitt za jednu ze slabostí parlamentní demokracie tendující podle něj jen k bezzubým kompromisům. Současně je ovšem prý zapotření autoritativní vlády, která bude připravovat otázky k referendu a současně, opřená o důvěru národa, bude o všech ostatních záležitostech rozhodovat sama.

Jaký zájem stojí nade vším
Ve svých textech se Schmitt nevyhnul otázce, jaké kompetence má jím proklamovaný silný stát vlastně mít. Stejně jako jiní konzervativní autoři kritizoval stát zasahující do všemožných sfér života - od hospodářství až po kulturu; takový měl za "kvantitativní totální stát". Jeho obrazem mělo být právě výmarské Německo. Schmittovým ideálem byl oproti tomu "kvalitativní totální stát" omezený na ryze politickou sféru vládnutí a přenechávající všechny ostatní oblasti, včetně hospodářství, společenské samosprávě či trhu - myšlenka blízká i mnoha liberálům. Takový stát je soustředěn na pravou podstatu politické sféry, jíž spatřuje Schmitt ve svém proslulém díle "Pojem politična" (česky 2007) v intenzivním, existenciálním konfliktu, který může existovat pouze na nadstátní úrovni, nikoli však uvnitř státu, jenž spočívá na národní jednotě. Jinými slovy, především zahraniční politika a zajištění vnitřní bezpečnosti státu patří do sféry bytostně státních kompetencí. "Totální" prvek se má projevovat v tom, že stát zde jedná autoritativně, s vyloučením vlivu společenských skupin, na prvním místě politických stran, které mají tendenci zmocnit se státu k prosazení cílů ve sféře společnosti, s níž by stát ale správně neměl mít co do činění.S pozdějšími slavnými koncepty totalitarismu má Schmittovo pojetí málo společného, ač se jejich autoři, kupříkladu Hannah Arendtová či Carl Joachim Friedrich, na Schmitta v mnohém odvolávali. Schmitt se totiž nezaměřuje na vnější znaky, jako je ideologie či teror, nýbrž na samou strukturu sociálního systému a vzájemný vztah státu a společnosti. Kvantitativně totální, tedy všeobjímající, je podle Schmitta také demokratický stát, pokud neponechává žádný prostor lidské svobodě a vše reguluje shora. Tuto myšlenku po válce rozvinuli zejména sociolog Helmut Schelsky a filosof Arnold Gehlen.

Expert na vzestupu
V závěrečné fázi Výmarského období se Schmitt přidal ke skupině intelektuálů volajících po nahrazení stávající formy státu autoritativním režimem, který učiní přítrž snahám radikálů z obou stran politického spektra zmocnit se státních institucí a ovládnout parlament. Ve spise "Legitimita a legalita" napadl pozitivistickou právní teorii, podle níž je legitimní vše, co je v souladu s psanými zákony, a naopak vše, co zákony nepovolují, je současně nelegitimní. Právě nacisté využili této pozitivistické argumentace k obhajobě své "legální revoluce", během níž se totalitní síla zmocnila státu zákonnými, ústavou připuštěnými prostředky. I zde stála Schmittova argumentace paradoxně u zrodu poválečného principu takzvané obranyschopné demokracie, jež je schopná ubránit sebe sama před jejím zneužitím, neumožňuje změnu základů ústavního řádu ani za použití demokratických mechanismů, a je schopná eliminovat politická uskupení, která o to usilují. Takový princip je dnes zakotven v německé ústavě. Jeho kořeny lze hledat u Schmitta, ačkoliv on sám neměl rozhodně v plánu takto chránit parlamentní demokracii, nýbrž plebiscitárně demokratický autoritativní stát před heterogenní společností.Koncem výmarské epochy patřil Schmitt k nejznámějším právním expertům v Německu. Kabinet Franze von Papena si jej dokonce najal jako právního zástupce v soudním sporu se spolkovou zemí Prusko, jejíž socialistická vláda byla říšskou vládou z důvodu hrozby mocenské destabilizace odvolána. Hájil samozřejmě - v duchu svého přesvědčení - právo státu zasáhnout v nouzové situaci. Se stejnou vehemencí se v této době zasazoval za posílení pravomocí prezidenta a odmítal, aby byl prezident vázán vyjádřením parlamentní nedůvěry vůči vládě, které nedosazuje automaticky novou, čímž způsobuje politickou krizi. Tato úvaha stála u zrodu dnešního německého konceptu konstruktivního vyjádření nedůvěry, kdy při svržení kancléře je nutné současně schválit nového.
Opojen nacismem
K nacistům se Schmitt přidal hned po Hitlerově převzetí moci v roce 1933. Od nového režimu očekával to, čeho nedosáhl v čase konzervativních kancléřů Papena a Schleichera, tedy nastolení autoritativního, kvalitativně totálního státu soustředěného na své kompetence a odděleného od společnosti. Nacistický stát měl podle Schmitta zabránit skutečnému totalitarismu spočívajícímu buď v "zespolečenštění státu" vládou stran a skupin nebo v "zestátnění společnosti" při jejím ovládnutí státem.Hned v roce 1933 byl Schmitt na popud Hermanna Göringa jmenován profesorem na berlínské univerzitě. Současně se stal předsedou Nacionálněsocialistického svazu právníků a držitelem řady dalších funkcí. V hierarchii nacistické právní vědy se rázem dostal na nejvyšší místa a v prestižních sbornících se jeho úvodníky objevovaly vedle textů říšských ministrů. Schmitt vbrzku začal své názory přizpůsobovat vládnoucí ideologii. Ve smutně proslulém spisku "Vůdce chrání právo" se jal dokonce právně obhajovat noc dlouhých nožů (Hitler během ní nechal povraždit vnitrostranickou opozici kolem Ernsta Röhma a Gregora Strassera) jako čin "administrativní justice". Zpochybnil tak princip oddělení soudní a politické moci. Se stejnou vehemencí obhajoval i "očištění" právní vědy od židovského vlivu. Ztratil tím i mnohé dřívější přátele. Ernst Forsthoff, jeden z jeho nejbližších žáků, se s ním rozešel poté, co jej Schmitt pozval na konferenci o vlivu Židů na právní vědu, což Forsthoff odmítl.Ovšem ani hlasitě proklamovaný oportunismus Schmitta neuchránil od útoků zastánců tvrdého jádra režimu. I v době diktatury totiž hájil svůj základní postoj oddělení řízení státu od sféry společnosti. V knize "Stát, hnutí, národ" propagoval myšlenku, že nacistické hnutí je třeba jako společenskou sílu a jedinou politickou stranu soustředit na sféru kultury a společnosti, zatímco skutečnou politiku je třeba vyhradit státu od tohoto hnutí odděleného. Takový koncept zjevně šel proti nacistickému cíli odsunout státní instituce na druhou kolej a nahradit jejich roli stranickými orgány. Ještě dál došel zmíněný Schmittův žák Ernst Forsthoff, který zastával názor, že je třeba politicky neutralizovat - a z rukou NSDAP vyjmout - i celý systém sociální politiky, s nímž nacistický systém pracoval. Tato představa se přitom doplňovala se Schmittovým silným etatismem. Jestliže dříve kritizoval ovládnutí státu jednou nebo více společenskými silami jako nezdravou formu totality, nemohl nevidět, že vznikající systém je nejdrsnějším příkladem takového procesu.Protiklad etatismu a nacistického opovržení státem byl zřejmý i ostatním nacistickým teoretikům, kteří záhy začali Schmitta kritizovat jako hegeliánského liberála, který popírá nadřazenost národa a nacistické ideje nad státem. Od roku 1936 čelil napadání ze strany oficiálního časopisu SS "Schwarzes Corps", který v něm viděl oportunistu a dokonce jej vinil ze spolupráce s Židy. V důsledku vzniklé aféry ztratil postupně všechny své funkce. Do konce války ovšem zůstal profesorem v Berlíně.

Léta v ústraní i návrat do popředí
Po druhé světové válce byl Schmitt sice zatčen, ale nikoli obžalován. Hlavní žalobce norimberského tribunálu Robert Kempner to později obhajoval tím, že nebylo za jaký konkrétní skutek jej odsoudit: "Nespáchal žádný zločin proti lidskosti, nezabíjel válečné zajatce, nepřipravoval útočnou válku". Jako vědci mu zkrátka nešlo prokázat trestný čin. Přesto byl vyloučen ze státní služby bez nároku na penzi. O možnost výuky se již neucházel, věda, že by se svou minulostí neměl nejmenší šanci. Stáhl se do ústraní, jakéhosi vnitřního exilu, a prožil zbytek života v rodném Plettenbergu. Zde napsal řadu dalších významných textů, v nichž se soustředil zejména na otázky mezinárodní politiky a práva, kterým se začal věnovat již od konce 30. let. K reflexi svého nacistického období se nevracel. Přiznal sice, že za některé své texty se zpětně stydí, ale nikdy se od svého tehdejšího působení nedistancoval. Jeho cílem bylo postulovat se zpětně do role nezaujatého vědce, který se pouze shodou okolností octnul ve špatné době na špatném místě.Přestože nemohl učit, udržel si mimořádný vliv na vývoj sociálních a právních věd. Na návštěvy do Plettenbergu k němu putovali filosofové, literáti, právníci i politologové z různých koutů Evropy. Okruh jeho věrných byl skutečně bizarní: nalezli bychom tu spisovatele Ernsta Jüngera, právního filosofa a socialistu Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, mimochodem pozdějšího soudce ústavního soudu, dále filosofa Alexandra Koj?ve, levicového historika Reinharta Kosselecka, radikálně-pravicového politologa Armina Mohlera, sociologa Hanno Kestingse, již zmíněného Ernsta Forsthoffa, který se po válce se Schmittem opět sblížil, a množství dalších předních evropských intelektuálů z různých politických táborů.Schmitta si jako špičkového odborníka na ústavní právo cenila například Hannah Arendtová, a mnoho jeho myšlenek recipoval dokonce i slavný židovský religionista Jacob Taubes při psaní programových textů pro krajně levicové křídlo německých studentských vůdců v roce 1968. Jistá skupina italských poválečných levicových obdivovatelů Schmitta byla dokonce svými odpůrci nazývána "marxisti schmittiani". Po vydání "Teorie partyzána" (1963) si svou apologií principiálního odporu vůči cizí nadvládě, chápané však i v sociálním smyslu, získal na svou stranu stejně tak přívržence maoistické levice jako nové pravice.Velmi diskutovaná je otázka recepce Schmittovy politické teorie v americkém konzervativním prostředí. Jejím nejznámějším případem je politický filosof Leo Strauss, jedna ze stěžejních figur nekonzervativního myšlení. Ten se v jedné ze svých knih vyrovnával se Schmittovým známým konceptem "politična" jako nejintenzivněji cítěného konfliktu dle dělící linie přítel - nepřítel. Jeho pojetí přijal, odmítnul však současně schmittiánský antiliberalismus. Podle Strausse je nutné spojit Schmittův politický realismus s přirozenoprávní myšlením, jež ovšem bylo německému mysliteli cizí. Spojením obou prvků se Straussovi podařilo získat ideový základ, jenž je dosud teoretickým substrátem nekonzervativních politických teorií. Ostatně i známý "Střet civilizací" Samuela Huntingtona nezapře vlivy Schmittovy teorie "velkoprostorů".

Co se slavným rodákem?
Sám Schmitt v ústraní Plettenbergu pozoroval až do své smrti v roce 1985 se zadostiučiněním, jak se jeho vliv rozšiřuje po světě, a přijímal početné návštěvy svých fanoušků a starých i nových žáků, aniž by mu vadila jejich rozličná politická orientace. Když se jej jeden přítel v dopise zeptal, zda k jeho žákům patří i Christian hrabě von Krockow, známý německý literát a historik, Schmitt odpověděl s humorem, odkazuje na Krockowovo jméno: "Mám mezi svými žáky kdekoho, komunisty i fašisty, ale ještě žádné krokodýly". Ač sám zůstal do konce života konzervativním etatistou toužícím zachránit stát před ovládnutím společenskými silami, toleroval u svých žáků mnohdy právě opačné závěry, k nimž sami dospívali.K výuce se nikdy nevrátil, přesto ale dlouhou dobu jezdil do zahraničí na přednášková turné. Jako katolický filosof a státovědec byl nadšeně vítán zejména ve Frankově Španělsku, které cítil jako své intelektuální útočiště, a kde byly jeho knihy předkládány současně s německým vydáním. Pak se ovšem znovu vracel na vestfálský venkov. Poslední roky před smrtí byl stíhán pocity úzkosti a stihomamu a trpěl četnými vidinami a podle svědků se podle nich snažil ještě upravovat některé své teorie.Pohřben je na hřbitově v Plettenbergu. Město, kde prožil více než polovinu života, se k němu dodnes nechce moc znát, ačkoliv byl jeho nejslavnějším rodákem. Podobné konstatování platí i o pozici Schmitta v dnešní právní i politické vědě: každý jej sice čte, ale chcete-li na něj odkázat, je to již riskantní. Schmittovo myšlení je považováno za precizní, takřka geniální, ale současně, jak v titulu své knihy o něm konstatuje Jan-Werner Müller, také velmi nebezpečné. Přesto zůstává dosud otázkou, zda byly nebezpečné jeho texty, nebo spíše konkrétní politické postoje, které byly se smyslem jeho knih mnohdy spíše v rozporu. Že Schmitt neměl k podobným kontradikcím nikdy daleko, ukázal ostatně hned na počátku života, když se jako katolický autor pracně získávající pro své texty církevní "povolení", které přitom tehdy bylo vcelku nadbytečným estetickým doplňkem v záhlaví, nechal rozvést a následně exkomunikovat.Ať již byl Schmitt nebezpečným člověkem nebo jsou nebezpečné jeho texty, o popularitu jen tak nepřijde. V posledních letech se ostatně vrací znovu do hry, jak o tom svědčí i zvolání slavného filosofa Jacquese Derridy z roku 2000, že je nutné "nově číst Schmitta".

3. 6. 2010

Katolícka cirkev v Rakúsku v hlbokej kríze

Beata Katrebová-Blehová

Katolícka cirkev v Rakúsku sa už niekoľko rokov nachádza v stave hlbokej krízy. Svedčia o tom nielen neustále výstúpenia rakúskych katolíkov z Cirkvi, ktorých je každoročne niekoľko tisíc, úbytok kňazských povolaní, ako aj neustále sa množiace škandály. Asi najznámejším v nedávnej minulosti sa stal prípad výstavy známeho komunistického umelca Alfreda Hrdlicky, ktorého viedenský farár, kapitulár Dómu sv. Štefana a dechant Anton Faber, označil za jedného z „najvýznamnejších súčasných umelcov v Rakúsku“. V normálnom prípade by asi nebolo prekvapujúce, že na spomínanej výstave bol vyvesený blasfemický obraz, silne urážajúci city veriacich katolíkov falošne zobrazujúci Krista pri poslednej večeri, keby sa nejednalo o samotné diecézne múzeum Viedenskej fary sv. Štefana! Toto známe múzeum sakrálneho umenia patriace takpovediac pod patronát samotného viedenského arcibiskupa, kardinála Schönborna, sa stalo dejiskom znesvätenia kresťanstva, pričom vyvstáva otázka, kto bol vlastne za tento škandál zodpovedný. Takisto, prečo trvalo celých osem dní, kým bol inkriminovaný obraz na prostest katolíckej verejnosti nariadením kardinála Schönborna konečne zvesený?
Samotný viedenský kardinál čelil začiatkom roka 2010 kritike sv. Otca, pápeža Benedikta XVI. Počas súkromnej audiencii 15. januára 2010 sv. Otec rakúskeho prímasa pokarhal v súvislosti s jeho nepovoleným vystúpením v Medjugorii, ktorého tzv. zjavenia Bohorodičky sú sv. Stolicou silne spochybňované. (Portugalský kardinál Martins, osobný priateľ sestry Lucii z Fatimy a znalec fatimských zjavení, len nedávno na webovej stránke sv. Otca papanews.it uverejnil veľké pochybnosti o pravosti zjavení, keďže podľa jeho vlastných slov existujú veľké rozdiely medzi cirkevne uznanými fatimskými zjaveniami a Medjugorím. Treba len dodať, že sv. Stolica dodnes pravosť tzv. medjugorských zjavení neuznáva.)
Kardinál Schönborn na svojej u biskupa Mostarskej diecézy Mons. Ratka Perića vopred neohlásenej návšteve pútnického miesta tvrdil v rozpore s postojom Vatikánu, že „Panna Mária sa v Medjugorjí zjavuje,“ čím si vyslúžil kritiku samotného pápeža.
Ďalším pre každého veriaceho katolíka nepochopiteľným činom sa javí jeho konanie v súvislosti s udeľovaním vyznamenania rádu sv. Gregora. 25. júna 2008 odovzdal vtedajšej mestskej radkyni Renáte Braunerovej toto vysoké pápežské vyznamenanie, čím opäť spôsobil rozruch, keďže o pani Braunerovej, patriacej k rakúskym socialistom je známe, že sa verejne zastáva tzv. práva žien na potrat.
Najväčším škandálom v roku 2009 sa v Rakúsku javí do dnes nie celkom vyjasnený prípad okolo nedobrovoľného odstúpenia bývalého lineckého svätiaceho biskupa Gerharda Marii Wagnera. Len mesiac po jeho dezignovaní sv. Otcom Benediktom XVI. sa tento svojim konzervatívnym postojom známy a ako farár Windischgarstenu veľmi obľúbený monsignor ocitá v situácii, keď pred rôznymi neprimeranými útokmi zvnútra lineckej diecézy, liberálnych médií, ale aj rakúskej biskupskej konferencie volí cestu kapitulácie. Vo svojom liste sv. Otcovi uviedol mons. Wagner, známy najmä svojim kategorickým protipotratovým postojom (aký u niektorých cirkevných hierarchov v Rakúsku nie je vôbec samozrejmosťou!), že za daných podmienok si ďalšiu pastoračnú prácu v lineckej diecéze nevie predstaviť. Linecká diecéza sa vyznačuje svojimi liberálnymi praktikami, napríklad sa nedeľu čo nedeľu v mnohých kostoloch slúži nepovolená ekumenická laická omša za účasti žien v liturgických ornátoch. Vyvstáva otázka, akú úlohu zohral v kauze „biskup Wagner“ samotný viedenský kardinál. Všetko nasvedčuje tomu, že svojimi predčasnými vyhláseniami o odstúpeni mons. Wagnera pred rakúskymi médiami predišiel rozhodnutie samotného sv. Otca a svojim konaním ho postavil pred fait accompli.
Najnovší škandál okolo sexuálneho zneužívania maloletých, ktorý otriasa rakúskou katolíckou cirkvou v jej samotných základoch však nemožno považovať za prirodzený. Práve naopak všetko nasvedčuje tomu, že kauza bola umelo vyvolaná určitými krajne liberálnymi a notoricky proticirkevne zameranými médiami (ako napr. nemecký Der Spiegel alebo bulvár Stern) akoby náhodne patriacich do veľkého a známeho vydavateľského domu Bertelsmann Verlag. Takisto je veľmi nedôveryhodné, že ide väčšinou o prípady, ktoré sa stali pred viac ako tridstiatimi rokmi, v dobe, kedy sa príslušnými katolíckymi autoritami riešili následným potrestaním dotyčných. Vlna kritiky a osočovania, ktorá sa prehnala nad katolíckou cirkvou – treba len dodať, že nie po prvý krát a určite nie naposledy – je súčasťou „kultúrneho boja“, ktorý isté liberálne kruhy už desaťročia vedú proti Cirkvi. Je krajne prehnaná, akoby problém pedofílie existoval len v jej radoch! Cieľom tejto kampane je útok na dosiaľ nedotknutý celibát ako aj snahy o svätenia žien. Už započatá protestantizácia katolíckej cirkvi Druhým vatikánskym koncilom by takýmito krokmi akiste slávila svoj ďalší úspech, výsledkom ktorého by bol len ďalší rozklad a morálna devastácia. Kardinál Schönborn v tejto súvislosti na tlačovej konferencii 12. marca 2010 správne poznamenal, že celibát nie je príčinou pedofílie u niektorých kňazov, pretože v tom prípade by mimo celibátu sexuálne zneužívanie detí nejestvovalo!
„Vo Vatikáne aktívne pôsobí diabol“, nechal sa najnovšie počuť hlavný exorcista u Svätej Stolice Gabriel Amorth. Ďalej dodal, že dôsledkom satanovho vplyvu vo Vatikáne sú mocenské boje, „kardinálovia, ktorí neveria v Ježiša Krista a biskupi, ktorí prepadli diablovi.“ Tento nesmierne skúsený človek má akiste mnoho dôvodov na takéto závažné tvrdenia. Zrejme parafrázoval známy (a šokujúci) výrok pápeža Pavla VI. z 29. júna 1972: „Satanov dym prenikol nejakou trhlinou do Božieho chrámu. Rozšírili sa pochybnosti, neistota, nepokoj, nespokojnosť, konfrontácie... Pochybnosť prenikla do nášho svedomia.“

Nateraz ešte nie je jasné, akú daň budú musieť rakúski cirkevní hodnostári za najnovší škandál zaplatiť. O krízu sa však zjavne zaslúžili aj svojim častokrát nejasným postojom, bezzásadovosťou, snahou zapáčiť sa svetu, pochlebujúc tak liberálnej tlači s jej politickou korektnosťou. Treba len dúfať, že najnovšie útoky práve zo strany liberálnej tlače spôsobia vytriezvenie. Veď dvom pánom naraz slúžiť nemôžeš.
(pozn. red. : Medzičasom sa kardinál Schönborn posunul ešte ďalej, smerom k liberálnemu rozkladu a šialenstvu, keď odobril návrhy rakúskeho biskupa Ibiho, ktorý doporučuje zrušenie celibátu, povolenie rozvodov a sobášenie homosexuálov!!!)