Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

20. 11. 2010

Louis de Bonald

David J. Levy

Vikomt Louis de Bonald zemřel 23. listopadu 1840 ve věku osmdesáti šesti let. Odešel tak poslední a snad nejneústupnější z generace konzervativních myslitelů, kteří ve svých dílech reagovali na vlastní bezprostřední zkušenost s Francouzskou revolucí. Bonaldův styl je často abstraktní a zdánlivě odtažitý od běhu každodenních událostí, avšak každá věta, kterou napsal, ba dokonce samotná skutečnost, Že vůbec psal, jsou poznamenány otřesem z událostí, jež následovaly po pádu Bastily v červenci 1789. Jak uvedl krátce po Bonaldově smrti Saint-Beuve: "Nelze opravdu rozumět Bonaldovi bez zvážení jeho situace v roce 1796 (rok vydání jeho první knihy Teorie politické a náboženské moci), situace člověka čelícího protivníkům, jejichž byl naprostým protikladem."

Bonaldovi nebylo psaní potěšením ani je nechápal jako zvolené povolání. Byla to jednoduše povinnost, vnucená mu zmatkem doby. Po celou svou dlouhou život ní dráhu se cítil povinen přinášet svědectví o určité koncepci pravdy, náboženské ve svém původu, avšak politické ve svých důsledcích, pravdy, vedle níž se dění uvedená revolucí do pohybu, stejně jako ideje, jež ji - jak věřil - inspirovaly, zdály být nejhroznější blasfemií. "Francouzská revoluce" napsal - "začala vyhlášením práv člověka. Skončí jedině vyhlášením práv Boha." A přesto, na rozdíl od toho, co mohou tato slova naznačovat, Bonaldovy úvahy, stejně jako myšlení Josepha de Maistra, člověka s podobnými osudy, nejsou pouhým přepisem dogmaticky zastávané teologie. Spíše co možná nejsystematičtěji ztělesňují závěry vášnivého, ale empirického studia podstaty politické společnosti.

Louis de Bonald se narodil v Millau, v Rouergue v jihozápadní Francii 2. října 1754. Pocházel ze statkářské rodiny, která dala francouzské monarchii mnoho státních úředníků. Jako chlapec byl vzděláván v oratoriánské škole v Juilly, poté sloužil v elitním sboru královských mušketýrů. Jeho vojenská kariéra však netrvala dlouho. V roce 1776 byli mušketýři rozpuštěni a Bonald, jenž měl málo chuti k velkoměstskému životu, se vrátil do svého rodného města a oženil se. O několik let později se stal starostou Millau a v tomto úřadě byl ještě v době, kdy vypukla revoluce.
Bonaldova prvotní reakce na události z roku 1789 je poněkud nejasná, víme ale, že v červenci 1790 byl zvolen do krajského shromáždění, které se scházelo v Rodez. Už za sedm měsíců však rezignoval na protest proti přijetí dekretu Občanský status duchovenstva, jímž bylo duchovenstvo podřízeno nové politické moci. Dalšími jeho kroky bylo opuštění Millau a emigrace do Německa, kde vstoupil do protirevoluční armády formované vévodou z Bourbonu. Od prosince roku 1792 do září 1795, v době, kdy revoluce ve Francii spěla ke svému krvavému vyvrcholení, pobýval Bonald v Heidelbergu, hodně četl a napsal svou první knihu. Ta vyšla v roce 1796 pod názvem Teorie politické a náboženské moci občanské společnosti ve Švýcarsku. Ne právě stručný název přesně prozrazoval obsah díla a ukazoval na systematický způsob, jímž se autor snažil přiblížit svému předmětu. Povzbuzen nadějemi na kontrarevoluci se Bonald v roce 1797 vrátil do Francie; po neúspěchu roajalistického spiknutí se však musel skrývat. A právě v době, kdy se skrýval před republikánskými úřady, napsal několik dalších ze svých raných děl. Žádné nemohlo být publikováno, dokud nepadlo Direktorium. Jeho situace se pak zlepšila, a kdyby byl Bonald ochoten přijmout patronát Napoleona, který pravděpodobně četl a obdivoval jeho dílo, mohl na tom být ještě lépe. V roce 1806 Bonald odmítl místo redaktora znovu zavedeného Journal de l'Émpire, stejně jako o čtyři roky později nepřijal nabídku, aby se stal učitelem nejstaršího syna Ludvíka Bonaparta. Je pravda, že v roce 1810 Bonald akceptoval jmenování do univerzitní rady, v jejich záležitostech však hrál malou roli. Zde jsou patrny meze jeho kompromisu vůči novému zřízení.

S příchodem restaurace byla jeho loajalita monarchii odměněna. Byl zvolen do Francouzské akademie a do nově ustanoveného parlamentu jako poslanec za Aveyron. Ludvík XVIII. jej v roce 1823 povýšil do Horní sněmovny a roku 1827 Karel X. Bonalda, v té době již obecné uznávaného duchovního mistra vzedmuté vlny ultraroajalismu, jmenoval prezidentem výboru pověřeného tiskovým dozorem, do funkce, v níž se střetl s Chateaubriandem. V období restaurace napsal Bonald mnoho knih i článků pro ultraroajalistický tisk a když v roce 1830 revoluce svrhla monarchii Karla X., dalo se celkem předpokládat, že odmítne potvrdit loajalitu Ludvíku Filipovi. Po pádu legitimní dynastie rezignoval Bonald na veškeré své politické postavení a odešel na své statky, kde strávil poslední desetiletí svého života.

De Bonald byl, zdá se, člověkem střízlivým, chápajícím lidská selhání, ale absolutně netolerantním k tomu, co považoval za falešnou ideu. Jeho následník ve Francouzské akademii Ancelót zachytil rys jeho charakteru v elegii, kterou pronesl po jeho smrti: "Pan de Bonald" - napsal - "byl ustavičně trýzněn naléhavou potřebou absolutní pravdy." A dále podává překvapující obraz: "Osmnácté století a pan de Bonald, to byli dva bojovníci, kteří stíhali neustále jeden druhého, měřili své síly a utkávali se nad každým důležitým problémem." A skutečně, Bonald chápal celou svou dráhu spisovatele a politika jako boj proti tomu, co považoval za ničivý vliv myšlení 18. století. Podle Bonalda je filosofie osvícenství hluboce zasažena celou řadou základních mylných pojmů a představ o podstatě lidské společnosti. Proti názoru, že společenská zřízení a instituce mají smluvní bázi, zakotvenou v prvotní smlouvě mezi jedinci či mezi vládci a ovládanými, zdůrazňuje Bonald přirozenou a nezbytnou povahu společenské struktury. Píše, že "díky filosofům se společnost zdá být výsledkem lidského umu; je to však přirozenost, která jí dává existenci". Příroda sama o sobě není bytím, spíše je, jak uvádí v Du Traité de Westphalie, "úhrnem vztahů a zákonů bytí". Myslím, že Bonaldovo dílo představuje pokus založit obranu politického a společenského řádu v zákonech stvoření jako takového, a to byl nejradikálnější pokus, jaký byl kdy učiněn. Tvrzení, že takové ukotvení odpovídá skutečnosti, není ničím novým - pojetí společenského řádu jako ontologicky zřetelné vrstvy v klenbě přirozeného řádu je ústřední tezí antické i středověké politické filosofie. Co je zde nové, je polemické ostří Bonaldových argumentů. Tradiční pohled na problémy je potvrzen, ale přeformulován a rétoricky vytříben takovým způsobem, aby vynesl na světlo neudržitelnost teorií, které formu politického řádu odvozují z lidské volby. Můžeme si vybrat, zda žijeme v řádu či nikoli, ale čím je řád nebo čím může být, je už rozhodnuto naší přirozeností a místem ve vesmíru. Bonald tento postoj jasně zastává již na začátku své první knihy, když píše: "Existuje pouze jediné ustavení náboženské společnosti a pouze jediné ustavení politické společnosti; tato dvě ustavení, tyto dvě společnosti vcelku, pak zakládají občanskou společnost. Ustavení každé společnosti vyplývá z přirozenosti bytostí, které ji tvoří, stejně nezbytně, jako je gravitace dána podstatou věcí. Tato dvě ustanovení jsou nutná v metafyzickém smyslu slova, to znamená, že by nemohla být jiná než jsou, aniž by byla zničena přirozenost bytostí, jež tvoří každou společnost."

Tento styl - jasný, suchý a nekompromisní - je charakteristický a toto tvrzení je pro Bonaldovo myšlení základní. Jelikož se myslitelům 18. století, zvláště pak Rousseauovi, nepodařilo adekvátně rozližit mezi přirozeným řádem společnosti a jejím předpokládaným původním stavem, nemohli správně porozumět přirozené povaze institucí. Rozhodli se považovat je za výtvory vynalézavosti a konvence bez toho, aby uznali, že tvořivost, jež nalézá výraz v dosažení politického, institučního řádu, je především nutnou reakcí na lidskou situaci. A právě jako dohodová nebo smluvní teorie původu politické moci nabízí vhodný předpoklad pro útoky na autoritu monarchie, Bonaldův quasinaturalismus stejně tak vytváří oporu pro její obranu: "Ustavení státní moci není ani dobrovolné, ani vynucené - je nezbytné, a tedy v souladu s přirozeností lidí ve společnosti." Společnosti směřují k tomu, aby se konstituovaly v té podobě, která je pro jejich zachování nejvhodnější. Takovou - jak Bonald věřil - byla monarchistická forma, v níž je zajištěna nezávislost a legitimita "veřejné moci", moci, která vede, řídí a rozhoduje. Lze vysledovat paralelu mezi tímto pohledem a Hegelovou obranou monarchistického státu v Prusku. Oba myslitelé trvali na tom, že monarchie není v žádném případě původním nebo - Bonaldovými slovy - vrozeným (natif) způsobem vlády, ale naopak takovým, v němž veřejná podstata politické autority dosahuje svého nejvyššího výrazu.

Dalším význačným tématem Bonaldova díla, které mělo vliv na pozdější sociologické myšlení, je jeho rozprava o tom, do jaké míry je člověk formován společností, do níž se narodil. Východiskem mu je naznačení rozdílu mezi strukturou života člověka a strukturou života zvířete. "Zvíře se narodí dokonalé," píše, "a pro své zachování se nemá od zvířat svého druhu čemu učit. Člověk se rodí se schopností zdokonalení a vše musí získávat od svých bližních, protože bez relativního zdokonalování se nemůže zachovat ani fyzicky, ani morálně, a jako žalud hyne, nevyroste-li -v dub, tak také dítě umírá, nevyzraje-li do dospělosti." Bonald zde nepochybně zveličuje rozdíl mezi člověkem a zvířetem, nebo to přinejmenším vypadá, že rozlišuje způsobem, který je empiricky chybný. Kachňátko vedené svou matkou poprvé do vody, či lvíče, kterému lvice ukazuje, jak lovit, se učí základním prvkům přežití od svých rodičů. Dále pak je možno vznést námitku, že ať už může být člověk čímkoli, je také živočichem, a proto činit rozdíl mezi člověkem a zvířetem je známkou nepochopení. Na to lze s Arnoldem Gehlenem, který používá rozlišení člověk - zvíře k účelům, jež jsou cílům Bonaldovým velmi podobné, říci, že když postavíme proti sobě pojem člověk a pojem zvíře, nepopíráme ještě, že člověk je skutečně živočichem. Snažíme se pouze stanovit, co je tím, co činí člověka tak odlišným od každého jiného zvířete. Dát do protikladu "člověka" a "zvíře" znamená užít heuristickou metodu ve snaze zpřehlednit jedinečné rysy lidské formy života a především meze, v nichž je člověk podřízený a závislý na procesu kulturního utváření, jež nemá ve zbytku živočišné říše obdoby. Tak nám empiricky problematické rozlišení pomáhá objevit, kde hledat skutečnou specifičnost člověka.
V tomto světle je Bonaldovo stanovisko zcela přiměřené. Zvíře je pro život vybaveno v nejlepším případě jednoduchým tréninkem v několika základních technikách. Po celý jeho život má pak instinkt mnohem větší roli v určování jeho chování, než je tomu u člověka: Dítě se musí nejen naučit chodit, musí projít pečlivě vypracovaným a spletitým procesem socializace cestou k zralosti, která není jednoduše časová a už vůbec ne pouze fyzická, ale v prvé řadě morální a intelektuální. To, co se dítě naučí a jak jedná, odráží povahu společnosti, která je obklopuje. Těmto otázkám věnoval Bonald samostatnou knihu Teorie společenské výchovy a často se k nim během svého života vracel. Pevně věřil, že vhodná výchova je klíčem ke společenské stabilitě, a z toho důvodu zastával názor, že jednou z funkcí státu je dohlížet na výchovu kohokoli, kdo je předurčen k tomu, aby hrál nějakou roli ve veřejném životě. Pro ostatní pokládal za zcela dostatečnou domácí výchovu ve vyrovnaném rodinném prostředí s vzdělávací prací Církve.

Je-li pro Bonalda a pro ostatní protirevoluční křesťanské myslitele rozlišujícím znakem člověka Bohem mu daná svoboda, nesmíme to chápat tak, že člověk má možnost libovolně měnit Bohem mu dané podmínky existence, platné pro všechny lidi bez rozdílu. Bonald ve svém pojetí podmínek lidské existence zdůrazňuje za prvé, že je to právě politická situace, v níž je život jedince závislý na fungování jistého souboru institucionálních mechanismů, a za druhé, že každá taková politická společnost musí odpovídat požadavkům obsaženým v přírodním řádu, jehož zákony zase zpětně vyjadřují vůli Božského Stvořitele. To má Bonald na mysli, když říká: "Nemůžeme mluvit o společnosti bez zřetele k člověku, ani nelze mluvit o člověku bez předpokladu Boha." Člověk je určitým druhem tvora, který žije a jedná v rámci konkrétního universa, a to má jisté lidsky formativní charakteristiky, jež člověk nevytvořil a které nemůže měnit.

Bonaldovo náboženství jej naučilo, že přes všechno tajemno obsahuje vesmír zcela soudržný řád a že tento řád je projevem vůle Stvořitele. Člověk stvořený k obrazu Božímu je taktéž bytostí přírody, protože příroda, jak ji chápe Bonald, je zkrátka jen jinak pojmenované stvoření. Když lidé použijí svých přírodou a Bohem daných schopností, umějí rozeznat obrysy tohoto univerzálního řádu a více či méně přiměřeně na něj reagovat. Jedním z aspektů jejich reakce je zformování politického a společenského řádu. Tam, kde osvícenští myslitelé viděli v tradičních formách řádu bezvýznamné sutiny minulosti, vnímal Bonald (stejně jako Burke) pracující logiku, logiku stvoření a odezvu, jež ve svých důsledcích vypovídala o měnící se míře úspěchu, s jakou se lidé snažili vyrovnat se se svým postavením. Bonald napsal: "Netvrdím, že toto je můj systém, je to však systém přirozený." A dále: "Podstata tvorů ve společnosti a vůle Boží jedno a totéž jsou, anebo jsou přinejmenším v souladu. V mých pracích jsou podstata společenských bytostí nebo společnosti, společenská vůle a dokonce i vůle Boží synonymy."

To jsou slova toho, kdo mluví s bezohledným přesvědčením člověka neotřesené a neotřesitelné víry. Nedá se moc předpokládat, že současná západní společnost, pyšnící se dosažením demokratického pluralismu, popřeje tomuto hlasu více sluchu. Americký konzervativní sociolog Robert Nisbet, kterému lze sotva vyčítat jednostrannost, upozornil na Bonaldovu obhajobu nezávislosti takových základních sociálních seskupení jako rodina a cech proti nově vzniklé horlivosti centrální vlády a tím se snažil tomuto Francouzi vystavit vysvědčení předchůdce moderního pluralismu a nepřítele vše přesahujícího státu. Jakkoli je tato poloha Bonaldova myšlení významná, představuje jen malou část díla a je pouze fragmentem vize, která je soustředěna nikoli na autonomii společenských skupin, ale na ontologickou závislost člověka na Bohem zajištěném řádu tvoření.

Bonald se netajil tím, že psal spíše kvůli svému smyslu pro povinnost než ze záliby, a od té doby, co se na tuto dráhu vydal, plynul z jeho pera nepřetržitý proud děl - od filosofických pojednání po novinové články. Dokonce i ve své době byl více vlivným než populárním spisovatelem. Byl obdivován pro svoji dialektickou rigoróznost a ne pro staromódně střízlivý literární styl. Jeho vášeň pro systematizaci a jeho touha co nejvíce přizpůsobit svá tvrzení modelu geometrického důkazu mohou být tam, kde se mu to nejlépe podaří, rétoricky účinné – například v Konstitutivním principu společnosti, což měla být předmluva k Teorii moci, ale některá z jeho pozdějších děl jsou skutečně příliš komplikovaná. Bonald si byl vědom omezení svého stylu, avšak trval na tom, že v otázkách tak důležitých, jako je sociální a politická filosofie, musí tam, kde je to nutné, jednoduchost vyjádření ustoupit pojmové přesnosti. Když uvažoval o odlišných přijetích, kterých se dostalo jeho Primitivnímu zákonodárství a Chátéaubriandovu velmi populárnímu Duchu křesťanství, trpce poznamenal: "Ordinoval jsem svůj lék v přírodním stavu, on jej podával na kostce cukru." Cítil se jako k boji připravený obhájce v ohroženém sporu, jako obránce pevnosti pravdy, obléhané silami zmatku na všech stranách, a ani jeho postavení a - domnívám se - ani jeho povaha jej nemohly přinutit k tomu, aby zmírnil či zjemnil své neúprosné sdělení.

Bonaldovo místo v politickém dění francouzské restaurace mezi léty 1815 - 1830 bylo srovnáváno s rolí chóru v řecké tragédii. Jeho úkolem bylo varovat a připomínat základní podobu pravd, jimž nelze uniknout. Je jen přirozené, že se cítil lépe s politicky nekompromisním Karlem X. než s pragmatikem Ludvíkem XVIII., o němž v roce 1817 napsal: "Nejenže mu člověk někdy musí sloužit bez nároku na odměnu, může si také být jistý, že u něj upadne do nemilosti." Ke konci svého života připisoval Bonald neúspěch prosazení restaurace liberálním prvkům; včleněným do francouzské ústavy prostřednictvím Charty, která zavedla dvoukomorový parlamentní systém podle anglického vzoru. Z hlubšího hlediska pochyboval, spolu s de Maistrem, o možnosti znovunastolení základů legitimní autority v době, která je ovlivněna fantasmagoriemi utopické ideologie a tolik zkušená v záležitostech revoluční destrukce. U Bonalda se setkáváme s naznačením pravdy, vyslovené asi o století později Thieny Maulnierem, s nemilým poznáním, že: "Politika se stává tragédií tehdy, když to, co je potřebné, není už zároveň možné."

V roce 1830 se Bonald zcela stáhl z veřejného života, ale po celých zbývajících deset let svého života i nadále vyjadřoval své názory ve své korespondenci. Neúprosný do samotného konce, pobýval ve světě, k němuž necítil náklonnost, ale lítost. Bonald nepřijal hegelovský běh světových dějin ve jménu osudu. V jeho katolické vizi laděné více augustinovsky než tomisticky se nikdy víra v absolutní dobrotu Božské prozřetelnosti nezaměňovala s imanentním osudem světa omylného lidského jednání. Základní metafyzický optimismus, plod víry, žil v jeho mysli spolu s politickým pesimismem, za který vděčil těžké zkušenosti. Po jeho smrti vzdávali lidé, navzájem si tak odlišní jako Comte a Saint-Beuve, hold jeho vynikajícímu géniu a o půl století později měly jeho myšlenky přinést inspiraci roajalistickému oživení v Action Francaise, byť spíše v díle Léona de Montesquieua než Charlese Maurrase, kterému bylo zatěžko odpustit Bonaldovi jeho preferování starověkých Germánů a Římanů před Řeky.

Dnes má Bonald málo čtenářů - jak by ostatně očekával. Přesto však, všude tam, kde lidé čelí výzvě utopických ideologií, si jeho slova zasluhují pozornost. Bonald byl totiž hlubokomyslným vykladačem toho politického realismu, který nazýváme konzervatismem. Prubířským kamenem takového realismu není - jak se často tvrdí pragmatické přijetí čehokoli, co se může přihodit, ale informované uvědomění si mezí, jimž jsme jako svobodní, avšak koneční tvorové podřízeni. Politické krédo, které tyto meze ignoruje, může být v jistém smyslu "úspěšné", ale výsledky tohoto úspěchu se vysmějí jeho původní aspiraci. To je tak jisté, jako je jisté, že jakobínský teror udělal z revolučního prohlášení, že se dospělo do zaslíbené země lidské svobody, směšnou frašku. Bonaldův konzervatismus není konzervatismem souhlasu a adaptace, i když ten má v politice také své místo; je to konzervatismus, který ví, že i tváří v tvář zdánlivě neřešitelným tlakům historie je čas říci: "Ne." Konzervativci, kteří jsou hrdí na praktičnost svého světového názoru, potřebují takové myslitele a takové myšlení, nemají-li se stát pouhými apologety budoucnosti, již ani nezamýšleli, ani po ní netoužili.

Otištěno: R. Scruton (ed.), Konzervativní myslitelé, CDK Brno, 1994

Preložila Jana Ogrocká

Elektronická verzia prevzatá z: OBZORY Ročník 1 l číslo 3 l PROFIL OSOBNOSTI