Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

19. 7. 2010


FRANGAR, NON FLECTAR

Pavel Zahradník

( Pozn.red. : Tento článok bol napísaný v čase vrcholiacej "kauzy Williamson", ale nebol v tom čase publikovaný. Jeho otvorenost, kvalita a jasnosť analýzy určitých javov je natoľko myšlienkovo podnetná, že sme sa rozhodli publikovať ho napriek jeho dátumovej "neaktuálnosti.")

Výrokem, který snad nejlépe vystihuje povahu papeže Jana XXIII., onoho Jana Křtitele „pokoncilního katolicismu“, je pasáž v jednom jeho dopise příteli, pocházejícím z roku 1921, v němž tehdy čtyřicetiletý Angelo Giuseppe Roncalli píše: „Naši otcové v bojích, jejichž dozvuky jsem ještě zažil, razili heslo: Frangar, non flectar (Raději se zlomím, ale neohnu se). Já dávám přednost heslu opačnému: Flectar, non frangar (Raději se ohnu, ale nezlomím se).“ Tato vlastní persifláž klasického výroku se budoucímu papeži velice zalíbila a ještě několikrát se k této své apologii zbabělosti vrátil; v dopise prof. Donizettimu z března 1938 přitom přiznával, že takto upravené rčení prostě lépe odpovídá jeho povaze. Koho měl Angelo Giuseppe Roncalli v první řadě na mysli, když mluvil o „našich otcích“, kteří užívali výroku, jenž se mu tak nelíbil, je celkem zřejmé. „Frangar, non flectar!“ bylo mottem známého italského katolického týdeníku „La Riscossa per la Chiesa e la patria“, jejž vydávali tři kněží, bratři Scottonové, v době pontifikátů Lva XIII. a sv. Pia X. Časopis neúnavně hájil učení Církve ve stálé polemice s modernismem i svobodným zednářstvím a byl vícekrát pochválen samotným Piem X., jenž byl jeho velkým příznivcem; dokonce byl označován za periodikum, přinášející nejlepší populární výklad myšlení papeže-přemožitele modernismu.
Neskrývané odmítnutí postoje „našich otců“ a (nepříliš zaobaleně) také postoje, jejž zaujímal papež-světec, bezesporu největší papež dvacátého století a snad i několika posledních staletí, znamenalo zároveň okázalý a radikální rozchod s tím nejlepším v dvoutisícileté minulosti Církve, rozchod se sv. Ambrožem, kárajícím samotného císaře Theodosia, se sv. Lvem Velikým, čelícím obávanému Attilovi, se sv. Řehořem VII., umírajícím ve vyhnanství, protože „miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost“, s bl. Piem IX., papežem Syllabu, odpovídajícím na nestoudné návrhy italských liberálů slovy „Non possumus.“ Roncalliho postoj zároveň (zatím jen v teoretické rovině) předznamenával postoje církevní hierarchie po Druhém vatikánském koncilu, hierarchie již vycepované aggiornamentem, vždy připravené vykonat to, co od ní požadují mocní tohoto světa, vždy ochotné zapřít celou minulost Církve, vždy svolné zradit své věřící a vydat je na pospas jejich novodobým pronásledovatelům.

V posledních měsících jsme byli svědky události, která dokonale ilustruje smutnou skutečnost, že pokřivená švejkovská zásada „Flectar, non frangar!“ se vskutku stala novým přikázáním pokoncilní hierarchie, řídícím takřka veškeré její jednání. Jak známo, anglický římskokatolický biskup Richard Williamson byl obviněn ze spáchání zločinu, nad nějž dnešní rodící se tyranie nezná zločinu většího – biskup měl totiž vyjádřit názor, že počet povražděných židovských obětí druhé světové války, tzv. „holokaustu“, nedosahuje šesti miliónů, nýbrž pouhých dvou set či tří set tisíc. (Ponechávám tu stranou nikoli nedůležitý detail, že biskup striktně vzato nehovořil o všech obětech „holokaustu“, nýbrž výslovně jen o té jejich části, která byla povražděna v koncentračních táborech.) Protože mystických Šest miliónů již bylo mezitím dogmatizováno a víra v ně je základním článkem víry novodobého náboženství holokaustu, je jen přirozené, že na nešťastného biskupa, svérázného Brita se smyslem pro fair play, kultivovaného znalce poezie a hudby, milujícího po Chestertonově či Waughově vzoru vyhrocené výroky, ale neuvědomujícího si, že doba svobody, kterou se Chesterton či Waugh mohli těšit, již minula, se vrhla smečka jakobínských strážců ideové čistoty Báječného nového světa.

Biskup byl okamžitě zařazen mezi pronásledované párie dnešní doby, mezi „popírače holokaustu“, jak současná oficiální hantýrka nazývá badatele, kteří sice „holokaust“ nepopírají, ale počet jeho obětí korigují, a to mnohdy velmi výrazným způsobem. Taková situace není ovšem pro historika nijak překvapující, neboť zvláště v případě „ožehavých“ témat moderní historie, mezi které přirozeně náležejí počty lidských obětí, jež s sebou přinesly četné konflikty dvacátého století, se čísla udávaná jednotlivými autory od sebe mnohdy diametrálně liší. Uveďme příklad, který je nám bližší než přece jen poněkud vzdálená problematika počtu židovských obětí poslední světové války, totiž otázku ztrát českých Němců, kteří zahynuli během jejich vyhánění po druhé světové válce. Jeden extrém zde představují čeští historici hovořící o pouhých patnácti až sedmnácti tisících těchto obětí, zatímco na straně druhé mezi sudetskými Němci panují představy o 250 000 až 270 000 mrtvých. Podobné markantní rozdíly mezi dvěma extrémy najdeme například v pracích snažících se stanovit počet obětí, jež zahynuly při bombardování Drážďan, počet Arménů, kteří přišli o život při genocidě za první světové války, či počty obětí při mnoha jiných smutných událostech z novější i dávnější historie. Rozdíly, se kterými se setkáváme při udávání počtu obětí „holokaustu“, tohoto zlomku nesmírného utrpení, které lidstvu přinesla druhá světová válka, se nijak neliší od obdobně velikých rozdílů, jež nacházíme ve výše uvedených případech; odlišuje je pouze mimořádně brutální perzekuce, které jsou vystaveni ti z badatelů, kteří mají odvahu byť jen částečně zpochybnit tvrzení, která dnešní politické autority uznaly za závazná pro všechny své poddané.
Těžko tu nevyjádřit sympatie a obdiv těmto skutečným hrdinům dnešní doby, nadšeným, mnohdy podivínským, umanutým, paličatým amatérům, připomínajícím nám zaryté obhájce pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, vyháněným z jedné země do druhé, stíhaným aktivistickými režimními novináři, předváděným před úplatné či vystrašené soudce, posílaným do vězeňských cel, vězňům, kterých se nikdy nezastane žádná Amnesty International. Jejich argumenty sice v mnoha případech nejsou s to vzdorovat odborné kritice (to samé ovšem platí i o těch, kdož jsou zastánci opačné krajnosti), ale pronásledování, která jsou nuceni snášet, jim dodávají aureolu, před níž se nelze nesklonit. Bestie, která na ně pořádá hon, nadto lační po stále větším množství krve a řady svých obětí postupně rozšiřuje; lapení amatéři jí už nedostačují, do jejích spárů se dostal nejen velký historik David Irving, ale i nevinný profesor Bruno Gollnisch, který sice žádné dogma nového náboženství nezpochybňoval, ale „třídní instinkt“ soudců vedl i tak k jeho odsouzení. Bylo by jistě pěkné, kdyby jako tolikrát v minulosti to byla Církev, která by se postavila na odpor postupujícímu barbarství a stala se útočištěm těchto opovrhovaných, azylem pronásledovaných, poslední oporou těch, kteří jsou všemi opuštěni; je však zřejmé, že Církev, nacházející se v jedné z nejhlubších krizí svých dějin, ponížená pokoncilními papeži a ovládaná modernistickými biskupy, opírajícími se při svém vzdoru vůči Římu právě o světskou moc, dnes takovéhoto statečného činu není schopna.
Případ biskupa Williamsona pak ukázal, že dnešní „pokoncilní“ Církev je natolik ochromena strachem ze světské moci, že její představitelé nejen nejsou schopni zastat se katolického biskupa, na kterého Bestie zaútočí, ale že se dokonce předhánějí v tom, kdo pronásledovaného spolubratra dříve a halasněji odsoudí. Ke svým odsudkům přitom vystrašení nástupci apoštolů přidávali horlivá ujišťování, že je třeba „odmítnout každý způsob schvalování toho, co se dělo za Hitlera“, že „každé nespravedlivé násilí vůči jedinému člověku zraňuje celé lidstvo“ či že „pro antisemitismus není mezi námi místo.“ Podlost těchto jinak banálních vět spočívá ovšem v tom, že tyto a další podobné výroky, nemající zhola nic společného s otázkou, o níž vznikl spor, totiž s problémem počtu obětí „holokaustu“, zároveň zlomyslně jako by naznačovaly, že obviněný biskup Williamson snad schvaluje to, co se dělo za Hitlera, že snad souhlasí s nespravedlivým násilím či že je hlasatelem dalšího nebezpečného ideozločinu dnešní doby, totiž „antisemitismu.“ Přijmeme li pak za vlastní patrně nejvýstižnější definici antisemity, podle níž antisemitou je ten, koho Židé nemají rádi, je zřejmé, že hájit se úspěšně před tímto posledním nařčením je vlastně úplně nemožné.

Byli jsme tak očitými svědky toho, že štvanému biskupovi nepomohl zhola nikdo, nepomohli mu, což je obzvlášť smutné, dokonce ani ti jeho spolubratři, kteří mu stojí nejblíže a od kterých mnozí marně čekali, že podpoří dlouholetého druha, zato jsme byli svědky mnoha a mnoha servilních prohlášení, z nichž nepochybně nejhanebnějším bylo podivné, nikým nepodepsané sdělení státního sekretariátu Svatého stolce ze 4. února 2009, přikazující, aby se biskup „absolutně jednoznačně a veřejně vzdal svých postojů k Šoa (!!)“, a dokládající tak pěkně rozsah svobody svědomí, jak ji chápou jindy tak fanatičtí vyznavači deklarace Dignitatis humanae. Pohled na papeže, ujišťujícího delegaci původců a inspirátorů tohoto i mnoha dalších pronásledování svou naprostou poslušností, pak přivolal vzpomínky na časy nejhlubšího ponížení Svatého stolce, na dobu Klementa V., plnícího příkazy Filipa Sličného, či na pontifikát Pia VII., zajatého císařem Napoleonem a vláčeného jím z jednoho města do druhého. To, že se proti biskupu Williamsonovi s obzvláštní vehemencí postavili především biskupové z německé jazykové oblasti (důstojně bylo mezi nimi zastoupeno i Česko), je pochopitelné; pro tyto biskupy, již zcela otevřeně hrozící schizmatem, kráčející ve stopách svých rodáků Martina Luthera a Ignaze Döllingera, byla celá aféra jen další vhodnou příležitostí, jak zaútočit na nenáviděného papeže, jehož opatrných krůčků směřujících ke katolické Tradici se tolik děsí. Jiní se pak zřejmě kojili nadějí, že se Bestie spokojí předhozeným biskupem Williamsonem, a když ho spořádá, zaleze do svého doupěte a dá jim svatý pokoj. Tak se pochopitelně nestalo a pozice, které byly nerozvážnými výroky jednou dobrovolně opuštěny, se budou už jen obtížně dobývat zpět; můžeme jen s obavami očekávat, jaké ponížené deklarace loajality budou nyní biskupové muset „absolutně jednoznačně a veřejně“ vydávat.

Ani v takto těžkých chvílích by však katolického křesťana neměla opouštět křesťanská naděje. V roce 1799, jenž byl rokem smrti Pia VI., papeže doby francouzské revoluce, o němž se mnozí domnívali, že je již posledním papežem a že jím dějiny Církve končí, mladý neznámý kamaldulský řeholník Mauro Cappellari napsal traktát, prorocky nazvaný „Triumf Svatého stolce a Církve nad útoky novotářů“ (Il Trionfo della Santa Sede e della Chiesa contra gli assalti dei novatori), který obsahoval slavnou větu, konstatující, že je snadnější zničit Slunce než papežství. Mauro Cappellari se později stal papežem Řehořem XVI. a zahájil tak dobu velkého vzestupu papežství – po něm následovaly tři mimořádné osobnosti na papežském stolci, bl. Pius IX., Lev XIII. a sv. Pius X. Lze doufat, že aféra biskupa Williamsona je jenom jedním z mnoha záchvěvů vzteku, jimiž síly zla projevují (a jistě ještě mnohokrát budou projevovat) svoji nelibost v čase, kdy se Církev, jak se zdá, sice pomalu, velmi pomalu, ale přece jen začíná zdvihat z hlubokého úpadku, v němž se ocitla už takřka před půlstoletím.