Združenie dobrovoľných robotníkov pracujúcich na obrane Cirkvi, Tradície a Kráľovstva Kristovho.

10. 5. 2010


Nacionalismus Charlese Maurrase

Jacek Bartyzel (Łódź)

Jak je všeobecně známo, Maurrasova politická doktrína je pozitivně sama o sobě definována ne jako roajalistická, nýbrž jako nacionalistická, přičemž roajalismus je „pouze“ jejím logickým vyústěním a završením, což se také odráží v doplnění slova nacionalismus adjektivem „integrální“. Jedná se zajisté o novum v dějinách kontrarevoluční a monarchistické myšlenky, zvláště, že nacionalismus byl svými stoupenci i odpůrci spojován spíše s revolučním táborem, a přinejmenším s romanticky zabarveným liberalismem.[1] Pro kontrarevoluční státníky, jakým byl například kancléř Metternich, byl nacionalismus synonymem liberálně-revolučního zla rozkládajícího tradiční řád. Již z tohoto pohledu se musí osobnost Charlese Maurrase jevit jako přelomová v dějinách Kontrarevoluce, která se díky tomu dělí na dvě fáze: předmaurrasovskou antinacionalistickou a pomaurrasovskou nacionalistickou. Na druhou stranu, i tato intelektuální „reforma“ Konrarevulece postupovala ve dvou směrech: „nacionalisací“ monarchismu, jakož i „roajalisací“ nacionalismu. Výše zmíněné skutečnosti si vyžadují podrobnější rozbor povahy maurrasovského nacionalismu. Základní pravidla nacionalistické doktríny byla stanovena již v čtyřbodovém manifestu Action Française z 15. listopadu 1899:
1. Nejdůležitější potřebou jedince je život ve společnosti: vše co společnost ohrožuje, obsahuje v sobě nebezpečí pro existenci individua.
2. Ze všech společenských forem, které jsou vlastní lidskému druhu, je pouze národnost jediná celistvá, nejtrvalejší a nejbohatší. Od dob, kdy zaniklo starožitné společenství známé ve Středověku pod názvem Křesťanstvo (Chrétienté), kteréžto bylo pokračováním římského světa, se národnost stala fundamentální a absolutní podmínkou lidstva. Mezinárodní vztahy v oblasti politiky, morálky a intelektu jsou navazovány skrze národy. Jestliže tedy národy stanoví nejdůležitější, nejvyšší a nejsubtilnější druh hospodářské a duchovní spolupráce ve světě, pak se musí rovněž domlouvat a bránit před nebezpečím, které by mohlo mít za následek úpadek civilizace. Nacionalismus tudíž není pouhým pocitem; je to zcela racionální a konkrétní závazek.
3. Mezi Francouzy, občany státu zjevně zrazovaného okupujícími a trhajícími jej frakcemi, mají být všechny problémy dneška, všechny politické otázky řešeny vzhledem k národu. Přirozené společenské vrstvy se musí spojit kolem společného národního jmenovatele. Bez ohledu na politické, náboženské a hospodářské zájmy se musí s veškerou silou a hloubkou řídit jejich francouzskou „vírou“.
4. Povinností Francouzů, kteří si tyto skutečnosti uvědomují, je jejich dnešní veřejné zformulování, aby se tím ozřejmily tyto pravdy zaslepeným a lehkomyslným spoluobčanům.[2]
Z výše citovaných vět vyplývá několik důležitých závěrů, co se nacionalismu v podání Action Française týče. Zaprvé, je evidentní, že společensko-kulturní fenomén národa zde není nějakým „odvěkým“ principiem bytí, ale jevem historickým, který nastal v určité fázi dějin lidstva a to jako nutný důsledek rozkladu plnější existenční formy společnosti, kterou byla středověká křesťansko-římská civilizace. Již tento předpoklad impregnuje v základech maurrasovský nacionalismus proti partikularismu a „rouhání“ etnosu, přičemž jej uvádí v soulad s universalismem takové civilizace, jež se nebojí národnostních růzností ve svém okolí a nesnaží se „bránit“ jednotu nivelizací těchto odlišností. Náš patriotismus – vysvětloval Maurras ve svém dopise Svatému Otci Piu X. – není duchem strany; není to těsný nacionalismus, nýbrž evropský a planetární cit vzhledem k dobru všech národů.[3] Ba co víc, jestliže našim národním jménem je >>Francouzství<<, pak naším civilizačním jménem je >>Latinství<< /Latinité/. Intelektuálně, morálně, v jisté rovině je vlast společenstvím všech latinských duší, všech národů římských, a v širším slova smyslu, přesto stejně právovitým a nutným, všech katolických srdcí. (…) Francouzský národ bez pochyby a nepřetržitě zachovává řád a rozvíjí francouzského ducha; ale onen duch vděčí za svou existenci katolickému universalismu. Katolicismu vznešenému,, obecnému, neměnnému.[4] Vše, co není římsko-katolické, je cizí, „barbarské“ – jako například germánství, které pevnou obručí spojuje saského pohana Arminia s tvůrcem protestantismu Lutherem.[5]
Ne náhodou se Maurras vysmíval (šovinistickému, a původem protestantskému) nacionalismu, který nenávidí „papeženství“, protože v papežích spatřuje „Italy“.[6] Pro někoho, kdo si pod pojmem nacionalismus představuje doktrínu „xenofóbní uzavřenosti“ a „nenávisti všeho cizího“, musí znít překvapivě (nebo nepohodlně) neustálá Maurrasova chvála na „kosmopolitní“ římský mír (Pax Romana) a na „Křesťanskou republiku“ v dobách středověku, která jde ještě dál tvrzením, že středověká Christianitas byla nejlepšími „Spojenými evropskými státy“: Kdysi v západní Evropě bývala Křesťanská republika, která vytvořila svého druhu dočasnou jednotu. Tato jednota byla Lutherem zničena. Od tohoto rozštěpení se národ stal jediným společenským okruhem, ve kterém může člověk afirmovat své člověčenství.[7]
Poslední věta poukazuje na další neméně důležitou skutečnost: že národnost se v ničem neprotiví universalismu, právě naopak, je jedinou, po novodobém „velkém schismatu“ protestantismu, cestou záchrany římsko-katolického odkazu. Jinak řečeno: právě národy jsou „dalším pokračováním“ universální civilizace, která by bez nich zanikla, stejně tak jako její předchůdkyně. Kdo tedy chce vytvářet jednotu a zároveň přehlížet národní různorodost, „uniknout“ před latinismem, ten je falešným či naivním a lehkomyslným universalistou, neboť podřezává jediné živé a kvetoucí větve latinského kmene, jež by bez nich již dávno ztrouchnivěl. V konsekvenci ontologického a historického prvenství universalismu není národ, v podání maurrasovské doktríny, metafyzickým absolutnem ani „bohem“, nanejvýše – jak říkali ve starověku – „krásnou bohyní“ (déesse). Národ ovšem v očích nacionalisty zaujímá přední místo, avšak ne v obecném uspořádání dober, nýbrž pouze v hierarchii politických idejí. Je tomu tak, protože je ze všech dočasných skutečností „nejmocnějším“, to znamená nejlépe zakořeněný v realitě. Na primát národu je nutné dívat se ne „z hora“ nýbrž „z dola“, jedná se o to, že národ je nadpartikulární existencí vynášející se nad přirozené skupiny (společenské vrstvy), přičemž však nad nimi rozprostírá svůj „ochranný deštník“ proti umělým a ve své podstatně protinárodním skupinám; tj. stranám. Z tohoto pohledu je nacionalismus synonymem organického a společenského pořádku, jakož i národní solidarity; jeho předmět, tedy národ, skutečností „realční“, ve které se zbíhají všechny intersubjektivní a meziskupinové vazby. To znamená, že „organicky“ chápaný národ nemůže být výtvorem něčí vůle – což zneplatňuje demokratický voluntarismus: Žádný z historických výtvorů není tak umělý, jako národnost.[8] Národ je dílem Dějin, a tím Přírody, neboť dějiny jsou historií lidského druhu, který je vybaven stálou a neměnnou přirozeností, přirozeností společenskou: Vlast je společností přirozenou, nebo – což je v podstatě to samé – historickou.[9] Všechny výše zmíněné skutečnosti: primát římsko-křesťanského universalismu, hierarchické ordo v životě národní společnosti, dějinnost a přirozenost národa, staví maurrasovský nacionalismus do ostrého protikladu k šovinistickému, bezbožnickému a demokratickému nacionalismu jakobínů. Maurras zavedl pro tento lži-nacionalismus důležitý a trefný termín: „nacionalitarismus“, což je průnikem slov: „nacionalismus“ a „totalitarismus“. Podstatou jím odmítané nacionalitaristické ideje je nivelizace spočívající ve snaze unifikace národa a národů všeobecně, přičemž způsobem pro dosažení prvního cíle je revoluce uvnitř státu, pro dosažení druhého zas revoluční válka. Více než stoletá zkušenost s obojím však ukazuje, že státní tvor zrozený jakobínskou nacionalitaristickou ideou vzal na sebe nakonec „demoplutokratickou“ podobu, proto je nanejvýš nutné postavit proti falešnému nacionalismu nacionalismus opravdový, který dokáže, že zlo „lidových“ vlád není původu nacionalistického, nýbrž výsledkem vnucení národům ideje rovnosti.[10] Důležité svědectví o distancování se Ch. Maurrase od „náboženství Vlasti“, jež vyznávali „patrioti roku II“ z tábora Marseillaisy, přináší Henri Massis. Na zakládajícím sjezdu Studentů francouzské akce měl Maurras pronést: Kult vlasti je úctou k náboženství země otců; kult národa je úctou k náboženství jejich krve. Ale „národ“ není slovem revolučním. „K chvále národa“ – takto pojmenoval svůj projev na inauguračním zasedání Francouzské akademie Bossuet. Slovo „patriotismus“ se lépe hodí k Dérouledeovi, protože se zasazuje o získání země. Oproti tomu slovo „nacionalismus“ vyhovuje Barresovi a mně, neboť my se zavazujeme bránit lid, jeho díla, jeho umění, každého jím vytvořeného a nepřáteli ohroženého dobra.[11] Patriotismus obohacený nacionalismem by se měl stavit za obnovení historické Francie, čili „federace republik“ seskupených kolem „krále-federátora“, a snažit se co nejrychleji zbavit právního abstraktivismu a byrokracie, tak drahé všem demokratům. Teprve tehdy v celé své kráse rozkvetou a naleznou své substanciální naplnění regionalistické ideje Mistralovi i ideje provensálského félibrige,[12] alsasko-lotrinského východu Barresova, bretoňské renesance Le Gofficovi a ostatních historických provincií staré Francie.[13] Pojem vlasti je tedy v maurrasovském pojímání naplněn konkrétnem, osobní a dějinnou realitou, což jasně stojí v protikladu k, od tradic odtrženému, „patriotismu“ jakobínů: Vlast to jsou pole, ploty, věže a domy; to jsou oltáře a hroby; to jsou živí lidé, otcové, matky a bratři, děti, jež si hrají v zahradách, zemědělci, kteří sejí pšenici, zahradníci, kteří pěstují růže, prodavači, řemeslníci, dělníci, vojáci; nic na světě není více konkrétní.[14] Již samo toto krásné rozlišení poukazující na bohatství národního života vylučuje ponuré jakobitské rovnostářství, které zarytě ničí veškeré nerovnosti a „anomálie“. Národ není seskupením „stejných“ jedinců, proto může nabídnout něco daleko cennějšího než „rovnost“, může nabídnout opravdové bratrství – takové, jež existuje v rodině: Vlast je svazkem rodin, svazek vzniklý v dějinách a prostoru, jeho princip odmítá zásadu rovnosti jednotlivců, ale zakládá opravdové, hluboké bratrství, bratrství uznané zákony, utvrzené obyčeji...[15] Tento svazek rovněž zakládá na přirozený řád sebeidentifikace člověka, který v případě Maurrase vypadá následovně: Jsem z Martigues a jsem Provensálcem. Jsem Francouzem. Jsem Římanem, jsem člověkem.[16]

Postoj vůči fašismu a nacismu

Stejné příčiny, které nutí rozlišovat tradicionalistický nacionalismus od jakobínského „nacionalitarismu“, jsou rovněž důvodem, proč je nezbytná distinkce mezi prvním a fašismem či jinými národně-revolučními směry, zejména nacismem. S tím souhlasí i poctiví demoliberální historici; například E. Weber použil při srovnávání těchto směrů velmi trefnou formulaci, že před fascinací totalitarismem zachránil Francouzskou Akci „akademický purismus“.[17] Když je řeč o vztahu maurrasovské doktríny k fašismu (-ům), pak je zapotřebí brát zřetel k jeho historickému vývoji. Bude zřejmé, že tento vztah podléhal mnoha fluktuacím, a to v závislosti na tom, zda byla zdůrazňována „pravicová“ nebo „levicová“ „prométheovská“ povaha fašismu (-ů). Tyto relace je rovněž nutné nahlížet ve vztahu ke každému fašismu zvlášť – v tomto případě zejména k:
a) fašismu italskému; b) rodilému (francouzskému) fašismu a c) německému nacionálnímu socialismu.
Během dvaceti let trvání fašistického režimu v Itálii bylo možné si na stránkách „L`Action Française“ přečíst mnoho výpovědí na toto téma, a to od nadšených až po kritické, ale vždy z pohledu francouzského nacionalismu vnímajícího sebe sama jako myšlenku „starší“ a plnější. Při hodnocení hrály hlavní roli převážně dvě kriteria: zájem Francie a schopnost (nebo ne) fašismu uvědomovat si hodnoty latinské civilizace. Druhým, například, byla motivovaná nejdalekosáhlejší proitalská iniciativa, která vyústila do podoby, H. Massisem vypracovaného, Manifestu francouzských intelektuálů na obranu Západu a míru v Evropě podporujícího intervenci Itálie v Habeši, jež byla brána jako střet v kategoriích civilizace: latinismu s barbarstvím, „Okcidentu“ s „Orientem“.[18] Ve 30. letech vznikla idea politického „latinského bloku“, tj. románských katolických států s autoritativním zřízením, týkala se samozřejmě také fašistické Itálie, přestože zárukou její tradicionalistické podoby mohly být v očích maurrasovců teprve jim ideově bližší: Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko. K její realizaci by však muselo dojít až po likvidaci zednářského demokratické režimu ve Francii. Vláda Mussoliniho a jeho „černých košilí“ získala uznání Action Française za potlačení anarchie a zažehnání hrozby komunistického převratu, za likvidaci stranicko-parlamentního systému při zachování monarchie a uzavření dohody s Vatikánem, jež ukončila anormální válku státu s Církví. Od počátku si však francouzští nacionalisté uvědomovali rozdíly, které je dělí od fašistů, zejména fašistický centralismus a etatismus, dvě nejnegativnější vlastnosti spojené s dědictvím Revoluce a Republiky. „Lakmusovým papírkem“ vztahu maurrasovců k Mussoliniho režimu byla neochvějně otázka monarchie: fašismus může být pouze sluhou monarchie, jeho role skončí upevněním dědického trůnu.[19] Bezpochyby byly Francouzské akci bližší italští nacionalisté-monarchisté v čele s Enrico Corradinim a Luigim Federzonim, se kterými udržovali živé kontakty; čím více sílila totalizace italského systému, tím více k němu slábly sympatie maurrasovců,[20] ty vychladly docela, když se Mussolini v zahraničně politických otázkách postavil jasně na německou stranu. Jednoznačně negativní byl vztah Action Française k hitlerovskému režimu, přičemž se zde proplétaly důvody ideologické s geopolitickými: jedním z rysů doktríny francouzského nacionalismu byla přeci „od vždy“ antiněmeckost. Už na přelomu dubna a května 1930 otiskla „L`Action Française“ tři obsáhlé články varující před nebezpečím, které hrozí, získá-li moc v Německu nacistická strana, vyplnění tohoto varování považoval Maurras za důsledek pacifisticko-dohodové politiky ministra A. Brianda. V komentáři k převzetí kancléřského úřadu Hitlerem nazval Léon Daudet vůdce národních socialistů bez okolků „šéfem bandy“ a varoval, že ten „za nepřítomnosti korunního prince, se svým bojovným či přímo válečným programem, v čele sedmdesátimiliónového národa toužícího po pomstě, není neškodný, jak by si všichni přáli“.[21] Spolupracující s Akcí redaktor „Je suis partout“ Pierre Gaxotte bil rovněž na poplach: Třetí říše je nebezpečím pro Francii: musíme být silní, předvídaví, ozbrojení.[22] Francouzské fašisty, jakými byl například Marcel Bucard, demaskoval deník Akce jako německé „agenty-provokatéry“, a když René Jolivet navrhoval na stránkách „Savez-vous“ (v čísle věnovaném Hitlerovi) francouzsko-německo-italské spojenectví, Maurras ostře odpověděl: Stop! Francie je na to příliš slabá a neodolala by dominanci takových spojenců.[23] V hitlerovské ideologii vyvolávaly největší odpor nacionalistů její biologicko-rasistické závěry, vyplývající ze „společenského darwinismu“. Komentujíc norimberské zákony Maurras napsal: Rasistická předsevzetí jsou zajisté čistým šílenstvím a slepou uličkou,[24] a ještě před nástupem Hitlera k moci rozpoznal národně-socialistický projekt jako „tyranské zřízení“, které exaltuje náboženským a metafyzickým způsobem „abstraktní vůli národa“, což připomíná jakobínský stát a stojí v naprostém rozporu proti životodárnému realismu francouzského nacionalismu.[25] Nejpronikavější kritiku fašistického pseudonacionalistického rasismu má na svědomí maurrasovec mladého pokolení – Thierry Maulinuer (1909 – 1985). Naznačil, že Francouzská akce nemůže přijmout ani fašistickou ani nacistickou koncepci, protože první znamená „zbožštění“ Státu a druhá Rasy, jedno i druhé je francouzskému nacionalismu cizí: Rasismus a etatismus mohou vyhovovat pouze mrzáckým společnostem. Společnost, ve které civilizace dosáhla nevídaného vrcholu vyspělosti, se nemůže s takovýmito pojmy spokojit; věnujíce se hodnotám více aristokratickým nemůže hledat oporu v primitivních náboženstvích, jejichž duchovní nuzota nemá sobě rovných co do škodlivosti a jalovosti. Proti etatismu a rasismu staví nacionalismus jediný možný způsob záchrany skutečných hodnot, neboť je jediným společným základem schopným udržovat v rovnováze tajemství a abstrakci.[26] Zvláště aristokratismus, odpor k apologii revolučního teroru[27] a odmítnutí „primitivních náboženství“ rasismu a etatismu, byly důvodem zklamání těch francouzských fašistů (P. Drieu La Rochelle, R. Brasillach, L. Rebatet), kteří začínali jako členové Ligy AF a později s ní přerušili kontakty, aby mohli přejít k „přímé akci“ (nebo spíše povídání o ní). Tou měrou, jakou budou mladí francouzští fašisté bleskově evolučně přecházet od nacionalismu k fašistickému „internacionalismu“ a socialismu, budou mladí maurrasovci schopni připouštět útoky na mýty, kterým jejich vrstevníci a dávní kamarádi začali podléhat: Fabregues na „materialistickou mystiku“ nacismu, Jean Le Marchand na „krajní xenofóbii“ maloměšťanstva, Maulnier na rasistický antisemitismus a excitaci revoluční frazeologií. Na otázku, zda věří v revoluci ve Francii, Maulnier odpověděl: Ale ano, věříme, ovšem ne v revoluci hlučnou, ukřičenou, destruktivní. My věříme v... revoluci Ducha![28] Proti romantickému fašistickému „zápalu“ staví Maulnier a jiní Maurrasovi les fideles racionální trvání na doktríně (Doktrína je naší politickou pravdou...), s požadavkem, aby francouzská mládež především zachovávala tradice, to znamená opět odkrývala bohatství francouzského života v jeho intelektuálních, morálních a duchovních hodnotách.[29] V cyklu článků pojmenovaném Francie, válka a mír (La France, la guerre et la paix) zveřejněném v roce 1942, jehož bezprostředním cílem bylo zdůraznit rozdíly mezi přístupem zastánců Pétaina a „kolaborujících ultras“, Maulnier prosazoval, že záchrana Francie vyžaduje odmítnout importované ideologické mýty fašismu a národního socialismu, rasismus a antisemitismus. Francie potřebuje vlastní skutečnou národní revoluci, a národní revoluce vedená podle zahraničních receptů si sama sobě protiřečí.[30] Ještě před válkou si Maulnier povšiml, že fašismus je logickým vyústěním demokratických principů a suverenity mas. Idea, podle které je vláda legitimizována davem lidí, ospravedlňuje veškeré represivní prostředky a celkově podřizuje jednotlivce kolektivu. Fašismus, zplozený demokracií, zůstává i nadále demokratický v tom ohledu, že nabízí náhražku svobody participací individua na kolektivní suverenitě, až k úplnému zániku osobnosti, která se rozplyne v totalitním Státě. Na rozdíl od nacionalismu, fašismus pouze předstírá možnost vítězství nad demoliberální anarchií, neboť místo pořádku nastoluje teror, místo disciplíny násilí, místo hierarchie revoluci. Skutečný pořádek a opravdová hierarchie nemohou nikdy vzniknout kolem charismatického „vůdce“, ale pouze jen kolem krále a aristokracie na základě tradičních hodnot.[31] Francouzskému nacionalismu nehrozilo „nacionalitární“ pokřivení, neboť nebyl (a nikdy být nechtěl) ideologií neb „světským náboženstvím“; byl „pouze“ metodou – metodou, podle níž si opravdový občan uspořádá své city, své zájmy a své názory na dobro Vlasti. (Nacionalista) ví, že Vlast je konečným důvodem jeho bytí a existence spoluobčanů. (...) A opačně: veškeré politické otázky, které nejsou řešeny z pohledu základních zájmů Vlasti, jsou v jeho očích problémy nedostatečně řešenými. Nacionalismus proto vyžaduje, aby všechny pojednávané otázky byly vztahovány vůči společnému zájmu národa.[32] Avšak nejvýraznějším faktorem, jež odlišuje maurrasovský nacionalismus od „postrevolučních“ liberálních a romantických nacionalismů XIX. století, je jeho stricte „státní“ charakter; v tomto ohledu je Maurras právoplatným dědicem kontrarevoluční tradice hraběte de Maistre. Jeho ideje mají také své ohnisko v myšlence Státu, jeho celistvosti, jeho síly a hrozících mu – zvláště ze strany různých ideologií – nebezpečenství. Právě stát je ručitelem pořádku a hierarchie, bez něho se národ nemůže přirozeně vyvíjet, to vyžaduje, aby se ve vedení státu koncentrovala jediná suverénní vůle. V tomto smyslu maurrasův „státní“ nacionalismus znamenal překročení pozůstatků demokraticko-revolučního chápání národa v Barresově nacionalismu, který připouštěl – halíce do metafory „plody různých sezón“ – koexistenci různých politických tradicí: roajalistické, republikánské a césaristické. Maurras, s určitostí, daleko realističtěji vnímal, že, jestliže se individuální vůle skryté za těmito tradicemi počnou objektivizovat, čili fakticky mezi sebou bojovat, podlehne společné dobro (stát) destrukci. Proto se nacionalismus prosazovaný Maurrasem musí nadobro rozloučit s demokraticko-liberální teorií „suverenity národa“: národ je cílem státu a předmětem jeho zájmu, ale není, a být nemůže, jeho vládcem. Je nutné, aby stát byl na národu nezávislý, protože stát je jeho tvůrcem, který jej chrání a zajišťuje mu přežití – často proti sobě samému.[33] Maurras v sobě nemá nic z „národního-demokrata“ a jeho nacionalismus je skrznaskrz antidemokratický, neboť národ je podle něj vytvářen státem, jež jej předchází, a ne naopak. Toliko díky státu a jeho od přirozenosti „vertikální“ organizaci nehrozí národu, aby se přeměnil na beztvarou a neuspořádanou masu. Stát vnáší do lidských záležitostí řád, rozděluje funkce, vytváří národní jednotu, ve které vznikají homogenické a zároveň rozlišné, co do pozice a funkce, skupiny, jež podřízené společenství vytvářejí národ.[34] Každá z těchto skupin má svojí výjimečnou a neopakovatelnou roli, každá je tudíž krásná, šlechetná a činná; veškeré tyto funkce podřizují jednotlivce i skupiny jejich poslání; výsledkem je pořádek, který je přínosem dobra a života pro národ, jakož i skutečný pokrok, který má svůj základ v nerovnosti. (...) Organizace státu rozvíjí kvalitu a umenšuje kvantitu.[35] „Teoréma“ opravdového nacionalismu zní tedy následujíce: zárukou národa je stát organický, hierarchický a vedený na národu nezávislou vládou.


[1] Obecně se to týká všech romanticko-liberálních (a „národněosvobozeneckých“) hnutí v Evropě, ale nejzářnějším příkladem této symbiózy s velice exaltovaným nacionalismem je italský „neogwelfismus“ doby Risorgimenta.
[2] „La Revue d`Action Française“ 15. XI 1899
[3] Dopis připojený k L`Action Française et la Religion catholique (1913), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 530
[4] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 340
[5] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 341-342
[6] Ch. Maurras, La Politique religieuse (1912), v La Démocratie religieuse, Paříž 1921 str. 340
[7] „Aspects de la France“ 26. IX 1952
[8] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238
[9] Ch. Maurras, La Patrie (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238
[10] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 238
[11] Viz H. Massis, Maurras et notre temps. T. I. Paříž 1951, str. 121 (Jiný polemický pohled na „nacionalitaristickou“ myšlenku prezentoval Maurasův žák Thierry Maulnier, který proti demokratickému a jakobínskému nacionalismu stavěl nacionalismus individuální a empirický, zohledňující korporativně-stavovské uspořádání společnosti. Viz Inquiétude des partis, „Courrier Royal“ 16 XI 1935).
[12] tj. okcitánského jazyka (staroprovenálského)
[13] Viz Ch. Maurras, Petit manuel de l`Enquete sur la Monarchie. Paříž 1928, str. 127.
[14] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 62
[15] Ch. Maurras, La Patrie (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 264
[16] Citát z: M. de Roux, Charles Maurras et le nationalisme de l`ˇAction Française. Paříž 1928, str. 218.
[17] Viz E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 578
[18] Mezi více než 850 signatáři byli (mimo členů Ligy AF) například: kardinál Baudrillart, Maurice Maeterlinck, Henri de Régnier, Camille Mauclair, Henri Ghéon, Henry Bordeaux, Abel Bonnard, René Benjamin, Marcel Aymé, Pierre Drieu La Rochelle, Robert Brasillach, Henri Béraud, Horace de Carbuccia, André Suares, Maurice Denis a Gabriel Marcel.
[19] Citát z : J. Plumyene, R. Lasierra, Les fascismes français 1923-1963. Příž 1963, str. 16.
[20] I to bylo jistě důvodem odchodu z Akce její nejvíce profašistického ideologa, syndikalisty George Valoise, jehož později samostatná činnost nacionalistům odhalila radikální levicový potenciál fašistické doktríny.
[21] Citát z: J. Eisler, Od monarchizmu do faszizmu. Koncepcje polityczno-społeczne prawicy francuskiej 1918-1940. Varšava 1987.
[22] „Je suis partout“ 18. III 1933
[23] „Savez-vous“ 5. IV 1936; „L`Action Française“ 6. IV 1936.
[24] „L`Action Française“ 15. VII 1936 („Certifikát“ antirasismu vystavil Maurrasovi také Jacques Maritain viz Une opinion sur Charles Maurras et le devoir des catholiques. Paříž 1926, str. 69, M. de Roux přímo tvrdí, že Maurras považoval tvůrce rasistické teorie A. de Gobineaua za svého ideologického a osobního nepřítele).
[25] „L`Action Française“ 27. IX 1933
[26] „L`Action Française“ 30. III 1933
[27] Jeden příklad za všechny – Známý kunsthistorik Maurice Blanchot, který přešel od doktríny Action Française k fašismu a později ke komunismu, považoval terorismus za metodu „veřejné záchrany“: „Nejsme ti, kdož se snaží vyhnout revoluci, ani pokrytci hlásajícími pokojnou nebo duchovní revoluci. (...) Revoluce je nezbytná.“ (citát z: E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 561
[28] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 562
[29] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 562
[30] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 563
[31] E. Weber, L`Action Française (traduit de l`anglais de Michel Chrestien). Paříž 1985(2), str. 564
[32] Ch. Maurras, Mes idées politiques. Paříž 1937, str. 277.
[33] Viz M.-M. Martin, Histoire de l`Unité française, str. 387, citát z: J. Ploncard, Doctrines du nationalisme. Paříž 1978 /2/ str. 76.
[34] Ch. Maurras, Votre bel aujour`hui (v:) Ouvres capitales. Paříž 1973, str. 290
[35] Ch. Maurras, Mes idées politiques. Paříž 1937, str. 290.